Šéf 1. oddělení: Mou první vraždu spáchala žena, byla tři dny po porodu...

ROZHOVOR: „Pracujeme v oblasti nejnásilnější trestné činnosti. Kriminalista musí být schopen vyrovnat se s tím, že vidí zavražděné oběti. Silné příběhy se nám vryjí do paměti a neseme si je v sobě až do konce života,“ řekl serveru PrahaIN.cz Aleš Strach, vedoucí oddělení vražd Krajského ředitelství Policie ČR v Praze.

Kriminalista pracuje na legendárním prvním oddělení od roku 2011. Před pěti lety převzal jeho vedení, kdy ve funkci vystřídal svého šéfa, známého kriminalistu Josefa Mareše, který odešel do civilu po 29 letech služby v bezpečnostních složkách.

Jak se stalo, že jste se stal policistou? Byl to váš dětský sen, nebo jste dospěl k tomuto rozhodnutí až později, v dospělosti?

Myslím, že jsem k tomu měl blízko vlastně odjakživa, skutečně už od dětství. Viděl jsem svoji životní dráhu v nějakém sportu. To ale byla samozřejmě dětská představa. Další variantou, která mi byla nejbližší, skutečně byla práce u policie.

Splnila práce u policie vaše představy a očekávání?

Splnila. Moje představa byla taková, že v tomto zaměstnání mohu zúročit mimo jiné i fyzické dovednosti, které jsem získal díky sportu. Že je to práce, která se o to určitým způsobem opírá, a to mi bylo blízké. Hlubší poznání naší profese a všeho, co tato práce nabízí, včetně různých možností a směrů, jsem samozřejmě zjistil až později. Nicméně prvotní představa byla trochu i o tom, že práce policisty v uniformě by při řešení různých oznámení mohla být akční. Částečně se moje přání a představy naplnily, to všechno ostatní jsem pak objevoval až v souvislosti s touto prací.

Ústředním heslem policie je „Pomáhat a chránit“. Vnímáte ho pouze jako „reklamu“, nebo podle vás skutečně charakterizuje poslání policie v demokratickém státě?

Vím, že občas to zní jako klišé a spousta lidí se tomu sloganu smála. Když jsme s tím kdysi vyrukovali na veřejnost, tak to možná bylo v tom prvním okamžiku trochu úsměvné. Dnes už je to ale trochu jinak. Když se nad tím zamyslíte, tak ty hlavní základy a priority naší práce to naplňuje. A policie je tady skutečně, aby pomáhala a chránila občany. Myslím, že to heslo bylo zvoleno správně. A hodně lidí to podle mě už vnímá podobně.

Někteří lidé se, třeba v hospodě u piva, vyjadřují o policii pohrdavě, ale když se dostanou do určitých situací, tak policii volají o pomoc. Stává se, že pak přijdou a poděkují ?

Záleží hodně na tom, jakou zkušenost s bezpečnostními složkami mají. Pokud je jejich postoj negativní a okolí je v něm ještě utvrzuje, tito lidé se těžko přesvědčují a svůj názor na policii nezmění. Na druhou stranu jsem rád, že mnoho lidí naši práci naopak respektuje a vyjadřuje se o ní velmi pozitivně. Občas se stane i to, že k nám přijdou a poděkují nám což vnímám jako asi nejhodnotnější odměnu a zadostiučinění, které v naší práci můžete dostat. Například zhruba před půl rokem jsme u nás měli pána, otce poškozené, která byla zavražděna. Oslovil našeho pana ředitele s tím, že by chtěl poděkovat všem lidem, kteří na tom případu pracovali. Všichni si toho velmi vážíme. Takové okamžiky jsou vlastně jakýmsi hodnocením naší práce. A taky jejího smyslu a všeho, co obnáší.

Vaše práce je velmi specifická. Co všechno musí splňovat policista, aby se mohl stát operativcem a kriminalistou na vašem oddělení?

