foto: Lenka Hatašová pro ATT Investments (se svolením)/Jitka Zelenková
ROZHOVOR: Sametový hlas. Někdy stačí říct tak málo, aby bylo hned jasno. Každý, kdo se alespoň trochu orientuje v české populární hudbě, tak ví, že je řeč o zpěvačce Jitce Zelenkové. I když jak sama přiznává, toto trefné označení si nevymyslela sama. Dnes po tolika letech ale už není možné vypátrat, kdo za tím přívlastkem vlastně stojí a kdo ho o Jitce Zelenkové řekl první.
S jednou z nejpopulárnějších českých zpěvaček Jitkou Zelenkovou jsme se setkali krátce před vánočními svátky.
Váš sametový hlas měl Sametové Vánoce. Přesně tak se jmenovala řada koncertů, kterou jste před Vánoci absolvovala. Jak se vydařila?
Koncerty se vydařily. Moc ráda zpívám v kostelích, a ten poslední koncert se uskutečnil v kapli ve Smiřicích. Tu kapli už znám, už jsem tam zpívala, takže jsem věděla, co mě čeká, a musím říct, že ten koncert byl ze všech nejhezčí. Ale nutno podotknout, že se vydařila všechna vystoupení a doufám, že diváci odcházeli dobře naladění, stejně jako já.
Takže máte teď čas na to se naplno ponořit do atmosféry vánočních svátků?
Já Vánoce nijak moc neprožívám. A to i přesto, že jsem romantik a s přibývajícími roky se to rozhodně nemění. Vím, že by bylo nádherné vyjít si o Vánocích do staré Prahy, šlapat po křupavém sněhu, taky zabrousit do krásné vánočně vyzdobené hospůdky, dát si třeba punč nebo čaj, ale ono to zpravidla nejde.
Není ani vánoční počasí a navíc všude řádí spousta viróz, takže jsem spíš opatrná. Štědrý den budu prožívat s kamarády a těším se už moc na bramborový salát! Dělám ho podle starého rodinného receptu, který se u nás dědí po generacích. Jsem v chutích tradiční, takže bude samozřejmě kapr. Zrovna dneska jsem kvůli tomu všechny zaúkolovala, aby všechno dopadlo, tak jak má. (směje se) A abych řekla pravdu, nejvíc se těším na ten omamný klid, který přijde po Štědrém dnu. Teprve tehdy si tu slavnostní atmosféru uvědomím a užiju naplno.
Na koho jiného si o Vánocích vzpomenout než na Karla Gotta. Pomáhá nám v tom úspěšně televize, která nabízí jeho vánoční koncerty nebo silvestrovská vystoupení. Jak často na něj vzpomínáte vy?
Pořád. A neustále mu nepřestávám děkovat za to, co mě všechno v této branži naučil. Naučil mě mít vysoké profesionální nároky na muzikanty, vždyť při mém recitálu mě doprovázelo třeba takové hráčské eso, kterým byl klavírista Rudolf Rokl. Mohla jsem stát po Karlově boku při jeho zahraničních turné po západním světě, mohla jsem nasávat tu atmosféru, mohla jsem si díky tomu vozit domů ze zahraničí skvělé desky, šaty, kosmetiku a mohla jsem to všechno zažít na vlastní kůži. Jsem za to moc vděčná a Kája mi chybí. A určitě nejsem sama. Karel byl fenomén. Zní to jako klišé, ale je pravda – Karel byl zkrátka jen jeden. Byl to člověk, který si svým talentem, pílí a dřinou dokázal vybudovat ohromnou dlouholetou kariéru. A stála za tím hlavně jeho poctivost. K muzice i k fanouškům.
Dá se jednoduše říct, proč jste si Karla Gotta tak vážila a stále vážíte?
Pro jeho pokoru. To je to pravé slovo. Dnes už je to staromódní, pro mnohé možné až nepatřičné slovo, ale Karla Gotta to vystihovalo dokonale. Byl pokorný, skromný a slušný k lidem. A k tomu, abyste si dnes udrželi publikum, a navíc v tak dlouhotrvající kariéře jako on, tak tu pokoru v sobě mít musíte.
Je dnes situace v populární hudbě tak diametrálně odlišná od dob, které jsme teď popisovali, tedy třeba ve srovnání s časy, kdy jste vystupovala s Karlem Gottem?
