foto: PrahaIN.cz/Rony Plesl
Česko zažívá obrovský rozkvět sběratelství, aukčních síní či galerií, uvedl sklářský výtvarník a sochař Rony Plesl v rozhovoru pro server PrahaIN.cz. Vkus Čechů se podle něj sice proměňuje, ale stejně mají raději turistiku, přírodu a sport. Uznávaný umělec kritizuje tuzemskou politiku, která se podle něj ubírá slovenskou cestou a proto je potřeba se ozvat: „Překročilo to všechny meze,“ říká.
Byl jste na mnoha stážích po celém světě. Jak ale umění vlastně vnímají Češi? Dokáží ho ve srovnání se zahraničím dostatečně ocenit?
Každý obor se nějakým způsobem vyvíjí a v Česku, co se týče sběratelství a umění, to má mnoho rovin. Nyní zažíváme obrovský boom aukčních síní, galerií a obecně sběratelství. Je to otázka vzdělání. Po revoluci si mnoho lidí pořídilo auta a domy, jenže často ne moc pěkné. Dnes už si ti, kteří mají finance, vybírají kvalitu, ať už jde o umění, nemovitosti nebo design. Obrovsky se to zvedlo. V zahraničí tohle fungovalo už v minulosti. U nás vlastně také, třeba za první republiky, ale během komunismu se to zpřetrhalo.
Zkazil nám vkus bývalý režim?
Nemyslím si, že Češi mají a priori horší vkus. Je to otázka vzdělání a je to také dáno tím, že každý národ má k něčemu větší sklony. My máme rádi turistiku, přírodu, sdružování se kolo sportu a Italové zase rádi sedí v kavárně, hezky se obléknou. Francouzi to mají podobně. Takhle to bude vždy, česká kotlina na tom bude malinko hůř. Ne že bychom byli hloupější, ale máme jiné priority.
Jak nás vnímají v zahraničí?
Vždy je to spojené i s nějakou politikou a není to tak, že by nás někdo vnímal jen z pohledu umění a designu. Asi trochu platí, že Češi jsou vnímáni jako lidé, kteří mají specifický humor, sedí v hospodě a pijí pivo. Kdežto Francouze vidíme jako lidi, kteří jsou dobře oblečení, většinou v černé barvě, sedí v kavárně, kde pijí kávu a víno. U Italů to zase bývá tak, že i ti nejobyčejnější si raději koupí drahé brýle a oblek, ale nemusí mít to nejlepší auto nebo nemovitost. Myslím tedy, že Češi jsou považováni za národ, který jezdí na vodu či vyráží ven na kolech. Jako umělec s tím pracuji a možná proto už třiadvacet let dělám mimo jiné i půllitry na pivo (smích).
Vy typický Čech asi nejste, že? Kam vás to v cizině táhne?
Nejsem. Teoreticky bych mohl žít i jinde. Obrovsky mám rád Itálii, třeba v Benátkách bych si přál mít byt. Na druhou stranu, jak stárnu, asi bych se už nikam nestěhoval, byť jsem nad tím přemýšlel. Půjčil jsem si dům v Itálii v Toskánsku, kde jsem uvažoval i o koupi. Místo toho jsem si pořídil dům nedaleko Prahy. Mám Česko moc rád, speciálně Prahu. Je tu studentský život a zároveň tu stále může fungovat i život méně movitých lidí. Praha je taková otevřená náruč pro všechny. Bylo by fajn, kdyby to tak alespoň částečně zůstalo.
Pocházíte ovšem z Jablonce nad Nisou. Jak vás tento sklářský kraj formoval?
Ovlivnila mě krásná příroda v Krkonoších a Jizerských horách a samozřejmě i umělecké školy, těch je tam mimochodem nejvyšší koncentrace z celé republiky. V severních Sudetech nebyla moc úrodná půda, jsou tam samé kopce, tudíž tam vznikly řemeslné firmy a to všechno na mě mělo působilo. Je tam sklo, bižuterie, kov, v tom jsem vyrůstal.
Dokázal jste propojit i umění a sport. Vytvořil jste skleněný basketbalový míč. Jaký máte vztah ke sportu?
