Synkopy 61 vznikly náhodou, vzpomíná bubeník Jiří Rybář

ROZHOVOR: „Hraní vždy bylo a je celý náš život. Dáváme do toho všechno už 65 let. Jsme už dávno šediví dědci a publikum nás ještě pořád bere, včetně mladých kluků a holek,“ řekl serveru PrahaIN.cz Jiří Rybář (80), bubeník a zakládající člen slavné skupiny Synkopy 61.

Začátkem září v Malostranské besedě byl beznadějně vyprodán koncert nejstarší české rockové skupiny Synkopy 61, která v listopadu oslaví 65 let své existence. Od svého vzniku jsou Synkopy neobyčejným úkazem na české hudební scéně a akce na Malé Straně pouze potvrdila jejich pověst. Skupina odehrála dvouhodinový koncert v perfektní kondici. V Malostranské besedě zněly vlastní i převzaté vokální skladby od The Beat Boys, jako dezert v rockové úpravě Turecký pochod od Wolfganga Amadea Mozarta i tvrdý art rock. Společně s kapelou si nadšené publikum zazpívalo slavné hity Casanova, Válka je vůl nebo Bílý vrány. Vrcholem koncertu bylo mnohaminutové sólo na bicí v podání bubeníka Jiřího Rybáře (80) za nadšených ovací publika.  Současné složení kapely: Petr Směja (79) – sólová kytara, zpěv, Jan Korbička (73) – klávesové nástroje, kytara, zpěv, Jiří Rybář (80) – bicí, zpěv a Vilém Majtner (71) – sólo zpěv, baskytara, kytara.

Máte za sebou neuvěřitelnou muzikantskou dráhu a letos vaše skupina oslaví 65 let na české hudební scéně. Pamatujete si ještě na úplné začátky Synkop 61?

Všichni víme, že život občas není úplně jednoduchý, člověka potkají i věci, které nepatří k radostným zážitkům, samozřejmě se nevyhly ani mně. Přesto všechno ale musím říct, že jsem díky muzice prožil krásný život. Samozřejmě mě i po letech rozčiluje, že totalitní režim kulturu dusil a znepříjemňoval nám život. Zakázali nám hrát některé naše písničky, například náš hit Válka je vůl musel jít do trezoru. Nemohli jsme se víc rozmáchnout a splnit si některé svoje muzikantské i jiné sny. Přesto to ale stálo za to. Hraní vždy bylo a je celý náš život a dávali jsme do toho všechno. Jsem rád, že ještě pořád hrajeme, že i když už jsme dávno šediví dědci, publikum nás ještě pořád bere, včetně mladých kluků a holek.

Kdy a jak jste se dostal k muzice?

Začnu trochu zeširoka. Já jsem se vůbec nemusel narodit v Brně a možná bych vůbec nepřišel na svět. Začátek mého života je poněkud divoký. Když mě čekala moje matka v květnu 1945, tak byla po osvobození Brna prohlášena úřady za Němku a byla zařazena do odsunu. Dostala se tehdy s pověstným pochodem smrti až do Pohořelic, při kterém se děly největší masakry, a pak ji chtěli vykopnout do Rakouska. Ovšem můj tatínek to nevzdal. Šel na národní výbor, který odsuny organizoval a tam za nás bojoval. Nakonec dostal jakési lejstro o tom, že maminka se dostala do odsunu omylem a s tím se rozjel do Pohořelic. Strážní, kteří odsunuté Němce hlídali na jakémsi hřišti, pak maminku vyhodili a rodiče se vrátili do Brna. Mohl jsem se narodit kdesi v Rakousku, nebo tady nebýt vůbec, protože tam hromada lidí zemřela. Nakonec to dopadlo tak, že jsem 24. listopadu 1945 přišel na svět v Brně.

To je skutečně neobvyklý příchod do života. Co bylo potom?

Pak už jsem rostl jako normální dítě. Úplně kdysi na začátku jsem jako ostatní kluci v mém věku hledal. Když mně bylo asi osm, tak jsem chtěl být policistou, pak popelářem nebo vojákem. Něco mě vždy napadlo a tak asi týden mi to vydrželo. V patnácti letech jsem celkem slušně maloval a vzali mě jako talent na výtvarnou školu. K hudbě jsem se dostal právě na tady. Měl jsem spolužáka Láďu Odehnala a ten se znal s Petrem Smějou, který skupinu Synkopy ve čtrnácti letech založil a hledal bubeníka. Dnes to zní trochu neuvěřitelně, protože Láďa mu řekl, že zná nějakého Jirku Rybáře, který bubnuje bezvadně do židlí, že by mu to třeba šlo. Petr souhlasil, a tak, aniž bych to tušil, začala moje kariéra hudebníka. Petr totiž založil Synkopy 61 pouze proto, aby skupina zahrála na jednom večírku pro spolužáky. To bylo v roce 1961, proto Synkopy 61. Vystoupení proběhlo a měli jsme úspěch. Tak jsme neskončili, ale hráli dál. A právě kvůli tomu večírku existujeme už 65 let. 

