foto: Romana Goščíková, se svolením/Romana Goščíková
ROZHOVOR: Nikdy neztrácí čas. Z Ostravy si přinesla přímočarost a energii, v Praze získala svobodu a odvahu. Herečka a producentka Romana Goščíková dnes vede Divadlo Radka Brzobohatého, natáčí filmy a seriály a zároveň pečuje o rodinu. „Musím hodně plánovat, ale práce mě baví a je součástí našeho života,“ říká v rozhovoru pro PrahaIN.cz.
Náš rozhovor nevznikl tradičně u stolu v kavárně, ale mezi výjezdy a povinnostmi. Cestou na zájezdové představení na Moravu jsme si povídaly po telefonu. D1 se zdála nekonečná, a tak byl i náš rozhovor dlouhý, otevřený a plný energie. Romana Goščíková je herečka, producentka a majitelka Divadla Radka Brzobohatého.
V Ostravě se používá: „Není čas ztrácet čas.” Vždycky si říkám, že jsi se ani nemohla narodit jinde. Protože tvoje rodiště a tvůj život toto nastavení kopírují. Jak tě Ostrava formovala?
To se říká? To ani nevím. Spíše to mám tak, že jsem tak trochu hyperaktivní a vždy jsem dělala více věcí najednou. V Ostravě jsem žila do svých 18 let, do maturity na gymnáziu, ale to už jsem měla za sebou i dva ročníky konzervatoře. Jinak netuším, jak mne Ostrava formovala, formovala mne rodina, lidé kolem mne, přátelé, školy, kroužky. Ale venkovní život moc ne, naši se o mě dost báli, ono v tmavých zákoutích Ostravy se nebylo čemu divit, takže na rozdíl od spolužáků, kteří bohémsky pařili v barech, já večer musela být doma. A po pravdě na poznávání nočního života Ostravy bych asi ani neměla kapacitu, to bych pak to přebíhání mezi školami nezvládala.
Dokončila jsi gymnázium a studovala konzervatoř, ta ale byla v Praze.
Přesněji, první dva ročníky herectví na konzervatoři jsem studovala v Ostravě zároveň s posledními dvěma gymnázia. Až po maturitě na gymnáziu jsem v létě natáčela Svatou noc s Jiřím Krejčíkem a na základě toho přestoupila na pražskou konzervatoř. A přechod do Prahy byl pro mě zásadní také díky té volnosti, kterou jsem najednou získala, mohla jsem chodit domů, kdy jsem chtěla, trávit čas po škole, jak jsem chtěla. To byl pro mě zlomový bod. Být sama za sebe. A i zodpovědná sama za sebe. Ve třetím ročníku jsem si trochu odpočinula a studovala jen konzervatoř, ale ve čtvrtém jsem si přibrala divadelní vědu na Karlově univerzitě. No jo, vlastně jsem opravdu neztrácela čas.
Jaká jsi měla očekávání od studií divadelní vědy a jak ti toto studium pomáhá při tom, co děláš teď?
Získala jsem přehled o divadelních hrách, dramatice a cepovali nás v psaní recenzí. Teď to využívám k psaní anotací, našich divadelních programů, rozhovorů. Staré divadelní kusy, o kterých jsme se učili, moc nevyužiji, vznikají nové hry, divadlo se vyvíjí a my děláme až na několik klasik, jako je Maryša, Bílá nemoc, Don Quijote, které hráváme také pro školy, moderní nové kusy. Získala jsem celkem velký přehled o divadle, hodně jsem toho přečetla a to v člověku zůstane. V produkci, kterou dělám, divadelní vědu moc nevyužiji, ale zní to hezky, že mám divadelní vědu na Karlově univerzitě. A rodiče jsou spokojení, mají radost. Takže vlastně všestranná spokojenost.
Mít vysokou školu byla podmínka?
