Punkové zpěvačce Anetě Práglové přejí kulku do hlavy

23. 06. 202416:22
Punkové zpěvačce Anetě Práglové přejí kulku do hlavy
foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Zpěvačka Aneta Práglová Kadnárová

ROZHOVOR: Nadšení, rozjitřené emoce i šok. To všechno od doby svého vzniku vyvolává pražská skupina Zputnik, která neodmyslitelně patří k punkové scéně. „Je běžné, že mi lidí píšou do zpráv, ať chcípnu nebo dostanu kulku do hlavy,“ řekla v rozhovoru pro PrahaIN.cz zpěvačka Aneta Práglová.

Zputnik patří v Česku mezi nejúspěšnější hudební formace svého druhu. Svědčí o tom vyprodané koncerty i popsané pracovní diáře až do konce léta. Také sama zpěvačka Aneta Práglová patří mezi velmi výrazné osobnosti hudební scény. Její pověstný chraplák, dokonalý smysl pro rytmus i sebevědomí je v naprostém souladu s hudbou, kterou skupina prezentuje.

Nakousli jsme složité téma. Řekněte, proč vám lidé vlastně vyhrožují?

Toho je hodně a má to různou podobu. Nedávno třeba jakýsi křesťanský časopis o nás napsal, že naši kapelu rozhodně nedoporučuje. Vadilo jim, že prý zpíváme, že ďábel je všude a při vystoupeních nosíme kříže na prsou. Na sociálních sítích je to veselejší. Je běžné, že mi tam lidí píšou, ať chcípnu, dostanu kulku do hlavy. To dělá ten pověstný zakomplexovaný průměr, který chce někomu ubližovat. Kromě toho průměr smrdí. Proto jsem nikdy nechtěla být průměrná. Vždy jsem říkala, že nejlepší je být první. Nebo poslední. Ale jsem vlastně ráda. Chci našimi písničkami jitřit emoce. Bez emocí je na světě nuda.

Přemýšlíte už o rodině, nebo to má ještě čas?

Děti zatím neplánuji. Je mi dobře tak, jak to je teď. Když si představím, že bych se měla starat o potomka, je mi poněkud úzko. Děti mi ale nevadí. Mám hrozně ráda dceru ségry. Neteř je úžasná bytost, deset minut na pískovišti mi ale zatím úplně stačí. Když si představím, že bych svůj dosavadní život a to všechno okolo vyměnila za mateřskou, tak to nejde. Je to asi sobecké. Možná se rouhám a třeba to jednou změním. Teď ale zatím budu raději trávit čas mezi upocenejma pankáčema.

Jak na vás reagují na pískovišti ostatní maminky nebo babičky?

Ony často dělají, že mě nevidí. Zato děti mě mají rády. Sahají na mě a říkají: Maminko, ta paní má hezké vlásky. Jejich rodiče pak nějak zareagují. Někteří se občas usmějí, nebo se mě naopak bojí. Například v domě, kde bydlím, neví co se mnou. Tak mě sousedi nezdraví a dělají, že mě nevidí. Navíc bydlím v novostavbě a vždy říkám, že je to barák pič*sů. Takových těch snaživců, kteří si berou hypotéky. Jezdí v dementních, velkých autech a vzájemně se předhánějí, kdo víc a kdo dál. Jde přitom o lidi, kteří nemají vůbec žádné sebevědomí. A takových bydlí v našem domě většina. Už jsem si zvykla.

Kdy jste přišla na to, že chcete zpívat punk?

Punk jsem měla ráda vždycky. Do kapely jsem se dostala tak, že když vznikla ještě pod názvem Sputnik, tak jsem přišla za Rusákem, to je náš kapelník, a řekla jsem mu, že zpěvačkou Sputniku budu já. On souhlasil a návrh předložil kapele. No a kapela mě schválila. Tak to kdysi začalo. S mým příchodem začala ta víc tvrdá, agresivní punková éra.

Nepředpokládám, že posloucháte většinové žánry. Která hudba je vám vlastní?

Samozřejmě. Vždy jsem měla ráda hudbu, která obsahovala zdravou dávku úchylnosti. A také, když si člověk sám ze sebe dělá trochu srandu. Nesnáším, když se někdo bere moc vážně. Náš kapelník miluje slavnou skupinu Kiss. Já mám ráda legendární Plasmatics, kteří hráli nádhernou muziku. Dobrá byla jejich zpěvačka Wendy O. Williams. Když vystupovala, měla na bradavkách kolíčky a pak už jenom kalhotky.

Které jsou vaši koně mezi českými kapelami?

Mám velmi ráda Pražský výběr, Vanessu, Straku v hrsti, Hudbu Praha, Imrich Tekkknofactory nebo Abraxas. To je moje krevní skupina. Za nejlepší českou zpěvačku ale jednoznačně považuji Janu Kratochvílovou, i její kapela je vynikající. Nedávno slavila v Lucerně narozeniny a pozvala nás jako hosta. Předělali jsme její dvě písničky. Spojili jsme je do jednoho songu a zazpívali jsme to na jejím koncertu. Bylo to úžasné. Atmosféra byla neopakovatelná. Jana je skvělá, neuvěřitelná. Pouze na papíře je jí sedmdesát. Když ji srovnám s kýmkoliv jiným, tak jí ve skutečnosti sedmdesát vůbec není. A když si vzpomenu na její krásné, chytré a mladé oči… Právě podle toho se pozná, jaký člověk je a kolik mu je. Kdykoliv bychom si s ní i s její kapelou zahráli znova.

Zputnik v LucerněNa koncertu Jany Kratochvílové v Lucerně. Foto: Archiv Anety Práglové Kadnárové, se svolením.

Svou muziku ale šíříte zdarma. Co vás k tomu vedlo?

To je naše filozofie. Vždy jsme razili heslo, že hudba podporuje kopírování. Pokud někdo chce poslouchat a stahovat naši muziku, tak ideálně na našich stránkách. Samozřejmě zdarma. Ještě v dobách starého, původního Sputniku (dřívější název skupiny, pozn. red.) jsme na koncertech vždy cédéčka rozdávali zadarmo. Proto také nespolupracujeme s OSA (Ochranný svaz autorů). Nejsou to naši přátelé. Teď jsme udělali takový kompromis, že občas třeba prodáváme flashky s nahrávkami. Při koncertech máme QR kódy na zádech, a tak si publikum může naši hudbu stáhnout do mobilu.

Děláme remastery starých verzí, protože elektronika jde strašně dopředu, že to nemůže ignorovat. A ani nechceme. Proto převádíme naše staré věci do nového a modernějšího kabátu. Zásadně se vyhýbáme vydavatelstvím, vinylům i CD a všechno si děláme podle sebe. Někoho tím možná se*eme. A někdo to naopak ocení.

Máte velmi početné publikum. Je to dobrý pocit? Hrát a zpívat na koncertu, kde je narváno?

No jistě. Vždy máme velkou radost. Už proto, že naše koncerty jsou show a Zputnik prostě musíš vidět naživo. Ta energie, kterou vidíš na vlastní oči, je nepřenositelná. Když si vyfotíš vodopád, tak si řekneš, že to hezká fotka. Ale když u něj nestojíš, necítíš, nevidíš a neslyšíš jeho sílu. My vždy říkáme, že Zputnik buď budeš milovat, nebo nenávidět. Jsme pyšní i na to, že na naše koncerty chodí skvělé publikum. Nikoliv ten děsivý průměr. Mám radost i z toho, že teď budeme hrát skoro tři měsíce v jednom zápřahu. Skoro bez volna. Přesně tak to má být.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných