„Snažím se žít tak, abych nikomu neublížila,” přiznává herečka Jaroslava Obermaierová

ROZHOVOR: Patří mezi nejpopulárnější české herečky. Bydlí na chalupě nedaleko Zruče nad Sázavou, chodí na houby, hodně čte a má ráda zvířata. V oblíbeném seriálu Ulice hraje drbnu Vilmu Nyklovou. „Každému, kdo věří v Boha, trochu závidím, protože žije s přesvědčením, že bude po smrti šťastný,“ řekla serveru PrahaIN.cz herečka Jaroslava Obermaierová.

Odkud pochází vaše rodina?

Moje babička, maminka mojí maminky, se narodila v dnes už zatopených Dolních Kralovicích. Jako pětiletá jsem za ní do Kralovic jezdila na prázdniny. Dnes je to městečko na dně přehrady Švihov na Želivce. A přes úplně jiné kořeny jsem se vrátila zpátky do kraje mojí babičky. Když byla babička mladá, sloužila v Praze. Mnohokrát mi vyprávěla, jak se tam seznámila s dědečkem. Ten byl prý fešák a v Praze jezdil s tramvají. Několikrát prý na své trase uviděl blonďatou dívku, která se mu moc líbila. Nakonec to skončilo tak, že se seznámili, dali se dohromady a namluvil si ji. A to byla moje babička. Měli pak spolu tři děti a jedno z nich byla moje maminka. Žili spolu na Žižkově.

Žižkov byl a stále je velmi specifickou částí Prahy. Jak se tam tehdy žilo?

Jednoduché to nebylo, ale oni byli zvyklí. Na Žižkově měli jakýsi miniaturní byt, vlastně jen předsíňku, kuchyň a pokoj. A maličký balkonek. To ale byla velmi zásadní část bytu, protože měl důležitou funkci. Za války na něm vždycky tajně vykrmovali husu, aby měli alespoň občas něco pořádného k snědku. Za protektorátu bylo všechno na příděl a jídla bylo málo. V tomto minibytě děda s babičkou vychovali své tři děti. Já si pamatuji, jak maminka vždy večer sundala ze skříně plechovou vanu a všichni jsme se v ní postupně vykoupali. Žili jsme tam do mých asi dvanácti let. Pak se maminka podruhé vdala a její manžel dostal byt na Břevnově. Pro maminku to bylo něco neuvěřitelného, protože měla poprvé ve svých čtyřiceti letech byt s koupelnou.

Jaké bylo dětství na Břevnově?

Bylo to tam báječné, Břevnov je hezká čtvrť. Blízko je Obora Hvězda, klášter svaté Markéty s nádherným romantickým parkem, kam jsme pak s klukama chodili na rande. Zároveň to bylo blízko centra a tramvají jsem jezdila až na DAMU. Ale pozor, zpočátku jsem si vůbec nemyslela, že budu herečka. Původně jsem chtěla být baletkou.

Činohra i balet patří do divadla, ovšem vyjadřovat se na jevišti prostřednictvím pohybu, nebo hlasem je přece jen zásadní rozdíl. Proč jste u baletu nezůstala?

Tanec mě už od malička strašně bavil. V pěti letech jsem chodila do baletu k manželům Remislavským. On byl slavný baletní mistr, ona primabalerína a ve vilce na Žižkově měli svou baletní školičku. Strašně mě to bavilo. Tancovala jsem tam několik let a účinkovala jsem i v dětském představení Zlatý kvítek v hlavní roli. Maminky dětí neustále říkaly, jak jsem šikovná a že by bylo škoda talent nevyužít. Nastoupila jsem tedy do Národního divadla, kde byla baletní přípravka pro děti.