Nene, podmínka ne, ale počítalo se s tím. Já byla šprťoun, měla jsem pořád samé jedničky a podle rodičů pro mě ani jiná známka neexistovala. Brali to jako samozřejmost. Takže když jsem se chtěla hlásit na konzervatoř v průběhu studia víceletého gymnázia, slíbila jsem našim, že si zároveň dodělám gymnázium. A popravdě by mi bylo líto ta léta na gymnáziu zahodit a nedojít k maturitě. A co si budeme povídat, na konzervatoři se toho kromě praktických předmětů moc nenaučíte. No a s výškou to bylo podobné, bylo by mi líto žádnou nevystudovat a nerozšířit si obzory, když mi učení nedělalo problém.
Kdy ses rozhodla, že se z herečky stane manažerka, která převezme odpovědnost za lidi i známou značku Divadla Radka Brzobohatého?
Začalo to tak nenápadně. Hrála jsem v zájezdovém představení v Divadle Různých Jmen a najednou jsem zjistila, že ho vedu. Jezdili jsme ta zájezdová představení jedenáct let a chtěli jsme se někde usadit, hrát na jednom místě a občas vyjíždět.
Jsi přirozený lídr? Když vidíš, že něco jde udělat lépe, ujmeš se toho a už ti to zůstane?
Asi ano, to mám celý život.
Jak tě napadlo koupit si divadlo?
Vyšlo to z té potřeby usadit se a tvořit dramaturgii pro diváky v Praze, kteří rezonují s naším pojetím divadla. My jsme si nejdřív pronajímali různá divadla na jednotlivá představení. A pak jsme v Divadle Radka Brzobohatého začali hrát v pronájmu Stvoření světa bez cenzury, první hru, kterou nám napsal Kája (manžel Karel Janák, režisér, pozn. redakce). Za nějaký čas přišla za mnou tehdejší majitelka Hana Gregorová a řekla: „Nechtěla byste ode mě to divadlo koupit? Já už jsem unavená a od smrti Radka mě to ani netěší.“
Ta koupě měla svoje slabiny, jak to bylo?
Divadlo jsem koupila a bývalá paní majitelka si záhy založila Divadélko Radka Brzobohatého, dělala tak vlastně nekalou konkurenci. Musela jsem ji zažalovat, soudy mi daly za pravdu.
Je to jako, když někdo prodá auto a chce v něm dál jezdit? Udělala bys dnes něco jinak?
Je to přesně tak. Vůbec nic bych neudělala jinak, vše jsem udělala správně. Nikdy jsem nepočítala, že se budu soudit. Bylo jasné, že paní Gregorová měla jinou představu.
Jakou?
Patrně, že já obstarám veškerou manažerskou činnost, zaplatím ji a ona tam bude dál šéfovat jako včelí královna. V okamžiku, kdy jsem jí představila svého uměleckého šéfa Lukáše Buriana, pochopila, že to tak nebude. Soudy jsem ve svém byznys plánu neměla, stejně jako covid, s takovýma hrůzama dopředu, když jsi optimista jako já, nepočítáš.
Jakou máte hierarchii v divadle?
Radíme se v týmu, když váhám, jestli se něco bude divákům líbit, radím se s Kájou. Má čich najít divácky oblíbené kusy, případně je sám napsat. Ale poslední slovo mám já, protože to platím.
V repertoáru jsem viděla kusy, které nejsou komedie. Daří se vám poskládat repertoár tak, abyste nebyli v červených číslech?
Musí se dařit, jinak bychom se v centru Prahy neudrželi. Samozřejmě nejvíc táhnou komedie a taky muzikály. Máme je na repertoáru a vydělávají a zisk používáme k tomu, abychom je mohli proložit i vážnějšími kousky. Myslím, že už jsme v bodě, kdy se nám diváci vrací i na ty dramatičtější kousky, už jsme je naučili k nám chodit. Například Přelet nad kukaččím hnízdem už úspěšně hrajeme 6 let. A co je zajímavé? Je to také naše nejčastěji hrané zájezdové představení, byť to není komedie. Snažíme se diváka vychovávat a rozšiřovat mu žánrové obzory, takže jsme mu už do repertoáru vpašovali napínavý thriller Hračička i třeba Dona Quijota. Samozřejmě, vždycky jsme v napětí, jak divák novou inscenaci přijme, je to alchymie, namíchat to správně.
