foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Ivo Šmoldas
ROZHOVOR: Úvahy Ivo Šmoldase při komentování života, moudrost, nadhled i smysl pro humor jsou nezapomenutelné. Patří k nejpozoruhodnějším úkazům na české umělecké scéně. „Umělá inteligence dokáže přivést lidskou blbost k dokonalosti. To je velmi ošidná záležitost,“ řekl serveru PrahaIN.cz Ivo Šmoldas, básník, herec a publicista.
Jste poměrně vytížený umělec. S jakými plány jste zahájil novou divadelní sezonu?
Toho umělce bych u sebe bral s rezervou. A co se vytíženosti týče, na svůj věk a svou zvetšelost toho mám docela dost, byť o nějaké přehnané činorodosti věru mluvit nelze. Aktuálně předstírám herectví ve třech inscenacích. Všechno jsou to samozřejmě kousky rázu komediálního, neb má přítomnost by i z nejhlubší tragédie rázem učinila frašku. Všechno jsou to také díla původní, česká, takže mám za sebou samé světové premiéry. Jde o dvě příjemné zájezdovky a pak i o inscenaci, jež je domovem v divadle kamenném. Loni jsem byl totiž angažován do hry Baťman v Divadle Na Jezerce. Zřejmý důkaz toho, že tamní principál Jan Hrušínský je velmi odvážný člověk. Jak říká Petr Vacek, autor a režisér v jedné osobě, je to populárně naučná komedie o osudech věhlasného zlínského podnikatele a selfmademana Tomáše Bati. Komedie svižná, plná vtipu, a zvláště mladí herci tam podávají skvělé výkony. Já dostal roli investigativního novináře, který tu dávnou historii rozplétá, a velkou oporou je mi má jevištní parťačka Miluška Šplechtová.
Máte také svoje pořady…
No jo, objíždím republiku a oblažuji národ svými tlachy. Na jevišti jsem buď sám, nebo sekunduju jiným. Názvy mají ony talk-shows rozličné. Jedu-li sám a chtějí-li po mně vědět, jak představení nazvat, navrhuji výstižný titul O všem, ovšem především o ničem. Sám přece vidíte, že se mnou není o čem mluvit. V Divadle Gong nebo U Hasičů ale dávají přednost názvu Co vy na to, pane Šmoldasi? A také mám již čtrnáctým rokem pořad v Českém rozhlase na Dvojce, jmenuje se Lenoška Iva Šmoldase, zvu si do něj vtipné, zábavné a mluvné hosty, zatímco sám tam propaguju lenošení. Jak praví podtitul, jde o klidné spočinutí rušené občasnými řečmi o knihách a o životě. Občas mi lidé říkají, že to poslouchají. Já tak nečiním, slyšet sebe sama mi totiž nedělá dobře.
Na naší umělecké scéně platíte téměř za filozofa, vaše úvahy jsou mnohdy zajímavé.
To bych věru neřekl. Za onu povýtce mylnou představu může styl mé mluvy. Hovořím pomalu, a tedy zdánlivě rozvážně, a díky tomu může posluchač nabýt dojmu, že při té řeči usilovně přemýšlím, že se probírám hlubokými myšlenkami, a že ze mě vposled vypadne cos neskonale moudrého. Ničeho takového se ovšem nedočká, a tak si raději vsugeruje, že se patrně jen přeslechl (smích).
Vaši kolegové říkají, že hrajete skvěle. Máte z minulosti hereckou průpravu?
Vůbec ne. Na divadelní prkna jsem byl zavlečen až ve věku, kdy jsem se domníval, že mi už postačí prkno jediné. Mnohé se snažím odkoukat od kolegů, byť většinou marně. Navíc jsem prodělal několikero zkoušení s dobrými režiséry a ti do mě něco málo vtloukli.
Vaše vyjadřování je přirozené, nebo jde o cílenou nadsázku, kterou používáte, aby se vám lépe žilo v našem bláznivém světě?
Takový záměr tam věru není, je to má přirozenost. Žádná stylizace se nekoná, to je energeticky náročné (smích). A když člověk hovoří, jak mu zobák narostl, tak je to snazší. Pro něj.
Občas kolem sebe slyším, a to i od některých vašich kolegů, že poslední dobou nemají moc velký důvod k radosti. Jak to vidíte vy? Jste pesimista, nebo optimista?