V první řadě musí vědět, s čím se v naší práci setká. Pracujeme v oblasti nejnásilnější trestné činnosti. Proto musí být schopen vyrovnat se s tím, že uvidí zavražděné oběti. Že se setká s „věcmi“, které souvisí s násilím, které je pácháno na člověku. Musí být také schopen přijmout a vyrovnat se s tím, že součástí každého případu jsou i příběhy lidí z blízkosti poškozených. Každý zájemce o naši profesi proto musí disponovat určitou mentální průpravou a samozřejmě k policistovi patří také určitá fyzická připravenost. Naše oddělení není zásahovou jednotkou. Ale především operativa se může kdykoli při práci v terénu dostat do situace, kdy je potřeba provést určitý zákrok. Nejvhodnější je pro uchazeče, podle mého názoru, kombinace jisté mentální a fyzické připravenosti. A samozřejmě také zkušenost a odbornost. Ideální postup u policie by měl zahrnovat zpočátku práci u hlídkové, uniformované policie. Pak třeba služba u obvodního oddělení kriminálky, kde se člověk seznámí s operativními postupy. Naučí se základní věci a pak postupuje dál. Nemohu si dovolit přijímat lidi, kteří jsou někde úplně na začátku. Potřebuji do našeho týmu policisty, kteří znají základy naší práce, mají chuť pracovat a dál se rozvíjet. Požadavky na kriminalistu jsou v dnešní době poněkud širší, než to bývalo kdysi. Souvisí to s vývojem vědy a techniky. Nemůžeme být experti v každé oblasti, ale je potřeba mít minimálně přehled o tom, co které odvětví nabízí a jak jej využít pro naše účely. Naši předchůdci byli velmi dobří kriminalisté, ale nemuseli toho umět tolik, co nyní potřebujeme k práci. Všechno se vyvíjí, včetně kriminality. My se tomu musíme přizpůsobit a adaptovat se na nové podmínky.

Když kriminalista vyšetřuje vraždu, nebo jak říkáte tu nejhorší násilnou činnosti, nepochybně to na něm zanechává stopy. Existují mechanismy a postupy, které vám pomáhají zbavit se těchto „jizev“ na duši?

Na našem oddělení pracuje 40 lidí a každý má svůj způsob, který mu nejvíc vyhovuje a s jeho pomocí se vyrovnává s tím, co nese naše profese. Někdo třeba včelaří, jiný chodí na ryby. Někteří kolegové provozují sporty nebo jiné aktivity. Každý člověk musí sám v sobě najít cestu, která mu nejsnáze pomůže udržet se v psychické pohodě. Způsobů je pochopitelně víc. Například u mě je to sport. Snažím se o to, abych si aspoň třikrát až čtyřikrát týdně zasportoval a abych si udržel čistou hlavu.

Jaký sport preferujete?

Nejvíc jsem vždy měl blízko k fotbalu. Vzhledem k tomu, že roky běží a přibývala různá zranění, tak jsem tomu musel přizpůsobit. Věnoval jsem se různým sportům. Hrál jsem ping pong, tenis, dělal jsem bojové sporty, chodili jsme boxovat a podobně. Mám rád sport, u kterého se zpotím a mám určitý fyzický výdej. To mi dělá dobře.

Vzpomínáte si na první případ, když jste poprvé viděl oběť pachatele?

Pamatuji si na něj velmi dobře. Mám na sobě vyzkoušeno, že mi pomáhá, když jsem na něco připraven. Vím a očekávám, že na místě činu bude mrtvý člověk. A že to nebude příjemný pohled. Samozřejmě postupem času, když vidíte podobných případů více, tak je už člověk jistým způsobem adaptovaný. Tím neříkám, že kriminalista, který vyšetřuje vraždy, otupí. To ne. Silné příběhy se nám všem vryjí do paměti a neseme si je v sobě až do konce života. Pomáhá nám vědomí, že to je součást naší práce. Zároveň, když v nás určitým způsobem pracují emoce, tak o to víc děláme všechno proto, abychom případ vyřešili. Nesmí se to ale dostat přes hranici, která už není profesionální.