Co připravujete na novou sezonu?
Právě začínáme zkoušet autorskou komedii Nejkrásnější kocovina, kterou nám píše Janka Ryšánek Schmiedtová, zároveň ji režíruje a premiéra bude 14. listopadu. Je to lehce bláznivá komedie o jednom třídním srazu, nečekaných setkáních a absolutně šílené cestě nočním městem do minulosti: zpět k sobě, zapomenutým snům, bývalým láskám a strachům i k nekonečnému hledání smyslu života, bez kterého to asi nejde. Je to setkání tří holek (Jana Stryková, Lucka Polišenská a já) po 20 letech od maturity na gymnáziu, které táhnou noční Prahou a potkávají se se spoustou více či méně podivných individuí v podání Lukáše Buriana. Vše se odehraje během jedné noci a ukazuje, co všechno ženy kolem čtyřicítky řeší.
Bude ještě něco dalšího?
Velké očekávání a velkou radost mám z muzikálu Snowboarďáci, jehož premiéru připravujeme na březen příštího roku. Celý tým je natěšený a baví nás to, nebude to kopie filmu, Karel našel klíč, jak tuto kultovní komedii převést na jeviště, bude tam skvělá hudba Mirka Chyšky, krásná funkční scéna výtvarníka světového formátu Aleše Valáška, kostýmy, jak jinak než snowboardové značky BURTON, který je partnerem inscenace, stejně jako byl partnerem filmu. A hlavně jsme vybrali skvělé mladé herce (i ty starší), takže věřím, že máme našlápnuto k muzikálovému hitu.
Museli jste udělat nějaká opatření po covidu? Lze se nějak ochránit?
To asi nejde, nevím o tom. Jsem ráda, že jsme se vrátili na dobu před covidem, i když vstupenky se prodávají mnohem víc na poslední chvíli než daleko dopředu, což vypovídá o tom, že lidi nemají jistoty. Tak jen doufám, že v zimě bude většina lidí zdravých a budou chodit. Někdy z toho mám nervy, když představení není dost dopředu vyprodané a najednou to poskočí a prodá se. Je to změna chování diváků a my se musíme přizpůsobit. Veškeré výdělky dáváme zpět do divadla, takže nějaký velký finanční polštář si nešijeme.
Do čeho kromě repertoáru investujete?
Neustále se dovybavujeme. Na velikost našeho divadla, troufám si říct, že rozhodně patříme k těm nejlépe vybaveným - zvukově i světelně. A také renovujeme, vloni jsme třeba pokládali v sále nový koberec, což se nezdá, ale vzhledem k nutnosti vymontovat a zase zpět namontovat sedačky to nebyla žádná legrace.
Patříte k divadlům, která nejsou dotovaná, zvládáte vše platit?
Musíme pečlivě vybírat repertoár, jezdit zájezdová představení. Vstupné jako všichni zdražujeme, ale lehce a postupně. Když se podívám na ceny vstupného jiných divadel, i těch dotovaných, stále se držíme spíš níž.
Kdybys měla definovat vaše divadlo.
Dramaturgicky se držíme toho, co jsme si vytyčili na začátku, tím je, že chceme tvořit divadlo fenoménů. Vybíráme věci, které jde z nějakého důvodu označit za fenomén. Ať už tématem nebo zpracováním filmu, románu, žánrem. Co je specifické pro novou sezonu, že obě hry jsou autorské, napsané přímo pro naše divadlo.
Jsi majitelkou divadla, aktivní herečkou, filmovou i seriálovou producentkou a maminkou malého syna. Mohla bys poradit, jak si všechno zorganizovat a na všechno udělat čas?
Musím hodně plánovat. Mám systém úkolů a priorit a vše mám formou poznámek na papíře. Mám ráda papír i papírky. Nahoře u každého dne si napíšu to nejdůležitější a postupně si odškrtávám splněné. Prioritní úkoly mají každý den přednost. A třeba teď v létě, v divadle byly divadelní prázdniny (až na několik zájezdových představení a jedno pražské), takže jsem se mohla věnovat víc filmové produkci a připravovat film na příští rok. A hodně času jsme trávili rodinně spolu, ať už doma, v Tatrách, na Rhodosu či různých návštěvách.