Na tu otázku odpovídám pořád stejně. Od útlého mládí se přidržuju čehosi, co mi vnukla má dávná kamarádka a čemu sama říká teorie sekundární radosti. Ona teorie spočívá na dvou pilířích. Jednak na tom, že věru není jediného důvodu, aby cokoli dopadlo dobře. A pak na tom, že svět bezesporu není dokonalý. Díky oné nedokonalosti se občas stane, že ne všechno dopadne tak blbě, jak by mohlo. A to je právě zdroj řečené sekundární radosti. Takhle já přistupuji k životu. Dneska opravdu není mnoho důvodů k radosti, neřku-li k nějakému sveřepému optimismu, vzdor tomu se snažím nacházet na všem dobré stránky. Když se mě nedávno v jednom televizním pořadu ptali, jak to vidím a chtěli nějaký optimistický závěr, zauvažoval jsem a nakonec řekl, že když se tak rozhlížím po současném dění, jsem nadmíru potěšen zjištěním, že celý svět usilovně pracuje na tom, aby mi nebylo líto, že už jsem starej. Víc optimismu se mi vykřesat nepodařilo, chudáci mladí.
Známý bydlí na vsi kousek od Dukovan. Kdysi nám jeho děda vyprávěl, že když v romantické krajině okolo řek Oslavy a Jihlavy postavili jadernou elektrárnu, takže najednou měli pocit, jako kdyby se dostali do sci-fi. Vaše chalupa je v jižních Čechách kousek od Temelína. Co se vám honí hlavou, když okolo jdete na procházku?
My jsme se v oněch končinách vyskytli v době, kdy už temelínská jaderná elektrárna stála, a musím podotknout, že mi nikterak nevadí. Ani valné obavy z ní nemám, je to koneckonců nejbedlivěji hlídaná technologie široko daleko. Nikdy jsem nepochopil ekologické aktivisty, kteří proti ní brojí. Samozřejmě, potenciálně nebezpečné to je, ale která energie není nebezpečná? Dovedu dokonce ocenit architektonické půvaby chladicích věží. Když kolem nich jedete, tak jsou skutečně elegantní. Ostatní budovy ovšem z architektonického hlediska nestojí za nic. V Temelíně jsem byl i na exkurzi, dokonce se mi málem podařilo spadnout do otevřeného reaktoru, ale zadrželi mě včas. Zděsil jsem se, že už mohlo být po mně. Ta atomová káď byla vyplněna jakousi čirou fosforeskující kapalinou, v které se od pohledu muselo vše živé šmahem rozpustit. Byl jsem však ujištěn, by se mi nic nestalo. „Naopak by se vám zlepšil zrak, tam je borová voda.” Ona je tam fakt kyselina boritá.
Jak k té nehodě došlo?
Trochu se mi zatočila hlava. Když totiž jdete na exkurzi do jaderné elektrárny, dostanete atomový overal, snad aby člověk nějakou tu radioaktivitu zlovolně nevynesl. Obleček je to zářivě žlutý, takže baňatější osoby mého typu v něm vyhlížejí věru nelichotivě, a nadto je neprodyšný. Nasoukám-li se do něčeho neprodyšného, jdou na mě mdloby a závratě.
Trávíte na chalupě dost času. Čím to je, že naši předci kdysi začali stavět města, odešli z venkova a teď jejich potomci utíkají tam, odkud předchozí generace přišly?
Ono je to tak, že za vším má člověk hledat hamižnost, to je jedna hnací síla. A potom touha po bezpečí v obranné pevnosti, kam se uchylovali venkované v časech ohrožení. A teď města zhoustla natolik, že už je to mnohým nepříjemné.
Když jste na chalupě, tak píšete?
Nepíšu. Teď, když jsem se propracoval mezi geronty, ubíhá mi čas velmi rázně a razantně, a tak psát nemám kdy. Vlastně nemám čas vůbec na nic. Třeba si zrána pomyslím, co bych asi měl ten den udělat, jenže než ta myšlenka stihne dozrát, tak už je večer a na nic nakonec nedojde. A dobře tak. Mám ostatně dojem, že i mnozí jiní by byli světu prospěšnější, kdyby namísto zhoubného snažení raději nečinili zhola nic.
Co zrovna teď čtete?