Ta doba je jiná. Je digitální, je rychlejší. Jede se po úplně jiných kolejích. My jsme byli zvyklí na klasické koncerty, točili jsme desky, propagace byla většinou jen na plakátech. To všechno se tak moc změnilo. Dnes je v tomto směru mnohem víc možností, spousta věcí se dá dělat jinak. Co mě ale mrzí, je skutečnost, že už i takové věci, zda má někdo hlas a zda umí zpívat, dnes často nepoznáte, protože to můžete nahradit naprosto dokonalou technikou. Z naprostého nezpěváka uděláte zpěváka ve studiu pouhým lusknutím prstů, respektive otočením čudlíku.
Foto: Lenka Hatašová pro ATT Investments (se svolením)
Dnes je v podstatě mnohem důležitější, jakou máte image, než jak zpíváte. Velice se ztotožňuji s názorem americké herečky Jodie Foster. Ta řekla, že nyní prožíváme Dobu obalovou. Důležitý je obal a forma, rozhodně už ne obsah. Hodnotíme pohřby podle toho, jak vypadají a už ne podle toho, s jakým člověkem se loučíme.
A stejně tak to je s muzikou. Existují u nás stále lidé, kteří ji dělají srdcem a dělají ji poctivě a dobře, ale není jich mnoho. Je totiž strašně důležité se rozhodnout, zda se chcete muzikou živit a dělat ji dlouhodobě anebo krátce a jednoduše ji chcete jen zkasírovat.
Dají se vůbec v branži populární hudby dnes najít přátelé a kamarádi?
Je to možné, ale těch možností ubývá. Nejsou příležitosti. Zpívání je povolání, ve kterém se vlastně se svými kolegy, pokud s nimi úzce nespolupracujete na projektu, zase tak moc často nepotkáte. Dřív to bylo možné, když se točily velké zábavné pořady – silvestry, Možná přijde i kouzelník nebo další. A to byly ty chvíle, kdy jsme se všichni dohromady potkali a bez jakékoliv záludnosti nebo postranních úmyslů jsme se opravdu rádi viděli a popovídali si. A dnes je to často boj. Boj o to, kdo dřív něco vyprodá, boj o to, kdo si pro sebe urve jako první kus toho našeho malého rybníku.
Bez které písničky se rozhodně neobejde žádný váš koncert?
Z těch českých je to písnička Rád a Mít svůj kout, což je moje úžasná vzpomínka na fenomenálního Petra Hapku. Z melodií zahraničních autorů bych se asi rozhodně neobešla bez Ty mně smíš i lhát a Vyprávění v pokoji. To ale mluvím o těch komorních koncertech. Když je ten koncert větší, tak se rozhodně neobejdu bez písničky Bez lásky láska není. A to je skladba, která ustála a přežila všechny ty módní vlny a díky skvělému českému textu je v podstatě nesmrtelná.
Ale pojďme zpět k vašemu hlasu. Léta přibývají každému, jak je hodně náročné se o hlas starat, aby zůstal i nadále tak hezky sametový?
U mě to je spíš věc vnitřní pohody, klidu a kvalitního spánku. Člověk nesmí být příliš upjatý, nesmí na to moc myslet a musí si najít způsob, jak o hlas dobře pečovat. Já se musím absolutně dobře rozezpívat. Mám natočená hlasová cvičení od Lídy Noppové, bez kterých se prostě neobejdu. A otázka správného rozezpívání pro mě nezačíná až před koncertem, ale už ráno. Já už od rána začínám vyluzovat takové zvláštní pazvuky a v jejich procvičování pokračuju třeba při jízdě autem. Takže když jedu s někým, tak chápu, že to pro něj musí být docela otrava. (směje se)
A zjistila jsem, že jedna věc prospívá mým hlasivkám naprosto skvěle. Chodím do Modřan do kryocentra a pokud bych to na vlastní kůži nepocítila, tak bych sotva uvěřila, že mráz mínus 120 stupňů může mít tak blahodárný vliv. Ale je to fakt a po té kryolázni je hlas o poznání hladší. A také nedám dopustit na studenou Plzeň. Při koncertu ji upíjím naředěnou s vodou, ale po koncertě ji hlasivkám ráda dopřeji neředěnou.
