foto: Michal Horáček, se svolením/Textař Michal Horáček
ROZHOVOR: Textař, producent, novinář, kulturní antropolog a absolvent dějin umění Michal Horáček mluví o svém největším projektu inspirovaném biblickou tradicí, o fascinaci barokem, studiu v sedmdesáti letech i o rodině, v níž se střetávaly vyhraněné názory. V otevřeném rozhovoru přiznává, proč je tvrdým kritikem své práce, co považuje za skutečný smysl života a jak hledá rovnováhu mezi pozemským prachem a božským dechem.
Rozhovor s Michalem Horáčkem patří k těm, které zanechají hluboký dojem. Odpovídal upřímně a otevřeně, bez okázalosti, s respektem k otázkám. Exkluzivně pro PrahaIN.cz věnoval našemu setkání kus dne, ačkoli sám říká, že nechce promarnit ani jediný den svého života. Ten můj naplnil beze zbytku. Přestože jsem text musela zkrátit na polovinu, zůstala v něm osobní rovina i hloubka Michala Horáčka, vrstevnatost i osobní inspirace.
Všechny vaše projekty jsou velmi komplexní. Spojujete poezii, hudbu, scénografii, divadlo, technologii divadla. Potřebujete mít věci pod kontrolou? Jste perfekcionista?
Ano, potřebuju mít věci pod kontrolou. Většina mě zná jako autora slov některých písní. Ale to je až úplný konec dlouhé cesty. Na začátku stojí vždycky nějaká vize. Já rád dělám koncepční alba. Třeba jsem udělal album Ohrožený druh, které chtělo zmapovat jistý ženský příběh. Na začátku byla holčička a končila jako velice stará dáma. To je moje přesvědčení, že se to musí udělat komplexně, napřed musí být vize. Je to jako zasadit strom a nechat ho vyrůst. A ty jednotlivé písničky jsou až jako ta jablíčka, to je až ten konec. Ale napřed musí být ten strom.
Tento váš osobitý styl je výjimečný.
Udělal jsem takto třeba album Český kalendář, dvojalbum, které se věnovalo villonským baladám. To je zvláštní žánr, který tady od Vítězslava Nezvala do roku 1936 nikdo nepěstoval. Až teď jsem to udělal já.
Byla to výzva?
Rozhodně. A má u nás takovou hezkou tradici. Národní buditelé v 19. století, kdy se čeština obnovovala, přispívali k tomu, aby naše řeč byla bohatá a byla jakýmsi testem.
V roce 1876 ji poprvé udělal Vrchlický, aby ověřil, že je řeč dostatečně košatá a bohatá k tomu, aby mohla dostát formálním nárokům tohoto středověkého nesmírně náročného žánru.
Jak se máte a co teď děláte?
Mám se skvěle. Myslím, že pracuji na nejrozsáhlejším projektu, který jsem kdy dělal. Zatím to má podtitul Slova příštích písní inspirovaná biblickou tradicí. Bude to taková velká a rozsáhlá věc, která začíná stvořením světa a pokračuje až do dnešních dnů. Z teologických důvodů jsem si vytkl, že to chci udělat během čtyřiceti týdnů a vytvořit čtyřicet věcí.
Jak vypadá váš tvůrčí proces? Píšete, až když je to pnutí uvnitř a nutí vás něco začít, anebo si každý den sednete a něco začnete dělat? Víte, že už máte hotovo, nebo nastanou pochybnosti, jestli je to dost dobré, jestli ještě tohle nemáte změnit, a zachrání vás až ten termín, kdy to už musíte odevzdat, jinak byste to pořád vylepšoval?