V osmé třídě jsem pak dělala zkoušky na konzervatoř. Tam jsem ale dostala šok, protože dopadly špatně. Talentové zkoušky jsem udělala, ovšem v měření tělesné konstrukce jsem neobstála. I když jsem byla drobné postavy, bylo mi řečeno, že by mě prý na jevišti baleťák neunesl. Neměla jsem prostě postavu na bílou labuť, a tak mě nevzali. Tehdy jsem to strašně obrečela. Ovšem maminka měla radost. Byla šťastná, že ze mě nebude „hopsanda“ a že ve třiceti letech nepůjdu do důchodu.

Dalo by se říct, že činohra vám tak nějak zbyla?

Ano. Když jsem chodila do přípravky v Národním divadle a moc se mi tam líbilo. Měla jsem tam dvě kamarádky a všechny jsme chtěly k divadlu. Když se hrály opery, byl v zákulisí vždy inspicient, který rozuměl muzice. Když nás viděl, jak pořád koukáme na jeviště, jednoho dne nás vzal na zkoušku zpěvu. Zpívala jsem normálně, průměrně, ale neměla jsem úplně kvalitní hudební sluch, takže z toho nic nebylo. Pořád mě sice držel balet, ale tam mě také nechtěli. Nakonec mi tak zbyla činohra, ta mi šla dobře.

V divadle byla úžasná, emeritní herečka paní Kronbauerová, která už nehrála, ale učila nové herce. Připravovala mě asi rok na DAMU a byla perfektní. Učila mě monology, básničky, rétoriku, prostě všechno, co bylo ke zkouškám potřeba. Nakonec se mi splnil sen a přijali mě. Vzali nás tehdy více než dvacet. To byla ale naprostá výjimka, protože každý rok přijímali jen kolem deseti zájemců. Bylo to v době, kdy v Disku běžela slavná inscenace Pavla Kohouta Dvanáct, kde hrála Iva Janžurová, Marie Drahokoupilová a Ladislav Křiváček. Později z toho vznikl i úspěšný film.

Kam jste dostala své první angažmá?

V našem ročníku na DAMU jsme byli rozděleni do skupin a já jsem měla jako profesora Vejražku. Ve třetím ročníku jsem měla jít hrát do Disku, dnes je tam divadelní studio Lucie Bílé. Než jsem ale stačila vytvořit absolventskou inscenaci, dostala jsem nabídku do divadla Jaroslava Průchy na Kladně. Vzápětí jsem dostala ještě nabídku do Ostravy. Maminka se ale zděsila, že je to daleko, chytala se za hlavu a říkala mi, že už mě nikdy neuvidí. Ostrava byla v jejích představách daleko skoro jako Sibiř. Tak jsem vzala nabídku do Kladna, které je od Břevnova kousek. Bylo to dobré divadlo. A Mohla jsem zůstat doma a nemusela jsem nikde bydlet v pronájmu. 

Jaké byly tehdy mzdy?

Můj nástupní plat byl tehdy sedm set korun. V Kladně jsem hrála tři roky. Velmi ráda na to období vzpomínám. Byla jsem mladá, lidé kolem byli fajn a měla jsem tam skvělé kamarády. Zahrála jsem si tam Julii, Manon Lescaut a další role, které bych si v Praze jako mladá holka nikdy nezahrála.

Když jsme na Kladně zkoušeli Rozmarné léto, tak pan režisér Evžen Sokolovský. Protože potřeboval do svého divadla E. F. Buriana mladé herce, tak si mě a Michala Pavlatun vzal do Prahy. V tomto divadle jsem pak byla dvacet let. Angažmá tehdy herci moc neměnili a v naprosté většině zůstávali trvale na své mateřské scéně. I když několik kolegů časem odešlo, například Jiří Vala nebo Pavel Trávníček.

Někteří herci zůstávají na svých domovských scénách, jiní odcházejí do Prahy. Je i dnes rozdíl mít angažmá třeba v Brně, Plzni nebo v hlavním městě?