Na základní škole jsem chodil do atletické třídy. Na střední škole jsem hrál rekreačně právě basketbal. Míč jsem vytvořil za pomoci nové technologie, která odlévá jakýkoliv detail bez použití plochy. Je absolutně identický, akorát váží asi třicet kilo. Je to takový unikát, který dokáže vyrobit jediná dílna na světě.
Co propojení umění a sportu?
Existuje velice kvalitní časopis Sport in Art. Umělci ale většinou nebyli moc sportovci. To se moc nepotkává. Obojí potřebuje obrovské penzum času, tudíž málokdo z umělců byl supersportovec. Najdeme ale umělce a designéry, kteří mají velmi dobrý vztah ke sportu, speciálně pak designéry, kteří velmi často tíhnou k cyklistice, která je cool a já ji má také velmi rád. Dnes se musíte udržovat, abyste ani ve svém věku nezapomněl na sportování a udržoval se v kondici. Říká se, že nejzdravější povolání je sochař a dirigent.
Proč?
Protože se tam spojuje fyzická a duševní práce. Sport by měl jakoukoliv duševní a duchovní práci vyvážit.
Relativně nedávno jste byl na Expu v japonské Ósace. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Špatná. Expo je hodně politická záležitost. Je to o tom, jak se prezentuje stát. Jenže stát není dobrý podnikatel. Státní úředníci nejsou ideální zadavatelé staveb, designu a umění. Byla to velice špatná zkušenost a už bych ji nikdy nechtěl opakovat.
Budete konkrétnější?
Podrobnější rozbor asi říkat nebudu. Expo by se ale do budoucna podle mě mělo zadat soukromému subjektu jako celek, neměl by v tom podnikat stát, protože se tam projeví spousta negativ, která jsou i v politice.
U politiky ještě zůstaňme. Spousta umělců je dnes k současným vládním představitelům hodně kritická. Někteří jim říkají, že by se měli držet svého řemesla. Jak to vidíte vy, měli by se umělci k dění v politice vyjadřovat, je to správné?
Umělci a speciálně herci mají často sklony vyjadřovat se ke všemu, tak nějak mluvit k národu. To často nebývá dobře. Na druhou stranu to, co se děje ve slovenské politice, se dnes začíná bohužel dít i v té české. Mnoha umělcům se tedy vlastně nedivím. Překročilo to tady už všechny meze. Někteří lidé nemohou umělcům zapomenout, že se často vyjadřovali ke všemu možnému. Já bych to nyní mnoha hercům odpustil, protože teď je potřeba se vyjádřit. Je to dobře, protože sociální sítě a tlak různých manipulovaných médií z východu a lidí je tak obrovský, že jsem i já znechucený. A nebál bych se vyjádřit.
Máte obavu o směřování země?
Mám. Jsem velký kritik sociálních sítí, v minulosti v určitých chvílích lidé vzhlíželi k hodnotám a moudrým lidem. Dnes si lidé sociálními sítěmi utvrzují svoji hloupost a omezenost, místo toho, aby si řekli: „Tenhle člověk je fajn, měl bych na sobě pracovat, abych byl taky takový, mohl bych se také pokusit něco dokázat.“ Spíš to ale bývá tak, že ten, co nikdy nic nedokázal, řekne: „Hele, tenhle taky nic nedokázal a nic nevytvořil, a jak radikálně dokáže setřít lidi a být hrubý, to je správňácký chlap.“ Hledání hodnot dnes skončí na tom, že mi stačí nehodnota, kterou vidím na sociální síti.
Je to obrovsky plíživé. Často říkám, že lidé vzhlíží k opravdu arogantnímu, hloupému, agresivnímu člověku, ale kdyby ho měli za souseda, tak by ho na chodbě ani nezdravili. Vůbec si neuvědomují anonymitu, na sociální síti řeknou něco, co je hrozně dehonestující, ale v reálném životě by to nikdy neudělali. Anonymita jim obrovsky pomáhá. Je to velké zlo.
Ukončíme to pozitivně. Co letos chystáte?
Největší projekt připravuji pro Ambiente, jde o jednu restauraci, kterou děláme s kolegyní architektkou Bárou Hlaváčkovou. Jde o koncept restaurace, kde budou i moje velké skleněné sochy. Do toho dělám několik soch do soukromých rezidencí a připravuji také několik výstav, ty budou ovšem až na příští rok. Nejvíc práce je kolem zmiňované restaurace, je to velký projekt a moc mě to baví.