Žádné termíny nikdy nemám. Zásadně nepracuji pod tlakem. Tohle, co jsem zmínil, těch čtyřicet týdnů, to je naprostá výjimka. To byl můj termín vycházející ze symboliky čtyřiceti dnů. Tak dlouho trvala například potopa, čtyřicet dnů byl pokoušen Kristus satanem, Mojžíš byl na hoře Sinaj čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, když přijímal Desatero, Ježíš se po vzkříšení zjevoval učedníkům po dobu čtyřiceti dnů a mluvil o Božím království. Je to silná symbolika a můj vnitřní termín.
Podařilo se vám to?
Během těch čtyřiceti týdnů jsem nakonec udělal jednapadesát věcí. Což je příjemné, protože teď nastává to, na co se ptáte. Věci, které budí pochybnosti a nedokážu na ně dostatečně reagovat, můžu eliminovat. Vím, že jich chci čtyřicet, mám jich jednapadesát. Takže jedenáct odložím. A to je moc pěkné. Většinou to tak nebývá, mít takovou luxusní možnost vyhazovat. Protože součástí tvůrčího procesu vždycky musí být právě škrtání. Škrtání je stejně důležité jako psaní. Člověk musí být ale nekompromisní i vůči sobě, což je vždycky, jak víme, trochu obtížnější.
To nebývá lehké. Dramatik a básník Ľubomír Feldek mi jednou řekl, že autor je rád, když na premiéře pozná, že to napsal. Musíte být i svým prvním kritikem.
Já musím být ten první člověk, na kterého musím být zásadně tvrdý. A pak samozřejmě jsem tvrdý i na ty ostatní lidi, kteří se mnou spolupracují. Ale je to v zájmu toho, aby vznikající umělecké dílo mělo co největší hodnotu.
Je biblické téma to, co lidi v této době bude zajímat?
Na to se mě ptalo již více lidí. Pro mě je to největší povzbuzení udělat něco, co se neočekává. Úspěch není zaručený dopředu. Bude to nesmírně pestré, protože i ten biblický příběh je pestrý a jeho aktéři také. Jmenuje se to jako biblická tradice, jsem vzděláním kulturní antropolog.
Znamená to, že vycházíte z biblické tradice, ale není to jen pro věřící?
Přesně tak, je to pro kohokoliv, kdo se chce zamyslet nad podstatou věcí. Nevyzývá k tomu, aby lidé začali chodit do kostela nebo se najednou nechali pokřtít. Nabízí antropologické konstanty příběhů, které prožili lidé v dávných dobách, ale my jsme stavěni před podobné situace, protože i my si musíme často vybrat mezi dvěma možnostmi. My musíme milovat, musíme cítit zradu, štěstí, musíme cítit pochyby. A to všechno je v těch biblických příbězích obsažené a chci to podat tak, abychom my, současníci, v tom našli sami sebe.
Chcete ukázat podstatu bytí. V jaké jste fázi?
Mám napsáno a teď postupně oslovuji komponisty, skladatele z různých žánrů, od opery přes gospel, jazz, rockové balady, šansony i lidovky, a začíná se moje vize více zhmotňovat.
Napsal jste za čtyřicet týdnů mnohem více, než jste plánoval. Měl jste pocit, že vám něco shora pomáhá? Že vás něco vede?
Měl. Upřímně, měl jsem ho již víckrát, ale neměl jsem ho v životě nikdy při psaní tak intenzivní.
Období, které vás hodně ovlivnilo, soudě z vaší tvorby, je baroko. Čím vás okouzlilo?
V současné době mám v Zrcadlové kapli Klementina, v samém srdci našeho hlavního města, v naprosto jedinečném prostoru vrcholného českého baroka recitál, kde se snažím být průvodcem cestujících, kteří se společně se mnou přenesou na hodinu do barokní doby. Do doby, která není charakteristická pouze tím, že má architektonické ztvárnění nebo určité přístupy k malbě. Je to celý komplex toho, jak barokní lidé viděli svět a co v něm hledali a jaké inspirace v něm nacházeli.
