Poprvé mě zatkli v patnácti. Dcera Pavla Landovského otevřeně zavzpomínala

22. 06. 202416:10
Poprvé mě zatkli v patnácti. Dcera Pavla Landovského otevřeně zavzpomínala
foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Beatrice Landovská, astroložka a terapeuka

ROZHOVOR: Beatrice Landovská je zajímavá bytost plná života. Mluví naprosto otevřeně. Nemá prý potřebu cokoli skrývat. Ve tváři má viditelné rysy po svém slavném otci. Herec a disident Pavel Landovský patřil k nejpopulárnějším českým umělcům. Kromě podoby po něm dcera zdědila i kus jeho pozoruhodné povahy.

Přátelé o vás říkají, že jste člověk, který se jen tak nedá. Prý máte v sobě po vašem tatínkovi tu jeho pověstnou zarputilost. Je to pravda?

Asi ano. Byla jsem tak vychovaná. A také zatlačena okolnostmi, které se kolem mě děly. Kdybych žila v jiném prostředí a za jiných okolností, tak bych asi neměla potřebu některé vlastnosti v sobě generovat.

Většina dětí nepoznala nic takového, co jste zažila vy. Nebylo vám to někdy líto?

Nemrzí mě, že jsem neměla normální dětství. Všechno si pamatuji. Když začaly represe proti naší rodině, tak mi bylo patnáct. V patnácti jsem také zažila svoje první zatčení Státní bezpečností. Pamatuji si na domovní prohlídky u našich přátel, s mámou jsme tehdy byly součástí společenství lidí, kteří to hodně prožívali. V sedmnácti pak táta pod nátlakem odjel ven. Tehdy jsem se také poznala se svými kamarády, jako je Petr Placák a další. Znám je všechny od raného dětství, pětačtyřicet let. Hodně mi pomohli. Díky nim jsem to všechno přežila. Píšu teď druhou knížku, kde na to všechno vzpomínám. Na to, co mě potkalo od roku 1976 do roku 1986. I na to, jak jsem se seznámila s ostatními dětmi disidentů. Na psaní samizdatů, zakládání časopisů, opisování zakázaných autorů. Všechny tyto věci píšu v nové knize. Za chvilku vyjde.

Bety LandovskáBetty Landovská nejraději jezdí na kole. Foto: PrahaIN.cz

Někde jsem četl, že při natáčení Černých baronů se prý někteří herci vašeho táty báli. Je to pomluva, nebo to tak bylo?

Nevylučuji, že se táty někteří herci občas báli. My jsme se ho někdy doma báli taky. On byl prostě takový trošku maniakální. Byl někdy nebezpečný. Když se napil, tak asi mohl ublížit i fyzicky. Zlý ale nebyl. Byl to velmi zajímavý člověk a jsem ráda, že to byl můj táta. Ale nerada o tom mluvím. Nějak ho vychvalovat mi připadá nepatřičné a divné. Značné stopy na tátovi zanechala jeho babička z tátovy strany, kterou měl moc rád. Jmenovala se Anna Wágnerová a byla to bába jako řemen. Měla taky svoje za sebou. Vyrostla v Rusku, kam ji odvezli jako desetiletou holku.

Odjela tam sama s malým bratrem za ruku. Někdy kolem roku 1870. V roce 1900 se tam vdala a pak se tam narodil můj děda. Narodila se tam i moje prateta Mařka. Ve dvacátém roce pak utíkali zpátky domů před revolucí. Prožila v Rusku padesát let. Protože věděli, kdo jsou Rusové, tak se jich báli, když byl konec druhé světové války a oni přišli do Čech. A především měli strach ze sovětského systému. Jinak ale byli kulturně rusofilní. Měli plno ruských kamarádů tam i mezi takzvanou bílou emigrací.

Předpokládám, že máte jasný názor na válku na Ukrajině?

