S Danou Medřickou hrál čtvrt století. O jeho pečlivých udáních do smrti netušila

ARCHIVY STB: Jak už PrahaIN.cz napsala, redakce se dlouhodobě zabývá komunistickým režimem za pomoci Archivu bezpečnostních sborů. Snažíme se nacházet okamžiky, které dějinami prošly bez povšimnutí a které nějakým způsobem souvisí s osobnostmi veřejného života, komunisty a Prahou. Tentokrát se zaměříme na činohru Národního divadla v osmdesátých letech.

Všechno začalo návrhem na založení spisu KTS. Šlo o kandidáta tajné spolupráce, o něhož měla StB zájem. Datum na kalendáři ukazovalo 12. říjen 1981. Tím kandidátem byl Soběslav Sejk, ročník 1922. Agenti k němu poznamenali, že jde o vyřazeného člena z KSČ a herce činohry Národního divadla.

A ihned přidali důvody jejich zájmu. „Jmenovaný se jeví jako vhodný typ do problematiky československé kultury. Konkrétně do objektu Národního divadla, televize, filmu a rozhlasu, kde má možnost umělecky působit. Z uvedeného důvodu bude se jmenovaným udržován konspirativní styk s cílem pozvolného připoutávání a vytěžování k činnosti osob StB zájmu, které pracují v uvedených objektech.“

Soběslava Sejka pak StB vedla ve spise JANÍK (později FRANTIŠEK).

Popsaný návrh byl dne 10. listopadu 1981 schválen. Také v tomto případě StB dodala, jaké od něho čeká úkoly. „Bude využíván především k aktivnímu rozpracování činohry ND. Zde udržuje dlouholeté styky s pravicově orientovanými umělci a režisérem Miroslavem Macháčkem. Dále s vyškrtnutými členy KSČ Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou a Danou Medřickou (o tu se StB zajímala hodně i mimo tento spis, chtěla znát její názory postoje, kontakty a styky, pozn. red.). Též je v důvěrném styku se členy oportunistické organizace ´Klub sólistů ND´ z let 1968-69, s Rudolfem Hrušínským, katolíkem Josefem Kemrem a Josefem Sovákem.“

Sejk nastoupil do Národního divadla v roce 1953, Dana Medřická v sezóně 1959/1960. Diváci mohli vidět oba ve hrách Lucerna, Vězňové z Altony, Zkouška ohněm, Po pádu nebo Zimní pohádka. Potvrzují to archivy ND, ve kterých redakce listovala.

Hanzlík, Postránecký

StB zdůraznila i další vztahy adepta tajné spolupráce, šlo jim o jisté kamarádství s Jaromírem Hanzlíkem nebo Václavem Postráneckým.

Proč měla StB o Sejka zájem? Měl vyloženě kladný vztah k socialistickému zřízení.

První kontakt, jak ukazují příslušné dokumenty Archivu bezpečnostních sborů, se uskutečnil po telefonickém předvolání ve služebně SNB, tedy na policii. Další styky už probíhaly v kavárně Obecního domu v Praze. Ještě v té době StB nevěděla, co od spolupráce čekat. V dalším protokolu stojí, že herci Sejkovi v případě odmítnutí spolupráce musí být zdůrazněna mlčenlivost.

Nakonec to nebylo potřeba.

Verbovka (čili vázací akt) se uskutečnila v listopadu 1981. Sejk se dostavil včas a na správné místo. „Z celého dosavadního jednání KTS bylo zřejmé, že mu současné poměry v činohře ND nejsou lhostejné. Po náležitém vysvětlení našich požadavků mu byl předložen k podpisu závazek ke spolupráci. KTS po přečtení závazku sdělil, že s jeho zněním souhlasí a bez připomínek ho podepsal. Zároveň sdělil, že se bude snažit plnit čestně všechny úkoly, které na něho budou kladeny. Byl také vyzván, aby informace o zjištěných negativních jevech předkládal písemnou formou, s čímž souhlasil. Byly projednány základní otázky konspirace s příslušníky MV.“

To se týká například domluveného signálu ohledně schůzek, krizového telefonního čísla a podobně.

Václav Postránecký (2013), zdroj: commons.wikimedia.org, David Sedlecký, svoleno pro použití

Kontrola spolupracovníka

I přesto StB do jeho bytu v roce 1982 nasadila operativní techniku a samotného herce nechala sledovat v divadle. Nic negativního nezjistila. Obstál. Ve zprávách byl opakovaně chválen.

„Kladně se vyjadřoval k šéfovi činohry Jaroslavu Fixovi, který byl dne 1. 9. 1981 jmenován do uvedené funkce (ve funkci byl do 30. 11. 1985, pozn. red.). Jeho působení v divadle má podle Sejka velký politický dopad na soubor, protože angažoval za režiséra člena KSČ Františka Laurina jako určitý protipól proti režisérům Macháčkovi a Pleskotovi,“ zapsala StB.

Pak už to šlo jako po másle. Vše, co „pramen“ věděl nebo zaslechl, zapsal a oznámil. Tak například fakt, že Josef Kemr odmítl nastudovat menší roli ve hře Maxima Gorkého, za což měl být údajně velmi kritizován souborem. 

Až humorně působí vsuvka, kterou tajná policie k Sejkovi uvedla. „Má slušně zařízený byt. Je majitelem osobního vozu Trabant. Nebylo zjištěno, že by měl sklon k častému požívání alkoholu. Je o něm pouze známo, že má slabost pro ženské pohlaví. Styk se ženami pochybných existenci však nevyhledává.“

Cena Františka Filipovského

Spolupráce trvala roky. Jeho poznatky k herečce Kláře Jernekové nebo herci Petrovi Štěpánkovi putovaly do samostatných složek. „Na základě předané agenturní zprávy k Janu Soukupovi bylo provedeno trestní stíhání pro rozkrádání socialistického vlastnictví,“ zaznamenala StB. 

Podle zápisu z roku 1985 usměrňoval názory některých herců, třeba Radovana Lukavského, tím „správným směrem“. Jako vyškrtnutého člena KSČ jej totiž nikdo nepodezíral z donášení.

Sentimentální konec se nekonal, Sejk oznámil odchod do důchodu jedenáct měsíců před revolucí. „Z výše uvedených důvodů vyplývá, že ztrácí své zpravodajské možnosti,“ stojí v závěrečné zprávě.

Spis putoval do archivu a obsahoval kromě úředních dokumentů také řadu vlastnoručních zpráv.

Herec Soběslav Sejk obdržel v roce 1995 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (více ZDE). Na Filipovského jako na člena „oportunistické organizace ´Klub sólistů ND´ z let 1968-69“ měl donášet také.