CD se dnes už vůbec nevydávají a mají vlastně jen sběratelskou hodnotu. Na poslouchání písniček máme v dnešní době streamovací služby. Dá se proto předpokládat, že hlavní zdroj příjmů zpěváků se přenesl asi na koncertování?
V podstatě je to tak ze sedmdesáti procent pravda, je to spíš sběratelská hodnota a já mám navíc radost, že se vrací znovu vinyl. Protože ten zvuk je daleko lepší, je plastičtější, bohatší a není digitální. Uvažuju o tom, že třeba moje vánoční album, které už je na CD vyprodané, by si možná vinylovou verzi zasloužilo. Dodnes totiž existují lidé, kteří tu radost z poslechu chtějí ještě doplnit tou radostí držet obal v ruce, dočíst se něco o muzikantech či o aranžmá, a to streamovací služba nenabízí.
Jste zpěvačka, která v průběhu kariéry poměrně často sahala zvlášť u swingových, bluesových nebo jazzových standardů k zahraniční produkci, kterou jste si nechávala opatřovat českým textem....
...a budu to dělat pořád.
Neskákejte mě, Jitko, do řeči, jinak ze mě tu otázku nedostanete. (zasmějeme se). Já to rozhodně neodsuzuji. Vím, že herci často mluví o vysněné roli, ale má i zpěvačka nějakou vysněnou skladbu, kterou by chtěla přezpívat?
Ne, tak to asi nemám. Nebo jsem o tom spíš neuvažovala. Písnička mě musí oslovit, musí mě zmámit její atmosféra, její nálada a já pak nad ní začnu přemýšlet, jak by šla přezpívat a jak si vlastně ten originál za pomoci českého textu přepracovat tak, aby se tam dostala ta „zelenkovská“ stopa.
A teď tedy k tomu vašemu razantnímu slibu a odhodlání, že v přebírání skladeb budete dál pokračovat. Co vás k tomu vede?
Prozradím vám to. Já budu mnohem raději zpívat kvalitní zahraniční skladbu, než za každou cenu českou věc, která by mi neseděla. Navíc v zahraničí je to zcela běžná záležitost, že interpreti sahají po úspěšných skladbách svých kolegů. U nás je často kvůli tomu spousta zbytečného povyku a hlavně očerňování.
Foto: Lenka Hatašová pro ATT Investments (se svolením)
Dřív byla výhoda v tom, že v otázce vzniku českého textu k zahraniční skladbě byla daleko větší volnost, což ale neznamená, jak si dneska leckdo myslí, že se ty písničky kradly. Skutečnost je ale taková, že dnes se v otázce autorských práv mnohem více dbá na přesné vystižení významu překladu zahraničního originálu. A někdy je to pro ty textaře pořádná fuška. A to nemluvím o následném procesu povolování českého textu. Může to být záležitost i na několik let.
Konkrétně můžu mluvit o písničce s českým textem Eduarda Krečmara Kamkoliv se dáš. Je z repertoáru zpěváka Richarda Marxe. Měli jsme český text, ale povolení jsme nedostali. Byla jsem ale neoblomná a muzikantům jsem říkala: „Pojďte to i přesto natočit!“ A dnes jsem za to ráda, demosnímek jsme poslali spolu s novou žádostí o autorizaci a napodruhé to vyšlo. Trvalo to tři roky.
Dá se Jitka Zelenková shrnout do pěti krátkých charakteristik? Jaká jste ve vlastních očích?
Nejsem jednoduchá, lidi mě musejí dobře znát. Jsem někdy katastrofistka. Ale někdy zase nesmírný optimista. Prostě klasický rozpolcený Blíženec. V práci jsem extrémně náročná na spolupracovníky a hlavně na sebe. Neumím lehce odhazovat věci, třeba pomluvy nebo nespravedlnosti. Miluju a oceňuji pravdu, i když bolí. Nesnáším lež, stejně jako když mě někdo maže med kolem pusy jenom proto, aby se zalíbil. (chvíli přemýšlí) A asi už jich bylo víc než pět, ne?
Jen připomínám, že v metropoli Vás, Jitko, můžeme nejdříve vidět na mimořádném valentýnském koncertě v Royal Theatre na pražské Vinohradské třídě. Koncert se uskuteční 13. února 2024 od 19 hodin.
Jinak Vám děkuji za příjemně prožitý čas a přeji, ať se vše daří a vychází alespoň tak jako doposud.
I vám. A všem přeji úspěšný příští rok!