Sáhnout po knize si netroufám. Znám se a vím, že když se jednou začtu, vše ostatní musí stranou a to si teď nemůžu dovolit. Budu se připravovat na své rozhlasové hosty. Přečíst a naposlouchat toho o nich musím opravdu hodně, aby se do natáčení v mé chabé paměti aspoň něco z toho udrželo.
Prozradíte nám vaše přání v uměleckých aktivitách? Chtěl byste získat další zajímavou roli, sepsat nový scénář, knihu?
Podobné touhy si nepřipouštím. Víceméně z psychoprofylaktických důvodů. Když člověk nic neplánuje, nemůže býti zklamán. Vyhýbám se tedy frustracím a nechávám se pustě vláčet osudem. Zatím to dopadá jakžtakž dobře.
Oba patříme ke starší generaci. Někteří naši kolegové mají problém s technikou, jak se vám daří přizpůsobit se moderním vymoženostem?
Mám dojem, že teď trošku pokulhávám, protože jsem zatím neshromáždil dosti odvahy, abych navázal kontakt s umělou inteligencí. Podle toho, co se mi doneslo, je to entita sice nesvéprávná, ale nebývale hbitá. Dokáže vmžiku prohledat celý internet a z toho, co tam najde, čerpá to svoje moudro. Když ovšem uvážím, že tak 98 procent toho, co se na internetu vyskytuje, jsou bláboly a ptákoviny, tak bych to inteligencí moc nenazýval.
Máte obavy z umělé inteligence?
Umělou inteligenci stvořil člověk k obrazu svému, takže věru nelze říct, že by k nějakým obavám důvody nebyly. Zvláště přivede-li lidskou blbost k strojové dokonalosti.
Hodně lidí, až jednoho dne nastane ta soudná hodina, chtějí mít uklizený stůl a všechno vyrovnané a vypořádané, aby potomstvo nemělo žádné problémy s jejich bývalou existencí. Připravujete se na to nějak? Tím samozřejmě nechci nic naznačovat.
Už jsem vyklízel několik bytů po těch, co zlomyslně umřeli a tento úklid nestihli. Na jednu stranu je to činnost velice zajímavá, ba poučná, ale také časově náročná a mnohdy nezvladatelná. Mám ovšem dojem, či spíše jistotu, že ony trapné zážitky pozůstalým připravím také, lakota mi totiž nedovolí nic vyhodit. Na chalupě je proto haraburdí plná stodola, v Praze plný sklep kdejakého materiálu, knih, papírů a záznamů. Mám archivářské pudy, ale pohříchu nedokonalé, takže veškeré písemnosti uchovávám ve stavu zcela chaotickém. Potomstvu tedy způsobím nemalé hoře, ale zase budou mít důvod na mě vzpomenout.
Zdeněk Svěrák kdysi v rozhovoru řekl, že ani k stáru neví o životě téměř nic. Zabýváte se myšlenkami podobného charakteru, co víme o životě?
Podobné myšlenky se samozřejmě vtírají a člověk si nemůže než přiznat, že skutečně neví nic. A ti, co si myslí, že vědí všechno, prostě jen nevědí, že se zatraceně mýlí. Ještěže to za nás za všechny jednou vyřeší Alzheimer.
Věříte v Boha?
Víra je věc ošidná. Podezřelé je mi už to, že se božstva mají ve zvyku až stydlivě ukrývat a vyjadřují se natolik záhadně, nejednoznačně a krypticky, že to po celé věky zaměstnává a živí zástupy vykladačů. Jeden by od tvůrce všehomíra očekával trochu méně zlomyslnosti.
Přemýšlíte někdy o smyslu toho, co děláme, jak žijeme a podobně? Točíte se v kruhu, nebo jste došel k nějakým závěrům?
Mám silné podezření, že to vše žádný smysl nemá, že je to samo sobě smyslem, a je jen na nás, zdali a jaký smysl tomu pro sebe dáme.
Někteří vědci tvrdí, že se naše vědomí po úmrtí tělesné schránky stane součástí vesmírného vědomí. Věříte této hypotéze?
Rozplynout se v kosmickém vědomí? To zavání věru znepokojivým kolektivismem. Jen si spočítejte, s kým vším byste v tom prapodivném roztoku splynul. Děsivá představa. Není ten absolutní zánik příjemnější?