Šťastný i Veldová opanují Violu. I když jejich postavy rozdělil osud i fanatický režim

05. 03. 202420:08
Šťastný i Veldová opanují Violu. I když jejich postavy rozdělil osud i fanatický režim
foto: Divadlo Viola (se svolením)/Jan Šťastný a Apolena Veldová ve hře Nobelovka v Divadle Viola

ROZHOVOR: Udělení Nobelovy ceny by mělo být velkou radostí v životě každého vědce. Pro Otto Hahna a Lise Meitner se však tato vrcholná událost jejich vědeckých životů stala důvodem k rozluce.

To je jen základní motto hry Nobelovka, kterou ve světové premiéře představilo Divadlo Viola na pražské Národní třídě. Hra vznikla na motivy literárního bestselleru Cyrila Gélyho, v překladu Daniely Jobertové.

Příběh sleduje dějinné osudy obou vědců, kteří svůj život upsali jadernému štěpení těžkých atomových jader. Jenže ona byla rakouská židovka, on Němec. Pojila je kromě práce i láska, ale on si vzal jinou ženu. Do hry vstoupil Hitler a ona zachránila vlastní život útěkem přes Nizozemí do Švédska. V posledních dnech II. světové války Američané dali okusit světu nadvládu jaderných zbraní a tento démon, na kterém oba vědci pracovali, kosil lidi po tisících. Za objev je udělena Nobelova cena, ale oni jsou dva, zatímco cena jen jedna.  

Režie se ujal Radovan Lipus a v hlavních rolích se představili Jan Šťastný a Apolena Veldová. Dvojici hlavních představitelů pak doplňuje ještě Kateřina Seidlová.

PrahaIN.cz požádala oba hlavní představitelé o krátký rozhovor.

Apolena Veldová představuje ve Viole židovskou vědkyni Lise Meitner a ještě dřív, než si nechala položit první otázku, plná emocí spustila, proč se právě pro tuto hru ve Viole rozhodli. „Ty věci, které semlely hlavní hrdiny hry Nobelovka, nevymizely a straší nás i dnes. V tom je ta hra velice aktuální. Hra je hlavně o morálce, etice, lidských vztazích, a hlavně o tom, jak nahlížíme na neštěstí druhého.“

Hra pokládá mnoho otázek a teprve při sledování inscenace nám dojde, jak těžké rozhodování to pro oba vědce muselo být. 

Nedělali jsme tu hru proto, abychom jedné postavě stranili, ale chtěli jsme tu inscenaci vytvořit tak, aby si na položené otázky hledali odpověď sami diváci. A když budou pak odcházet z divadla a budou si říkat, že oba mají svým způsobem pravdu, tak je to správně…

…protože pravda je někde uprostřed.

Jako to bývá většinou v životě. Nic není černobílé.

Dá se vůbec jít životem beze škod, aniž by se člověk nedotkl svými kroky svých blízkých?

Asi nedá. Ale jde o to, zda si člověk ty škody uvědomí a pokusí se je napravit anebo se za ně alespoň omluví nebo pokusí omluvit. A to musíme dělat všichni.

Musela jste se za své kroky často omlouvat v životě?

No jéje. Mnohokrát. A určitě jsem ještě spoustu škod napáchala, a ani o tom nevím.

Viola je takový herecký Olymp. Malý prostor a bezprostřední kontakt obnaží všechny nedokonalosti hereckého projevu. Jak se vám tu hraje?

Mně se tady hraje dobře. Moc dobře. Protože je to příjemný prostor, jsou tu příjemní lidé. Je to tu hodně blízko k divákům, a to mám ráda. Ráda hraji i na velkých jevištích, ale toto je příjemná změna. Otázkou je, jak hodně nás bude blízkost diváků vyhazovat. Není to vždycky jenom výhodou. Při tomto velmi blízkém vztahu slyšíte z hlediště jakýkoliv šelest, a tím to může být nebezpečné.

Hra Nobelovka na scéně Divadla Viola. Foto: Divadlo Viola 

I Jan Šťastný vyzdvihl ohromný přesah nabízeného tématu do současnosti: „Žijeme v době, kdy překrucování skutečnosti a znásilňování faktů vidíme na každém rohu. Nežijeme sice zatím v takové době, kdy by docházelo k extrémnostem jako za druhé světové války, ale kdo ví, co se bude dít."

Co jste si našel v tom příběhu vy?

Pro mě je to kromě latentního milostného příběhu a příběhu vědy hluboký lidský příběh o morálce a etice. Co kdo jsme schopni v extrémních situacích ustát. Jak dlouho jsme schopni za své názory bojovat.

Ocení hru dnešní diváci?

Žijeme v době, která je podle mě trochu rozmazlená. Já sám vůbec netuším, jak bych se zachoval, kdybych se do postavení těchto hrdinů dostal. Jsem velmi rád, že si skrze tu hru můžu odžít příběhy těchto lidí. V tom je to herectví krásné, že máte možnost prožít si příběhy, které vám váš vlastní život nenabídl.

Mluvil jste o morálce a o cti. Herci byli v průběhu naší historie často morálními atributy, naposled to bylo v roce 1989, kdy se postavili společně se studenty do čela demonstrací proti komunistickému režimu. Platí to ještě dnes?

(chvíli přemýšlí) A myslím si, že pořád jo. A to i přesto, že se na nás všechny řítí řada lží a nepříjemností přes sociální sítě a internet (pauza). Myslím, že to pořád trvá. Prostě herci, si myslím, nejsou schopni takových podlostí, jakých jsme svědky třeba jinde ve společnosti.

Viola je známá tím, že ve zdejších zdech jsou navždy uloženy neskutečné výkony největších českých herců. Dokazují to i fotografie z bývalých inscenací na stěnách foyer i hlediště. Co snímek, to legenda. Jak se vám tu hraje?

Báječně. Já si sem odskakuji z toho velkého vinohradského jeviště strašně rád. Je to tady jiné. Bezprostřednost, větší kontakt, ale i volba jiných hereckých prostředků. Člověk tu musí být mnohem civilnější. Neznamená to nebýt v herecké tenzi, ale volit jiné prostředky. Je to dobrá průprava pro televizní kamery, a je to vlastně takový mezistupeň mezi hraním na velkém divadle a před televizními či filmovými kamerami. A to já miluju. Ten okamžik, že je to teď, v tuto chvíli, v tuto vteřinu. A nic se nedá vrátit.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných