foto: Archiv Dušana Chrástka/Dušan Chrástek se staral o šatník Karla Gotta.
ROZHOVOR, CELEBRITY Ve světě šoubyznysu se Dušan Chrástek pohybuje léta. Coby stylista spolupracuje s řadou známých osobností. Tou nejzářivější mezi nimi ale už navždy bude Karel Gott. Když zpěvák onemocněl a zdravotní stav mu nedovoloval, aby si sám vybíral oblečení, svěřil svou image právě do jeho rukou.
Léta jste se staral o garderobu Karla Gotta, oblékal ho do televize, na koncerty, focení…
Ano, skoro sedm let intenzívní spolupráce to bylo, i když jsme se znali ještě dýl.
Jak probíhaly vaše schůzky na Bertramce, co především si ve vzpomínkách vybavujete?
Karel Gott měl rád kvalitní věci. A nejen co se oblečení týká, miloval i dobré jídlo, kávu, dorty... Na sladkém přímo ujížděl. Jak se naše spolupráce prohlubovala, věděl jsem už, čím mu udělám radost, a poslední dva tři roky jsem mu nosil z cukrárny hutný čokoládový dort. To byl náš rituál. A když jsem byl naposledy u Ivanky doma, což bylo před Českým slavíkem, a zase jsme si spolu sedli do kuchyně, která je takovým setkávacím místem na Bertramce, okamžitě mě přepadly emoce, protože jsem tam toho Karla ‚viděl‘. To už se asi nikdy nezmění, navždy už budu mít pocit, že je tam s námi. A je to pěkný pocit.
Karel Gott s Ivanou a Dušanem Chrástkem před vystoupením. Foto Petr Kozlík
Bylo složité Karla přesvědčit, aby do svého šatníku zařadil něco nového?
Ne, naopak. Navíc si myslím, že stylista je od toho, aby ukázal nové trendy, směr, ale do ničeho by svého klienta tlačit neměl. My jsme si s Karlem sedli dokonale. On třeba neměl rád dvouřadá saka s vycpávkami v ramenou. Říkal: ‚Tohle jsem nosil v sedmdesátkách, to už si na sebe v žádném případě nevezmu.‘ Tak jsem mu je nenabízel. Věděl jsem, co má rád a co mu sluší. Na hezké oblečení si velmi potrpěl. Za těch sedm let jsme se naprosto sladili. Někdy jsem mu přinesl určitý model v jiné barvě, než obvykle nosil, ale nesnažil jsem se z něj dělat někoho jiného.
Co nového se tedy v Karlově šatníku s vaším příchodem objevilo?
Karel Gott stejně jako Karel Svoboda miloval kožené bundy. Takže kdykoliv jsem na nějakou narazil a přinesl jsem mu ji, skončila u něj ve skříni. Věděl jsem, že jí neodolá. Měl i pár perforovaných kousků z limitovaných edicí světových značek. Objevuje se v nich i v dokumentárním filmu Karel, který měl nedávno premiéru.
V posledních letech Gotta všude doprovázela manželka. Foto Petr Kozlík
Na jeho promítání jste plakal, co konkrétního vás tak dojalo?
Jsem si jistý, že tenhle dokument si už nikdy v životě nepustím, což jsem taky řekl jeho ženě Ivance. Já si totiž myslím, že některé věci v tom filmu být neměly. Určitě ty poslední dny jeho života, kdy už tam Karel není sám, ale na záda mu dýchá ‚Smrt‘. Tohle by se lidem ukazovat nemělo, považují to za niterné soukromí.
Já si myslím pravý opak. Podle mě tím nabyl ten dokument na síle a pravdivosti, neboť vše bylo zachyceno decentně, Karla nepoškodil.
Možná ano, ale tím, že jsem s ním byl tak spjat… První rok po Karlově smrti jsem si nedokázal pustit žádnou jeho písničku. Až teď před Vánocemi, když jsem si do svého nového bytu pořídil gramofon, jsem neustále poslouchal Vánoce ve zlaté Praze. Teď už jsem dál, rána se zacelila.
Gott se nebál ani moderních kousků. Foto Petr Kozlík
Chodíte Karlovi na hrob?
Upřímně, já ten typ nejsem. Když po někom smutním, zapálím si v bytě svíčku a na toho člověka myslím. Ať už je to moje máma, nebo Karel. Nesnáším chodit na hřbitov. Příliš mě to drásá. Samozřejmě vím, jak Karlův hrob vypadá, je krásný, ale k tomu, abych na něj vzpomínal, nepotřebuji žádné pietní místo.
Kontakt s Karlovou rodinou jste neztratil, neboť oblékáte na významné společenské události vdovu Ivanu a jejich dcery Charlotte a Nelly. Jaká je s ní spolupráce?
Ivana se stala ještě za Karlova života matkou a pečovatelkou na plný úvazek a já k ní proto vzhlížím. Po jeho smrti obětovala dva roky života, aby s režisérkou vypilovala ten dokument a vybrala scény, které ve filmu budou, což pro ni muselo být těžké. K tomu dokončila jeho autobiografickou knihu. Takže se neustále věnovala Karlovi, i když už tady není. Ale dala mu slib, a chtěla ho splnit.
Naznačil jste, že jste se stěhoval. Nejspíš ne poprvé, protože nejste původně z Prahy.
Jsem z Jeseníku, malinkého moravského městečka, které má spíš lázeňský charakter, je to tam spíš o přírodě. Ale Praha byla vždycky mým snem, toužil jsem se sem přestěhovat. A i když tu žiju už dvacet let, pořád si užívám pohledu na historické památky, už jenom při jízdě tramvají. Tak to má asi každý, kdo se tady nenarodil.
Kde jste bydlel poprvé?
V Modřanech. V panelákovém bytě. Sehnal jsem ho narychlo a vůbec mi nevyhovoval. Pak jsem se odstěhoval do Dejvic, ty miluji, a poté na Vinohrady, které mají podobnou atmosféru. Moc mě to tam bavilo, protože je tam spousta malých obchůdku, krásných restaurací, kaváren… Stačí mi, že kolem nich projdu, ani nemusím jít dovnitř. Na Vinohrady nikdy nezapomenu, prožil jsem tam osmnáct let. Ale s věkem jsem měl potřebu víc sportovat, být blíž přírodě, tak jsem se odstěhoval mimo centrum a užívám si to.
Kam?
Bydlím mezi Podolím a Modřany. Je tam cyklostezka, golfové hřiště... Možná se na něm začnu brzy pohybovat, protože mojí přátelé už léta hrají golf a pořád na mě tlačí, ať to zkusím taky.
Přitom místo golfových holí jste si pořídil kolo.
Ano, a v létě jsem na něm najezdil sto padesát kilometrů. Docela mě to chytlo, uvidíme, jak to bude v příští sezóně.