Pamatujete si, kdy jste vyšetřoval svůj úplně první případ?

Na svém prvním skutečném případu jsem pracoval až na obvodní kriminálce, když jsem pracoval na problematice loupeží. Tehdy pachatel oloupil starší paní. Strhnul ji na zem a ukradl jí kabelku. Při vyšetřování jsme zjistili, že před tímto incidentem už došlo k šesti až sedmi případům, které si byly provedením velmi podobné. Usoudili jsme, že by se mohlo jednat o sériovou trestnou činnost jednoho pachatele. Zadrželi jsme ho asi po třech měsících a prokázali jsme mu více než třicet skutků. Takže vlastně hned můj první případ byla velká sériová trestná činnost. Když jsme tehdy šli pro pachatele, tak jsem ocenil, že díky sportu disponuji dobrou fyzickou kondicí. Pachatel byl dvacetiletý kluk, fotbalista. Měl zřejmě nějaký šestý smysl. Poznal policisty a začal před námi utíkat. Pronásledoval jsem ho asi kilometr přes celý Hloubětín. Doběhl jsem ho v až metru a pak přijeli kolegové. Strojvedoucí křičel, že musí nutně odjet. Naštěstí ale počkal a vytáhli jsme ho z vlaku. Nakonec to byl úspěšný zákrok. Tehdy pachatel dostal vysoký trest, osm let. I když mu bylo 19, tak už byl recidivista. Ve své minulosti už měl násilnou trestnou činnost, to samozřejmě zvýšilo jeho další trest. Zarážející byla jeho bezohlednost. Dvěma přepadeným babičkám způsobil těžká zranění. Jedna měla zlomený krček a další zlomil ruku.

Kdy jste dostal první případ vraždy?

Na první oddělení jsem přišel v roce 2011. Každý nový člověk se nejdřív „rozhlíží“ a je k někomu přidělený. První dva až tři případy, u kterých jsem byl, tak jsem pomáhal kolegům. První samostatný případ jsem měl v roce 2012. Pepa Mareš mně tehdy přidělil vraždu ve vietnamské prodejně. Dvojice pachatelů, muž a žena, tehdy v obchodě ubodali majitele. Tehdy se nám s parťákem podařilo tento případ objasnit během tří dnů. Neuvěřitelné bylo, že spolupachatelka byla matkou batolete a tohoto zločinu se dopustila pouhé asi tři dny po porodu. To nás samozřejmě zaskočilo a domnívali jsme se, že jsme někde udělali chybu. Znovu jsme proto prověřili všechny informace. Zjistili jsme, že jsme se nespletli a tu dvojici pachatelů jsme pak zadrželi na ubytovně. Šlo o loupežnou vraždu. Majitel obchodu bránil při přepadení tržbu a oni ho ubodali. Stačil ještě vyběhnout před prodejnu a před ní pak zkolaboval.

Veřejnost mívá občas poněkud zkreslené představy o práci příslušníků prvního oddělení. Jak dalece se filmové detektivky liší od reálné služby?

Jak které. Některé seriály úplně nejsou vzdálené od reality. Ovšem například Kriminálka Miami a podobně, kde vidí kriminalisté člověka zezadu a vykreslí jim to postavu tak, že jim pak systém identifikuje konkrétního člověka, tak to skutečně v reálu neexistuje. Tam je ledacos absurdně přemrštěné. Chápu, že pokud diváci nejsou odborníci a neznají prostředí naší práce, tak mají tendenci tomu věřit. Nejreálnější seriál je Případy prvního oddělení, a to proto, že námět psal náš bývalý šéf Josef Mareš a je inspirován skutečnými příběhy. Pokud ale někdo raději sleduje příběhy typu Kriminálka LA, tak chápu, že může mít o naší práci mylné představy.