A během sezony funguje harmonogram, kdo kdy veze do školky, vyzvedává, veze na kroužek. Stará se vždy ten, kdo má více času. A docela se spravedlivě střídáme. I když ten, kdo to celé naše rodinné fungování organizuje a myslí na vše, jsem já. Jsem vlastně takový CMNR (centrální mozek ne lidstva, ale naší rodiny).
Máte nějaká pravidla pro psychohygienu bez práce? Jak se dá doma ukočírovat, aby tam byla rodinná atmosféra a nemluvilo se pořád o divadle nebo o filmech, o seriálech, o tom, co právě děláte?
Bavíme se o všem, ale samozřejmě práce je nedílnou součástí našeho života a tím, že děláme i společné projekty, to neodstřiháváme. Souvisí to s tím, že nás ta práce baví. Je to součást našeho života. Ondra už zná spoustu věcí z naší profese. Je mezi dospělými, nebojí se, je takový připravený, soběstačný. Od začátku jsme si nastavili, že nebudeme žít miminkovský život, ale Ondra bude žít ten náš. Nikdy jsme nebyli na dovolené bez něj a na prstech rukou bych spočítala noci, které nebyl s námi- a z toho většinu udělala školka v přírodě. Žijeme všichni spolu. Neplánovala jsem ani být na mateřské, ale nakonec ten covid byl dobrý v tom, že jsem na ní skončila. Vlastně oba. Ondra měl skoro dva roky doma maminku i tatínka. I když poprvé v divadle byl, když mu bylo 14 dnů.
Chodí už do školy?
Ne, až příští rok. To bude velká změna.
Jak vnímáš systém podporovaných a nepodporovaných divadel?
To je právě velká nespravedlnost. A já vlastně nevím, jestli existuje nějaké řešení, jak to srovnat. Protože posuzování grantů je tak subjektivní. Jak to změříš? To úplně nejde. Myslím, že ve Francii to mají dobře nastavené, že všichni dostávají nějaký stejný základ a zbytek si obstarají ze soukromých zdrojů. Tím by se konkurenceschopnost vyrovnala. A samozřejmě z prodeje vstupného. Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nedostával nic, všichni byli na tom stejně blbě. To by byla asi největší spravedlnost, aby se každý uživil z toho, co vydělá prodejem vstupenek.
Čím by ti politici udělali radost?
Nemyslím si, že by mi politici udělali něčím radost. Myslím, že člověk si ji musí udělat sám a nespoléhat na nikoho. Spoléhat se na politiky se úplně nevyplácí. Radost by mi udělali, kdyby udělali pořádek ve školství. Všichni, kdo dávají dítě do první třídy, mi porozumí. Kvalita jednotlivých škol se diametrálně liší a to nejen státních, ale i soukromých. Školy by měly naučit děti samostatně myslet a mít názor. To si myslím, že je hrozně důležité.
Romana Goščíková se narodila ve znamení štíra v roce 1982 v Ostravě, kde jako studentka víceletého gymnázia, složila přijímací zkoušky na hudebně-dramatický obor Janáčkovy konzervatoře. Po maturitě na gymnáziu, které dokončovala souběžně se studiem prvních dvou ročníků herectví, přestoupila díky natáčení Tv filmu Svatá noc na Pražskou konzervatoř. Absolvovala pod vedením Jany Preissové a Jaroslava Satoranského. V té době také dokončila studium divadelní vědy na FFUK, hrála v divadle Ta Fantastika, hlavní roli Alenky v Alence v říši divů. V představeních zájezdového Divadla Různých Jmen hrála a později se stala ředitelkou. V roce 2017 koupila Divadlo Radka Brzobohatého. Produkuje dvě až tři inscenace ročně, ve kterých často hraje. Zároveň se věnuje natáčení - jako herečka i producentka v poslední době produkovala například seriály Agrometal a Parťák na baterky.