foto: Rudolf Komár pro PrahaIN.cz/Marek Němec
ROZHOVOR: „Dřív se chodilo na herce, ti byli v uvozovkách star. Ale dnes je vlivem sociálních sítích star kdokoliv jiný a má o dvě stě tisíckrát sledujících víc,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz herec Marek Němec.
Pamatuji si, že před několika lety jste sociální sítě moc nepoužíval. Po seriálu Modrý kód jste si ale založil Instagram a sledující se jen hrnuli. Dnes už prostřednictvím této sítě přijímáte spolupráce.
Ano, Instagram jsem si založil po Modrém kódu a sledující pak rychle přibývali. Já byl divadelní herec, do ničeho jsem se moc nehrnul a tahle role byla prvním takovým seriálovým monstrem, které ze mě společně s PR oddělením udělalo takové titána. Je to dílo seriálu a marketingu, takhle vzniklo, že jsem byl identifikován s postavou Davida Hofbauera. Protože jsme tam dělali vylomeniny, tak jsme zjistili, že na Instagramu to děcka citují a dávají to tam. Tím vznikl můj celý život na sociálních sítích. Ten je ale stále takový sporadický.
Říkal jste, že jste se do toho od divadla moc nehrnul, proč?
V divadle nemusíte úplně tak moc brnknout o ten komerční sektor. Byl jsem v divadlech, která v uvozovkách měla prostředky na to, aby mohla dělat nezávislou dramatiku, to mě bavilo a těšilo. Podobné seriály jsou ale opravdu komerční prací, nemohu říct, že bych se tomu vyloženě vyhýbal, ale zkrátka do té doby nepřišel okamžik nebo nabídka, která by stála za zvážení. Modrý kód takovou nabídkou byl, protože ta postava mě bavila.
Jak se za ty roky mění život v divadle?
Pozoruji, že jsou lidé mnohem šťastnější v sekci, řekněme v komerčnějším hraní. Je to dané i tím, že tam jsou určitě jiné peníze, člověk si je třeba schopný vydělat na živobytí divadlem, což je podle mě snem každého herce, aby mohl filmové a televizní věci brát, protože chce, a ne protože musí. A také to je podle mě tím, že komerčnější divadla jdou na bránu divákovi v zábavné rovině. To, že děláte lidi šťastnými a vidíte, že se ten večer poměli, je příjemné. A hercům to dává hezký feel, že udělali někomu radost, když se někam kodrcali tři hodiny.
Nemusíme se tedy bát, že pro budoucí herce bude divadlo nezajímavé? Pro spoustu lidí jsou finance priorita.
Myslím, že u každého je ta cesta individuální. Pak stejně zjistíte, že divadlo se nedělí na dobré a špatné, ale tak, jestli děláte s dobrými, nebo špatnými lidmi. A když brnknete o dobré lidi v místě, kde je vám dobře, tak to prostě budete dělat. Třeba se ty věci budete snažit trochu měnit zevnitř a řeknete si: „Já vím, že je to komerční, ale zkusíme to udělat dobře a rafinovaněji.” To je taková ambice, když už v tom člověk je.
A co pro diváky? Potkáváte na svých představeních mladou generaci?
Ano, vídám. Mám rád Kluby mladých diváků a moc dobře vím, že děcka do divadla chodí. A myslím, že pořád chodit budou. Je to živé umění a stojí to za to. Herec se tam zpotí a nechá tam pro vás maximum.
Sociální sítě a takové zájmy nemohou divadlo ohrozit?
Asi to celou tu základnu diváka oslabí, protože dřív se chodilo na herce, ti byli v uvozovkách star. Ale dnes je vlivem sociálních sítích star kdokoliv jiný a má o dvě stě tisíckrát sledujících víc. V tomhle smyslu to základnu může oslabit, ale pořád věřím, že pokud divadlo dokáže být živé umění, to znamená, že dokáže do života přinášet živá a silná témata, ta děcka stále chodit budou.
Vyučoval jste také herectví na DAMU. Jaká je česká herecká budoucnost?
Jsou tam velcí talenti. Měl jsem skvělý ročník, byl tam Adam Ernest, Eva Hacurová, Elizaveta Maximová, je jich hodně a všichni jsou dobří a úspěšní. To byl opravdu skvělý ročník a bylo pro mě pozoruhodné, jaký tah na bránu měli a jak to divadlo osobně vnímali. Je to vždy pěkné, když vidíte, že někdo neklouže po povrchu, ale snaží se upřímně dostat do hloubky textů. Věřím, že v tom je pořád neskutečná potěcha pro herce, že si mohou zkusit zahrát velké věci a příběhy, protože je fajn, když máte život okořeněný velkými rolemi a velkými životními postavami.
Vy jste byl herecky nadaný od narození? Spousta herců totiž říká, že při zkouškách na DAMU na to tehdy neměli, ale někdo v nich viděl něco víc.
Měl jsem to podobně. Původně jsem mířil na architekturu a tohle pro mě byl takový zážitek, chtěl jsem přijímačky na DAMU zažít. Pořád jsme se tím trychtýřem propadávali dál a dál, až nás z těch asi 600 lidí zbylo čtrnáct, které vzali. Pak si řeknete, že asi bych to nějak měl dělat. To síto a zodpovědnost přijatého mě donutila to dělat. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl a není ze mě třeba architekt, protože je to pěkné, že můžete dělat radost lidem, ale zároveň i jako pedagog nebo režisér dělat pěkné výkony hercům, to je nesmírně oblažující a není nic horšího než herec, který je neuspokojený.