Máte ve vašem týmu i ženy, kriminalistky?

Vedle v kanceláři sedí moje zástupkyně. Je typickým příkladem toho, že žena může být skvělá policistka. Je bývalá výborná vyšetřovatelka, jedna z nejlepších. Teď pracuje jako moje zástupkyně na prvním oddělení, což se, tuším, ještě v historii nestalo, že ve vedení prvního oddělení byla žena. Když vybíráme nové členy do našeho týmu, tak se snažíme zvolit toho nejlepšího z daného výběru, není to o pohlaví. Připouštím, že v případě operativy je to pro ženy složitější dostat se k nám na oddělení, ale vychází to z podstaty práce v terénu a práce s pachateli násilné trestné činnosti, k čemuž mají podle mého názoru lepší dispozice muži, ale neberu to jako dogma, znám pár žen, které tvoří právě tu „výjimku z pravidla“ a odvádí výbornou práci. Na operativě nyní máme tři ženy a na vyšetřování dvě.

Existují u vás povinné kvóty na počty žen?

U nás nejsou a já jsem zásadně proti. Přijmu ženu, pokud je lepší než muž. Zásadně nepřihlížím k tomu, jakého je kdo pohlaví. Chci mít u sebe lidi, kteří mezi nás zapadnou svou odborností i charakterovými vlastnostmi. To jsou dvě zásadní věci. Odborností proto, že člověk musí vědět, co má dělat, je ochoten se učit novým věcem, musí být nastavený na to, že zvládne práci na místě činu a prvotní úkony související s případem. Charakterové vlastnosti jsou velmi důležité zejména kvůli týmu. Jak už jsem řekl, nejzásadnější je u nás týmová práce. Jeden individualista nevyřeší velký případ. Nikdy. Proto je tlak a důraz na týmovou práci obrovský. Člověk, který k nám přijde, musí být schopen přijmout skutečnost, že se někdy na objasnění případu bude podílet zásadním způsobem a někdy třeba přinese pouhé střípky. Základ naší práce je v tom, že dohromady jako celek musí tým přinést řetězec důkazů, které jednoznačně svědčí o vině pachatele. Proto platí, že když z někdo z lidí v našem týmu přinese svůj třeba malý střípek, tak i to je pro úspěšné vyřešení případu zásadní.

Vysvětlete nám, prosím, jak váš tým pracuje.

Na oddělení máme vyšetřovatele a operativce. Pokud to vezmu laicky, tak operativa pracuje v terénu od zjištění případu až po dopadení pachatele. V okamžiku, kdy je proti podezřelému zahájeno trestní stíhání, stává se z něj obviněný a přecházíme do fáze vyšetřování, tak přebírá primární roli vyšetřovatel a operativa pracuje s ním. Snažíme se, aby byl vyšetřovatel součástí týmu od samého počátku vyšetřovaného případu. Na našem oddělení jsou čtyři operativní týmy. Případ rozděluji tak, že ten, kdo má v daném okamžiku dosah, případ si nechává a jeho tým jej zpracovává až do konce. Vyšetřovatel je procesní garant toho, že veškeré postupy a kroky budou obhajitelné u soudu a bude možné je použít jako důkazy a jako zákonný procesní postup. Pro nás samozřejmě nekončí případ tím, že spis předáme na státní zastupitelství s návrhem na podání obžaloby. Naše práce končí až s pravomocným odsouzením pachatele.

Když máte pachatele u výslechu, jak je těžké vcítit se do jeho myšlení a vést jej až k přiznáni?

Netajím se tím, že pro mě je to vrchol jak operativní, tak vyšetřovatelské práce. To neumí každý. Vedení výslechu je zásadní věc a zásadním úkonem. Rozhodují zkušenosti, cit i psychologický aspekt. To je jedna ze zásadních vlastností, kterou by měl kriminalista disponovat, aby mohl výslech úspěšně vést.