V divadle, na jevišti, je to vždycky stejné. Publikum pozná dobré nebo špatné divadlo. V Praze je ale pro herce větší možnost získat i jinou práci. V okamžiku, kdy jsem začala hrát v Praze, jsem například začala chodit do dabingu, což bylo v Kladně těžké už jen kvůli dopravě. V Praze jsme točili ve Vladislavské ulici, na Malé Straně nebo v bývalé burze za Slovanským domem. Tam se natáčely třeba pohádky a hromada dalších pořadů. Pokud člověk žil a pracoval v Praze, dalo se stihnout kromě divadla i televizi, film, rozhlas a dabing.

Asi před rokem se objevily informace o tom, že končíte v seriálu Ulice, kde už od roku 2005 hrajete drbnu Vilmu Nyklovou. Bulvár z toho dělal senzaci a byl kolem toho trochu rozruch. Jak je to ve skutečnosti?

Minulý rok jsem v Ulici točila na začátku května, kdy měl můj seriálový syn Lumír svatbu, takže tam jsem jako jeho máma být musela. Další natáčení pak bylo v prosinci a dvakrát v lednu. Za celý rok jsem tam byla asi pětkrát. Vidím to tak, že tvůrci seriálu už asi nevědí, co s tou mojí postavou mají dělat (smích). Měla jsem dva manžele a oba už zemřeli. V seriálu i doopravdy. Pak mi začali namlouvat Vildu Burdu, kterého hrál Arnošt Goldflam. Nejdřív jsme si jako jen psali a pak jsme měli svatbu. Ta ale nebyla natočená. Podle scénáře jsem se měla potřetí vdát a odstěhovat se na venkov k Arnoštovi. A proto se v Ulici moc neobjevuji.

Co mám také pořád hrát u mladé rodiny s mým malým seriálovým vnukem? Ale mě to pořád baví (smích). Arnošt mi vždy při natáčení hlásil, kde a co režíruje, a byla s ním zábava. Občas si ale stěžoval, že se na jeho zdraví podepsal covid. To mě mrzí, protože Arnošt je strašně fajn.

V některých novinách se objevily trochu řvavé titulky o tom, že si stěžujete na nízký důchod. Jste na tom opravdu tak špatně?

To bych chtěla trochu uvést na pravou míru. Nikde a nikdy jsem nevykřikovala, že mám malou penzi a nemám co jíst. To někdo prostě přehnal, jak se to občas dělá. Důchod mám osmnáct tisíc korun a je pravda, že moc velký není. Pokud jsem pracovala a měla jsem z čeho šetřit, vytvořila jsem si určitou rezervu. Ale každé úspory, když z nich člověk občas něco vezme, se jednou vypaří.

Ale nestěžuji si. Mám kde bydlet, mám co jíst a něco si i v mém věku vydělám. Mám ale trochu obavy o syna, který je v invalidním důchodu. Pracuje, ale má jistá zdravotní omezení, a tak má dost nízký příjem. Neumím si představit, že by jednou nemohl zůstat tam, kde je doma a kde tolik let žijeme. Je sám a třeba nebude mít v zimě na topení. Tyto obavy mě skutečně trápí. Ale opravdu si nestěžuji, jen se občas někomu svěřím. O nic jiného nejde. Docela nuda, co říkáte? (smích)

Jste ateista, nebo se počítáte k věřícím lidem?

Ve víře k Bohu jsem vychovaná nebyla. U nás v rodině to nebylo, a proto se ani neumím modlit. Přiznám se ale, že každému, kdo věří v Boha, trochu závidím. Protože celý život žije s přesvědčením, že jednoho dne přijde do nebe a bude po smrti šťastný.

Já to mám tak, jak říkal Jan Werich, dokud jsem, tak koukám, abych byla. Snažím se žít, jak to jde. Ne ze dne na den, ale tak, abych dobře vycházela s lidmi. Abych nikomu neublížila a nekřivdila, abych žila spravedlivým životem a abych ještě nějakou dobu byla na světě. Myslím si ale, že Bůh mi k tomu nepomůže. To se tak vždycky říká – Bůh ti pomáhej. Ještě jsem ale nepotkala nikoho, komu by pomohl. S pánem Bohem kontakt nemám.