To, co Rusáci dělají, je pěkné svinstvo. Se Sovětským svazem přišla bída na zem. Je to už sto let a oni pořád vyvážejí tohle. Netuším, zda se jejich mentalita někdy změní. V Rusku bylo zatím pouze pár chabých pokusů a ty nedopadly dobře, je to jejich doména. A jak to vypadá, zřejmě to tak zatím zůstane. Pamatuji si na rok 1968. Když nás přepadli Rusáci, tak mi bylo šest let. Napsala jsem vzpomínkovou knihu do roku 1976 a tam všechno píšu. Byli jsme tehdy v Kadani u sestry mojí babičky, tam ale přijeli východní Němci, kteří se na okupaci také podíleli. Jejich tanky tam rozbily náměstí a pamatuji se, jak se babička i její sestra o nás bály. Táta byl v ulicích, máma někde pobíhala a my jsme s nimi byli sami zalezlí doma. Nejsou to příjemné vzpomínky.

Zažila jste komunistický totalitní režim se vším všudy. Jste ale prý skeptická i dnes. Je to pravda?

Ano, protože teď začíná nová totalita. Zatím jí nevěnuji moc pozornost, můžeme být tady spolu a bavit se. Takže ještě to není tak hrozné. Ale příznaky totality už nastaly. Není to ten druh totality, který by vycházel ze státní moci, jde o nadnárodní totalitní vlivy. Jsou šířeny v obrovské síle například prostřednictvím některých médií, ke kterým jsou přichyceny. Jde to odjinud. Ďábel si našel jinou cestu, jak se člověku dostat na kobylku. Ti, co ji čekají zprava, jsou překvapeni, že jde zleva, zezadu, jde odjinud. Je to vlastně způsob, jak člověk sám stane věcí, předmětem.

Jak se tomu bráníte? Jde to?

Jistě. Mám obyčejný tlačítkový telefon. Na zprávy se moc nedívám, snažím se být hodně venku. Na Facebook nechodím a nedostanu se tam, ani když chci. Píšu na stroji a na internetu pouze vyřizuji poštu. Vyhýbám se tomu tím, že to odfiltrovávám. Zatím to jde, ale je to čím dál tím těžší. Cítím se čím dál tím víc diskriminovaně. Občas se mi stane, že nenastoupím do letadla, některé věci si nemůžu koupit nebo půjčit. Všechno se dělá přes chytrý telefon a ten nemám.

Když máte koupenou letenku měsíc dopředu, letíte například z Marseille a nenačtete si ji 24 hodin dopředu, protože nemáte chytrý telefon, tak vás do letadla nepustí ani s letenkou. Pak někdo přijde z ředitelství, předávají si vás na letišti a speciálními cestami vás vedou jinudy. To se mi stalo před dvěma lety v na letišti v Marseille. To je můj způsob, jak držím dál od totality. Domnívám se ale, že už je docela silná.

Nejde ale z těch míst, odkud šla předtím, takže je poměrně těžko identifikovatelná. Tlačítkový telefon mám schválně, protože pak se mi lépe rozlišuje. Ubývá cedulí na silnicích. Lidi ale mají v mobilech GPS. Pamatuji si, jak nás v roce 1968 obsazovali Rusáci. Lidi zamalovali cedule u silnic a otočili je a kolony vojáků pak bloudily krajinou. Tak nějak netuším, co si vlastně všichni od těchto věcí slibujeme.

Nejstarší generace politických vězňů z padesátých let má problém s minulostí našeho současného prezidenta. Jak se díváte vy na novou hlavu státu?

Já z tohoto pána mám zatím docela dobrý pocit. A já se výhradně řídím svými pocity. Domnívám se, že když se sešel s Václavem Havlem, tak to pro něj byl zásadní životní obrat. Václav Havel byl tátův kamarád. Znala jsem ho od narození a vždy byl pro mě velká autorita. Měla jsem ho moc ráda, protože to byl strašně příjemný a vtipný člověk. Lidé z disentu s ním strávili život a poznali ho i z jakési lidské stránky, kdy si člověk může ze sebe i dělat srandu. Někdy mám pocit, že i když ho mají rádi, proto si ho asi zase tak moc neváží. Mnohem víc si Havla váží lidé, kteří ho poznali až potom, v devadesátých letech. Byli z úplně jiného prostředí a ani nevěděli, že takoví lidé u nás existují. Kdysi jsem si myslela, že lidí jako byl on, existuje víc. Že na pár set lidí je jeden Havel.