Přestože je tento sál poměrně malý, stojí to spoustu peněz. Stojí mi to za to, málo místa, protože tato cesta do baroka je úplná. Pomáhají mi v tom různí lidé. Teď v září bude hlavním hostem Bára Basiková, jindy Michael Kocáb a také operní pěvec, kontratenor Vojtěch Pelka. Na tomto představení poprvé zazní úryvek z opery, kterou s Michaelem Kocábem píšeme pro Národní divadlo. Bude to překrásné, protože tento operní zpěvák nemusí používat mikrofon a dokáže ten sál naplnit bez něj. Každý recitál je úplně jiný a já ho uvádím a přivádím diváky k zamyšlení prostřednictvím písní. Moje čtrnáctiletá dcera je tam v roli ceremoniáře a vystupuje skvělá zpěvačka Naďa Válová.
Čím vás ta doba inspiruje?
To by bylo povídání tak na hodinu. V každém případě je to doba, kdy se pro inspiraci hledí vzhůru, to je to barokní nebe. České barokní nebe je takové místo, kam si společnost, stejně jako třeba italská nebo toskánská, ukládá myšlenky a hodnoty, které považuje za nejdůležitější, aby ji utvářely a držely pohromadě. Patřily k nim víra v Boha, úcta k umění a kráse, vědomí pomíjivosti života, ale i odvaha a ochota obětovat se pro něco, co nás přesahuje. Ano, tehdy se lidé samozřejmě hádali a bojovali mezi sebou, možná ještě víc než dnes. Ale před závorku jejich sporů se vytyčilo něco, čemu všechny ty znesvářené strany věřily. A to se snažím pojmenovat: čemu to baroko věřilo, k čemu se upínalo, co chtělo rozvíjet, jaký smysl dávalo jejich životům. Právě o tom jsou recitály Baroko!, vracím se v nich k myšlenkám a hodnotám, které tehdejší lidé považovali za společný základ, a přemýšlím, co z nich má smysl si připomenout dnes. Dnes, kdy na českém nebi není nic, se cítíme nejistí a stísnění právě proto, že nemáme žádný společný smysl existence. A pokud by jím mělo být jen to, že si vezmu hypotéku a nějak ji dokážu splatit, tak to přece není ono. V čem je ten smysl života?
Nedávno jste dokončil studium dějin umění na Filozofické fakultě. Co vás k tomu vedlo?
Já jsem vlastně studoval celý život, za bolševikami to nebylo dáno, ale jak se přehoupla revoluce, tak jsem zanedlouho vstoupil na Fakultu humanitních studií ve snaze splnit to, co rodinná tradice přikazovala, tedy získat akademický titul. Měli ho všichni předkové hluboko do 19. století. Všichni do jednoho měli akademické tituly, v různých oborech. Někteří byli vědci, jako můj prastrýc Jaroslav Heyrovský, první Čech oceněný Nobelovou cenou za chemii, jiní právníci, jako můj pradědeček Leopold Heyrovský, profesor římského práva a rektor Univerzity Karlovy, nebo přírodovědci, jako můj dědeček Leopold Heyrovský, předseda České společnosti entomologické. Můj otec Vladimír Horáček byl dramaturgem mnoha pražských divadel, včetně Národního, a překladatelem. Moje matka Eva Horáčková, rozená Heyrovská, byla psycholožkou. Vystudoval jsem kulturní antropologii, kde jsem získal doktorát.
Vaše širší rodina byla nejen vzdělaná, ale názorově velmi různorodá.
Ano, bylo to složité soužití individualit. Každý měl vyhraněný postoj k životu a světonázor. A opravdu často se velice střetávali. Babička byla hluboce věřící katolička, ale dědeček vůbec ne, byl agnostik, bez vyznání. Maminka byla hluboce přesvědčená antikomunistka, tatínek zase věřící komunista. Tak už jenom tihle čtyři lidé vedle sebe jsou poněkud výbušná směs.
