foto: Se svolením Sandra Pogodová (stejně jako snímek v článku)/Herečka Sandra Pogodová vyměnila Olomouc za Prahu
Sice není rodilá Pražačka, ale hlavní město miluje. I ve srovnání s řadou světových metropolí, které dosud navštívila, vychází pro ni Praha nejlíp. Herečka Sandra Pogodová obdivuje zejména její architekturu.
Vy asi nejste z Prahy, kdepak jste vyrůstala?
Já jsem z Olomouce, o které se říká, že je zmenšená Praha. Proto se mi z ní tak dobře přesídlovalo. Ta města jsou si v něčem podobná. Obě mají dóm. V hlavním městě je Chrám svatého Víta, v Olomouci Chrám svatého Václava. A jako je tady Univerzita Karlova, tak tam je Univerzita Palackého. Když má město vysokou školu, tak se v něm pohybují mladí lidé a pulsuje energií. Proto jsem si tady tak rychle zvykla.
V kolika letech jste do Prahy přijela?
Ve čtrnácti, když jsem se dostala na konzervatoř. V roce 1989 jsem nastoupila do školy, v listopadu přišla revoluce a všechno se otočilo vzhůru nohama.
Kde jste tenkrát bydlela?
Na vyšehradských kolejích, což bylo super. Hned vedle jednoho z těch slavných kubistických domů, které jsou u Vltavy. Pamatuji se, že jsem z toho byla úplně nadšená. Vyšehrad je úžasné místo a já bydlela přímo pod ním v Neklanově ulici.
A později?
Na Smíchově, ve Vršovicích, v Karlíně, na Žižkově, Vinohradech… Momentálně jsem už podruhé v Holešovicích. Přišla jsem na to, že se mi líbí industriální styl. Po povodních před dvaceti lety, kdy v zasažených čtvrtích popadaly podmáčené baráky, do nich město investovalo peníze a ohromně je pozvedlo, speciálně Holešovice. Je radost tam bydlet.
Sandra Pogodová hrála v mnoha filmech, ale možná 'nejznámější' je její rolička v Soukupově kinohitu Kamarád do deště - Příběh z Brooklynu, kde ji v samém závěru tehdejší lamač srdcí Sagvan Tofi políbí přes barpult a ona omdlí; tam ji ale schválně 'zošklivili', ve skutečnosti je to pohledná ženská, které roky sluší.
Čím je pro vás Praha tak přitažlivá?
Nejvíc na Praze miluji její architekturu. Došlo mi to, když jsem se vrátila po roce z Ameriky. Stála jsem na Novotného lávce, koukala na Hradčany a plakala. Uvědomila jsem si, jak je Praha překrásná. Vůbec se nedivím, že vyhrává soutěže o nejkrásnější město světa. Člověk si to silně uvědomí, když tady nějakou dobu není. Líbí se mi na ní taky, že se dá podobně jako Amsterdam projít pěšky. Má malé centrum, a to je k nezaplacení.
Obdivujete určitý architektonický styl?
Málo se to ví, ale u nás vznikl v architektuře směr, který se nazývá rondokubismus. Jinde než tady ho neuvidíte. Například Palác Adria na Můstku je postaven v tomto slohu. Vyznačuje se kombinací kulatých prvků a ostrých hran. Na Ořechovce je v rondokubismu celá ulice. Studenti z celého světa se na ty domy chodí dívat. Je to obrovská rarita.
Koukám, že se v architektuře orientujete.
Jsem velký milovník historie, výtvarného umění a architektury. Jak stárnu, tak mám sice čím dál víc ráda přírodu a tlak města mi nedělá dobře, ale stačí mi zvednout hlavu a během pěti vteřin jsem v naprostém ráji, protože tady je jeden barák hezčí než druhý. Pořád je na co koukat. Pro mě je Praha v tomto směru úplný ráj.
Co moderní architektura?
Je pravda, že nejsme moc zdatní v moderní architektuře. Dodnes neodpustím té bandě nýmandů, která rozhodla, že Kaplického ‚Chobotnice‘ (extravagantní architektonický projekt Národní knihovny, pozn. red.) se tady stavět nebude. Podle mě za tím byla jenom čistokrevná závist. V tomhle jsme my Češi opravdu prvotřídní. Ale doufám, že jednoho dne se k ní ještě vrátíme. Přece jenom Kaplický je mrtvý, tak snad by ty mistry, co mu to zamázli, mohla ta žárlivost opustit. Protože je ostuda, že po celém světě se lidi jezdí koukat na naprosto výjimečné stavby Kaplického a my tady od něho nemáme nic.
Je v Praze místo, které považujete za magické?
Asi Vyšehrad. Ale to se ví. Když tady byl dalajláma, tak lámové, kteří ho doprovázeli, říkali, že Vyšehrad je nejsilnější energetické místo v Praze. A opravdu je. Jsou tam nádherná tichá zákoutí, úžasný kostel, je to místo skvělé na pročištění mysli.
Chodíte do kostelů?
Ano, protože se tam pravidelně pořádají mše a mše jsou v podstatě koncentrované rituály síly. Lidi se tam na sebe opravdu napojují. Takže je vyhledávám kvůli té úžasné energii. Jeden z mých oblíbených je kostel svatého Josefa na Náměstí republiky. Tam za sebou zavřete dveře a máte absolutní klid. Navíc se mi na něm líbí, že není přezdobený jako ostatní barokní kostely. Je jednoduchý, čistý, stojí na renesančních základech. Proto, když se tam modlíte nebo jen přebýváte, neodvádějí umělecké předměty jako sochy a obrazy vaši pozornost a snadněji tam člověk dojde k "usebrání se".
Myslíte, že v pražských Holešovicích už zůstanete?
Ne. Bydlím v podnájmu, jsem tam spokojená, ale do budoucna mám v plánu koupit si pozemek a postavit si z přírodních materiálů domeček.
Psali jsme
Nikol Leitgeb, známá spíše pod svým dívčím příjmením Štíbrová, několikrát ukázala výjimečnou sílu sociálních sítí. Na svém Instagramu, kde má 645…