Po večírku jsme začali pořádně zkoušet a hrát. Někteří původní členové odešli, objevili se další. Pak přišel rok 1962 a my jsme vyhráli městské a krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže. V roce 1966 jsme v Polsku vyhráli studentský festival a v roce 1967 jsme byli na prvním beatovém festivalu vyhlášeni jako nejlepší skupina na Moravě. Tam se tehdy nedostala do finále ani kapela Olympic. Potom jsme vyhráli ještě několik dalších soutěží a jeli jsme naplno.

Přišla okupace v roce 1968 a nástup Husákovy normalizace. Měli jste problémy, nechtěli vás zakázat?

No samozřejmě. Zakázali nám několik našich písniček a bylo to až komické. Například jsme nesměli hrát náš hit Válka je vůl. V té době už jsme se muzice věnovali profesionálně. Proto jsme někdy v roce 1973 na jaře museli absolvovat politické pohovory u prověrkové komise. Dostal jsem otázku: „Soudruhu Rybáři, musela sem sovětská vojska v roce 1968 přijet, nebo nemusela?” Víte, co jsem odpověděl? Nic. Já jsem na to vůbec nereagoval. Pak někdo z té komise řekl: „On si to opraví na podzim.” Takovou debilní otázku jsem pak už nikdy nedostal. Ale pozor, v roce 1969 těsně po výročí okupace mě zatkli a byl jsem u výslechu v brněnské věznici.

Za co vás sebrali?

Sbalili mě po demonstracích, které 21. srpna proběhly v Brně. Komické na tom bylo, že jsme tehdy šli s klukama do města, aniž bychom věděli, že se budou nějaké demonstrace konat. Přišli jsme do centra a tam už to jelo naplno, tak jsme se zapojili taky. Někdo nás tam vyfotil, kdesi to vyšlo a ještě pod tím byl popisek Synkopy 61. Pamatuji si, jak o půl osmé ráno k nám domů vtrhli estébáci ve starých kožených kabátech, které asi zdědili ještě po brněnských gestápácích. Vytáhli mě z postele a odvezli do kriminálu. Kupodivu mě po výslechu propustili a nic dalšího se mi nedělo. Pak jsme měli relativní klid, ale opravdu pouze relativní. Všechno bylo přiškrcené a do všeho komunisti cpali svoji politiku. Museli jsme se s tím nějak vyrovnat a zároveň nemít ruce od hnoje. Občas to nebylo jednoduché, ale nějak jsme to přežili a hráli jsme, jak to šlo.

Letos jako kapela oslavíte 65 let na hudební scéně. Po tolika letech hrajete, máte plné sály a je tam i hromada mladých lidí.

Je to úžasný pocit. Vždy si pak říkám, že i kdybych nezažil nic jiného, tak stálo za to být na světě a prožít to. Po revoluci jsme si říkali, že přerušíme činnost, a tak jsem se začal věnovat výtvarnému umění. Znovu jsme začali hrát až v roce 1992. Tehdy nás oslovili pořadatelé tří mamutích koncertů v Praze, Brně, Bratislavě a požádali nás, abychom vystoupili v Lucerně. Hrálo tam například Collegium Musicum a další výborné kapely. Naplno jsme začali vystupovat v roce 1995. Hráli jsme tehdy na festivalu Zahrada ve Strážnici v amfiteátru, kde v kotli bylo asi třicet tisíc lidí, kteří při našem vystoupení řvali nadšením a nechtěli nás pustit z pódia. My jsme byli v šoku, protože jsme netušili, že budeme mít takový úspěch. Pamatuji si, že za námi běžel hudební kritik Jirka Černý a volal na nás: „Takhle jste měli hrát,“ a byl úplně nadšený. Máme ten koncert natočený na amatérské kameře. Začali jsme pak naplno vystupovat a byli jsme zpátky na hudební scéně. Bylo to úžasné.

Je těžké udržet kapelu v perfektní formě?

Je to tvrdá práce, ale hudba je zároveň náš život a radost.

Letos oslavíte osmdesátku. Odehrát na bicí dvouhodinový koncert bez přestávky je náročný výkon i pro daleko mladší hudebníky. Jak se udržujete v kondici?

Každý druhý den cvičím na bicí půl hodiny, hodinu. Celé roky pořád stejně. Když se blíží termín koncertu, tak máme se skupinou dvě zkoušky týdně. Všechny kapely na koncertech hrají většinou nejoblíbenější hity. My hrajeme věci od Beach Boys i naše vlastní písničky, kterými jsme se kdysi proslavili a hrajeme i art rock.

Vaše písničky poslouchalo několik generací a na vaše koncerty chodí vedle letitých fanoušků i mnoho mladých lidí. To musí být pro hudebníka dobrý pocit.

Už jsem to řekl na začátku našeho rozhovoru, prožil jsem se skupinou Synkopy 61 nádherný život.