Zmínil jste, že tatínek byl přesvědčený komunista. Byl vzdělaný, doktor filozofie, uměl dvanáct jazyků, byl divadelní dramaturg, také milovník zpěvu. Po roce 1968 byl pacientem na psychiatrii.
Je to nesmírně krutý příběh ohromného intelektu. V jeho případě se srazily dvě víry: vlastenecká, hluboká, možná až fanatická, a současně víra v komunismus. Když v roce 1968 do naší země vtrhli komunisté na tancích, které také poslali komunisté, zhroutil se mu svět. Už nikdy se z toho nevzpamatoval. To mi bylo šestnáct let.
Maminka byla psycholožka. Co vám přinesla do života?
Máma byla ohromným zastáncem osobní svobody. Ona i mému tatínkovi, který zastával něco úplně radikálně, diametrálně odlišného od toho, co zastávala ona, nechávala svobodu například větou: „Když si to myslíš, tak si to mysli.“ Respektovala jedinečnost každého člověka, a i když jsem dělal hlouposti, nekřičela, netrestala mě.
Po kom jste zdědil pracovitost?
Táta hrozně pracoval. Když v noci přišel, máma mu udělala nějakou večeři a táta začínal překládat. Psal to na mechanickém psacím stroji a u jeho klapotu, který se rozléhal bytem, jsem skoro denně usínal. Táta mi nikdy neříkal „pracuj“. To ne. Ale pracoval. Takže já mám za to, že je správné pracovat. A když nepracuji, mám pocit, že se dopouštím hříchu. Tak radši hodně pracuji.
V kolika letech jste vlastně to studium dokončil?
Spíš, jak jsem se tam dostal. Jednou jsem náhodně hovořil s člověkem, který mi řekl: „Vaše píseň Baroko, to je něco. To je pro mě taková zásadní věc.“ Zajímal jsem se, proč, a on mi řekl, že je ředitelem Ústavu dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a věnuje se baroku. No a já jsem v té chvíli řekl: „To je snad nějaká pozvánka ke studiu.“ V té době mi bylo 67 let. To je obrovská výzva, zkusím se tam nějak dostat. Musel jsem udělat zkoušky, bylo nás tam 250 a brali 25, už to je velká soutěž. Zkoušky jsem udělal a kupodivu jsem se tam dostal. V 71 jsem absolvoval, dokonce s červeným diplomem. Jsem na to hrdý a budu věřit, že lidi, kteří si přečtou náš rozhovor, budu inspirovat. Kolik lidí si ve čtyřiceti letech řekne, že je pozdě učit se anglicky nebo třeba podvojné účetnictví? Vůbec nic není pozdě! Dokud jsme živí, tak nic není pozdě! Přál bych si, aby si to někdo přečetl a řekl: „Tak jo, já do toho půjdu. Udělám si tu státnici z angličtiny nebo si ve své profesi doplním něco, o čem jsem si myslel, že je pozdě.“ Ne, není pozdě nikdy. Bylo zvláštní chodit do školy s dětmi, které se narodily v roce 2000, ale bylo to pěkné.
Byl jste zodpovědný student?
Ano, jistě. Musel jsem být zodpovědnější už vůči profesorům, kteří byli o třicet let mladší než já. Nedopustil bych, aby mi řekli: „Máte to s odřenýma ušima.“ To by bylo trapné. Připravoval jsem se, jak nejlépe jsem uměl.
A chystáte ještě něco jiného kromě biblických příběhů?
Nedovedu si představit, že bych ještě do toho mohl cokoliv dalšího vložit. To je práce na léta. Premiéra má být v říjnu 2026 v Rudolfinu a předtím, nebo současně s tou premiérou, by mělo být album, samozřejmě na CD. I když to nikdo nekupuje, já to stejně udělám právě na CD. Ale úplně první věcí musí být to, aby ty věci vyšly knižně, bez hudby. Rád bych se ucházel o nakladatelství, jako je brněnský Host, kterého si velmi vážím.
Na podzim 2028 máme mít s Michaelem Kocábem premiéru naší opery v Národním divadle. Takže minimálně do roku 2028 mám plno.
Vím, že téma politika jste už uzavřel. Mám takovou hypotetickou otázku. Kdybyste mohl vést třeba jedno ministerstvo, které by to bylo a proč?
Ani na den. Určitě ne. Já potřebuji udělat to, co chci, aby tady bylo i za sto let inspirativní a důležité. Už jsem v hodně vysokém věku a ta lhůta se samozřejmě krátí. Každý den už je pro mě cenný, takže ani jeden den nemůžu promarnit. Na ministra si za sto let nikdo nevzpomene a domnívám se, že ani v případě, kdyby udělal velký průšvih.
Myslíte si, že kultura má v současném veřejném prostoru dostatečnou váhu?
To by byla debata na dlouho. Umělecké povolání je velmi nejisté, na druhou stranu přináší obrovskou radost. To v jiných povoláních moc nebývá. Když máte publikum, navážete s ním kontakt a cítíte, že spolu prožíváte něco neopakovatelného, protože všechna umělecká vystoupení jsou neopakovatelná. To je ohromná odměna. Samozřejmě není vůbec snadné získat své publikum, motivovat je k tomu, aby vynaložili svůj čas a peníze a přišli například do Betlémské kaple, kde měla Naďa Válová skvělý koncert. Těžké to je, ale kdo to nemá těžké? Víte, kdo to má těžké? Ten, kdo má nějakou fatální nemoc, ten to má těžké. A všichni ostatní, co zatím nemáme fatální nemoc, jsme na tom tak strašně dobře, že si nemůžeme na nic stěžovat.
Jste bohatý člověk, pracujete, nestěžujete si, i když jako každý máte svoje starosti. Každá mince má dvě strany. Jaká je ta druhá strana této mince?
Cítím, že lidé naprosto přeceňují moje možnosti. Často jsou v těžkých situacích a obracejí se na mě se žádostí o pomoc. A to je problém, protože já nemůžu zachránit celý svět. Mám nějaký okruh lidí, kteří nemohou za to, že nemohou soutěžit s ostatními, protože jsou třeba na vozíku nebo jinak znevýhodnění. Pomáhám, jak to jde, ale nemůžu pomoct všem. Je to strašně obtížné a každý den dostanu takovou žádost. Snažím se na všechny odpovědět. To je velká zátěž a je nepříjemné někomu vysvětlovat, proč mu nepomůžete. Není to proto, že bych nechtěl pomáhat, ale prostě moje možnosti nejsou nekonečné. Myslím, že by každý měl pomáhat, jak může. Skoro každý nějak můžeme. Někdo má peníze, o které se může podělit, a jiný třeba čas, který může věnovat.
Kde hledáte rovnováhu mezi pozemským prachem a božským dechem?
V tvorbě, v tom, co po mně zůstává, o co obohacuji svět. To mě naplňuje a dává hlubší smysl. Když se dívám zpátky na svůj život, myslím, že mi dostalo nějakého požehnání, že se moje sny většinou nejen splnily, ale byly úplně tím životem překonány.
Michal Horáček (1952) je český spisovatel, esejista, novinář, textař, básník a producent. Spoluzaložil sázkovou kancelář Fortuna, kterou v roce 2004 prodal a poté se věnoval kultuře a umění. Proslul jako autor textů desítek písní, zejména ve spolupráci s Petrem Hapkou. V roce 1989 spolu s Michaelem Kocábem založil iniciativu MOST, jež zprostředkovala jednání mezi komunistickou mocí a opozicí. V roce 2018 kandidoval na prezidenta ČR. Je autorem lyrikálu Kudykam, sbírky Český kalendář i několika esejistických knih. V současnosti můžete navštívit jeho scénické představení Baroko v Klementinu. Žije v Roudnici nad Labem.