Dědí se v některých rodinách povolání policisty?

Někde určitě. Mám kolegy, kteří mají rodiče policisty, a nejenom na našem oddělení. Takže ano, v některých rodinách to tak je.

V souvislosti s vaší prací jsem mnohokrát slyšel slovo odpovědnost, poslání a podobně. Je pravda, že právě kvůli tomu se někteří lidé rozhodli sloužit u policie?

Jsem přesvědčen, že ano. Právě pocit odpovědnost vůči společnosti, svému okolí i k lidem považuji za základní prvek u lidí, kteří se rozhodnou pracovat u bezpečnostních složek. Můžeme vidět, že tito lidé vnímají svoji práci jako určité poslání. 

Ti táhnou naši organizaci, na ně by měl být kladen ten největší důraz a vedoucí funkcionáři by jim měli připravit adekvátní podmínky a dělat vše pro to, aby je v našich řadách udrželi. Pokud víte, že má vaše práce smysl a tvoříte něco co má nějakou hodnotu, tak je to zásadní předpoklad proto, aby jste ji dělal dobře, to je můj názor. Díky mnohaleté spolupráci s kolegy z jiných zemí, mám možnost porovnání, a myslím si, že v České republice odvádí Policie dobrou práci, a je to zejména díky těm, kteří tu práci vnímají jako poslání.

Jak dlouho vám trvá, než dopadnete pachatele, například u středně složitého případu?

Přibližně do týdne odhalíme pachatele a případ jde do realizace. Pak začíná největší část trestního řízení. Ale pak to ještě nekončí, neboť vyšetřovatel musí případ dotáhnout až k návrhu na podání obžaloby. Průměr je čtyři až šest měsíců, kdy případ zpracujeme a předáváme na státní zastupitelství.

Prý si občas kriminalisté stěžují na byrokracii. Je to pravda?

Administrativní náročnost u nás neustále roste. To doléhá zejména na vyšetřovatele. Ale řeší se, jakým způsobem policistům od administrativy ulevit. Věřím tomu, že to dopadne dobře

Proč kriminalisté nemají k ruce úředníka, který by administrativu zpracovával?

To není možné, protože musíte dodržovat zásady trestního řízení. Člověk, který administrativu zpracovává, musí disponovat procesní způsobilostí a odborností. To nemůže dělat obyčejný úředník. Proto administrativu zpracovávají kriminalisté.

Vaše práce je velmi náročná. Po kolika letech služby by měl kriminalista začít uvažovat o tom, že skončí? 

Je to individuální. U lidí, kteří už v sobě nemají dostatek energie, je zásadní, aby byli schopni a ochotni svoje zkušenosti předávat mladším kolegům a vnášet je do případů. Pokud tady budu mít člověka, který pracuje 25 nebo 30 let na vraždách, ale toho schopen není, tak je mi k ničemu.

Přemýšlíte někdy o tom, že přijde okamžik, kdy si řeknete, už nastal čas k odchodu do civilu?

Občas nad tím přemýšlím ale zatím jsem došel k tomu, že ten čas ještě nenastal. Doufám, že poznám až tomu tak bude, protože nechci někde zůstávat, aniž bych odváděl to co mám nebo jak se říká „za zásluhy“, jestli tedy nějaké mám. Nelpím na tom, abych tady byl až do penze nebo abych si přisvojoval nějaké vavříny. To ne. Chci dát prostor mladým lidem, kteří do naší práce vnesou něco nového a pozitivního. Na prvním oddělení je takových lidí mnoho. Jednou musí každý skončit. Mým úkolem bude se na tento okamžik připravit. Možná skutečně odejdu až do důchodu, nebo se třeba rozhodnu, že chci zkusit ještě něco jiného. Jednoho dne to prostě skončí a musím se s tím srovnat. Vím, že každý člověk je nahraditelný. A už vůbec si nemyslím, že by naše oddělení nefungovalo, až tady nebudu.