To vím až teď, že lidé jako byl on se narodí jenom občas. Lidé u nás ho vůbec neznali. Byli vychovaní v takové utilitární, účelové vypočítavosti určitých vrstev, které si nevidí na špičku nosu. Tak právě tito lidé setkání s Havlem pak nějakým způsobem reflektovali. Možná ještě důsledněji, než si umíme představit. Říkám tomu, že se nadýchali Havla. Myslím si, právě to se stalo našemu současnému prezidentovi. Dělá na mě dobrý dojem. Mě nezajímá, že byl z rodiny, kde neměl příležitost potkat někoho, kdo by ho zaujal, inspiroval nebo nadchnul. Co měl dělat: Nemám s ním problém. Zato s těmi dvěma zmetky, co tam byli před ním, tak s těmi bych se nechtěla dostat do nějaké situace. Ale nebudeme se o nich bavit.

Jáchym Topol a Bety LandovskáBetty Landovská se slavným kamarádem, spisovatelem Jáchymem Topolem. Foto: PrahaIN.cz

Pro mě je důležité, že tady byl prezident Masaryk a prezident Havel. Tito dva prezidenti na takto malou zemi a na sto let, to je úžasný, fantastický a slušný průměr. Byli to prezidenti, kteří podstatně změnili nastavení celé společnosti, udělali to v podstatě bez krve. Masaryk nám na dvacet let zajistil prosperitu a Havel nejmíň na dvacet, spíš ještě na víc. Tak co chceme víc? Vyřešit svět? Oni to mohli vyřešit navždy? Havel to měl v roce 1990 vyřešit navždycky? Jsem s nimi spokojená. Jsem ráda, že patřím do země, kde byli takoví dva prezidenti. A ti ostatní? Vrazi, ocasové, otrapové a ti různí šmudlové, co tam byli, mě vůbec nezajímají. Jsem spokojená s tím, co je nadprůměrné a úžasné. A to jsou tihle dva.

Čím se kromě psaní živíte?

Jsem astroložka, stavím rodinné systémy a teď do toho píšu. Rodinný systém je psychoterapie, energetické léčení velkých skupin a celků, takže rodin. Jmenuje se to konstelace rodinných systémů. Je to německá metoda, kterou vymyslel německý kněz Herbert Hellinger. Když byl na misích, tak si všiml zvláštního chování domorodců. Vytvořil systém, který nemá nic společného s psychologií nebo psychiatrií. Spíš s šamanským skupinovým léčením.

V Evropě se to nakonec rozmohlo a existuje to tady už třicet let. Já systémy stavím patnáct let a jednoznačně to lidem pomáhá. Samozřejmě to nepředpokládá žádnou návaznost na farmaceutické a jiné firmy. Proto proti tomu jsou zaměřené rigidní formy terapií a psychoterapií. Dělám jednodenní terapie, tam je patnáct až dvacet lidí. V létě třídenní a tam je dvanáct lidí. To dělám tak jednou za měsíc. Když teď píšu, tak už časově nezvládám astrologii. Tu dělám průběžně pět let, na objednávku pro klienty.

Kolik už jste napsala autorských věcí?

Napsala jsem dvě divadelní hry a vyšly mi dvě básnické sbírky. Všechno ale zpětně. Napsala jsem je do svých devětadvaceti let, když jsem působila v samizdatu. Pak mi zpětně všechno vyšlo. Napsala jsem také jednu knihu pamětí (Nikdy není pozdě na šťastné dětství). Všechny byly docela úspěšné. Přestože vychází tolik knih a prosadit se na knižním trhu je poměrně těžké. Teď pracuji na druhé knize pamětí (Když máma spala) a je to vlastně pokračování té první.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných