foto: Kateřina Macháčková, se svolením/Miroslav Macháček a Kateřina Macháčková
ROZHOVOR: „Na mém absolventském představení byl Josef Abrhám a všichni z Činoherního klubu. Táta mi pak řekl: Vlastě Chramostové ses líbila. To bylo jeho hodnocení,“ řekla serveru PrahaIN.cz dcera Miroslava Macháčka, herečka Kateřina Macháčková.
Váš tatínek byl velkou a mimořádně výraznou osobností českého divadla i filmu. Mrzelo vás, že jste spolu nežili?
S tatínkem jsme se zpočátku moc nevídali. Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let. Potom jsme nějakou shodou náhod bydleli v Bratislavě. Jednou jsme byli tři dny v Praze a potkali jsme tátu na Václavském náměstí. A on mi řekl: „Přijedeš do Kytlice a uvidíme se v létě.” Musím říct, že jsem byla i během puberty velmi nesnesitelná, tak jsme spolu byli v Kytlici, ale asi po hodince mě táta opustil a nechal mě v péči babičky nebo tety nebo někoho. Tehdy to nebylo tak, že by lidé od divadla a filmu byli V.I.P. a slavní. Tehdy nebyl žádný bulvár nebo něco podobného neexistovalo. Byli to lidé, kteří točili nějaké filmy, které pak někdo viděl, někdo neviděl. S tátou jsem se srazila, i když jsem chodila do prvního ročníku. Spolužáci do mě strkali, že tamhle jde můj táta. On mi pak dal na sebe číslo a řekl mi, ať mu někdy zavolám. Hned druhý den jsem zavolala a potom jsme se vídali hodně.
Psali jsme
ROZHOVOR: Dvacet let hraje v kultovním seriálu Ulice pana domácího Vlastimila Peška. Patří k jádru hereckého souboru Divadla Bez zábradlí…
Chodila jste na jeho představení?
Samozřejmě. Viděla jsem z osmašedesátého a devětašedesátého roku všechny jeho premiéry a všechna představení. Chodila jsem za ním do Čínoherního klubu, kde se po představení všichni herci scházeli. Tam jsem to divadelní prostředí začínala tak nějak vnímat. A vím, že táta mě poprvé viděl v inscenaci Mášenka, která se mi snad docela povedla. K tomu a k Rusalce mi táta řekl: „Vlastě Chramostové ses líbila.” To bylo jeho hodnocení. Měla jsem absolventské představení, kdy jsem hrála Polly v Žebrácké opeře a předtím jsem si zlomila nohu. Tak jsem hrála s nohou v sádře. Vystoupila jsem na jeviště s tou sádrou a najednou vidím, jak se ve druhé řadě leskla rudá pleš mého táty. Já jsem nevěděla, že tam bude. Hned po první písničce jsem měla aplaus a představení mělo opravdu velký úspěch. A byl tam také Josef Abrhám a všichni z Činoherního klubu. Přišli se podívat na Machajdovu dceru, jestli to zvládne. Táta mi pak po představení řekl, že kdybych se mu na jevišti nelíbila, tak vstane, ukáže k východu a řekne: ven! No, a to se nestalo. Ovšem byly i premiéry, kdy studem odcházel o pauze z divadla.
Asi třikrát měl zákaz hrát, vyhodili ho z divadla v padesátých letech, pak měl po roce 1968 zákaz, bylo toho mnoho. Hrozil mi vyhazov z Národního divadla, měl i zdravotní problémy. Podepsalo se na něm i pronásledování a to, že prakticky celý umělecký život nemohl svobodně tvořit?
Bezpochyby. Moje máma také měla tu diagnózu. Myslím, že ji mají hodně nešťastní lidé nebo svým způsobem trápící se. Táta si každé ráno v deset hodin sedl k psacímu stolu a do dvou hodin se připravoval na nějakou inscenaci. Do psychiatrické léčebny se dostal za pomoci svých známých. Vlastně se tam ukryl, aby jej nemohli vyhodit z divadla. A mně se třeba do těch Zápisků z blázince podařilo sepsat výpis rolí, co hrál v televizi nebo ve filmu a režíroval v divadle. A v těch nejúrodnějších a nejplodnějších létech neměl čtyři roky žádnou inscenaci. To je strašlivé, ale potom nějak zjistil, že je takhle vážně nemocný. To bylo někdy v roce 1976. Ale on to silou vůle přechodil. Udělal v Národním divadle nejlepší inscenace Naše furianty, Hamleta a spoustu dalších. A když byla revoluce, tak se velmi exponoval. Říkal, že ví, kde v Národním divadle je žába na prameni. No a pak mu v podstatě v Národním dali výpověď. Říkal, jak tomu všemu v listopadu 1989 věřil naplno s čistou vírou. Ve skutečnosti si mezitím už ostatní hledali posty. To ho hodně zklamalo. A taky ho zradil kamarád ze studií a jeho svědek na svatbě, Josef Vinklář, v roce 1952 tátovi strašlivě zavařil. Navíc měl táta hrát v Národním divadle po 89 Krále Leara, potom ale ochrnul, tu roli dostal Vinklář. To byla, myslím, taková poslední kapka.
Říkala jste mi, že jste v jeho pozůstalosti našla množství překvapivých věcí i pro vás. Jak to vlastně bylo?
Ano. Hodně jsem se dozvěděla o něm a o jeho práci až z jeho pozůstalosti, kterou jsem zdědila po jeho smrti v roce 1991. Likvidovala jsem ji o rok později. Chtěla jsem pak jeho režijní knížky dát do elektronické podoby a našla jsem i jeho deník z blázince. A také další zajímavé dokumenty. On si všechno pořád psal. Z toho potom vznikla kniha Téma Macháček a Zápisky z blázince. Teprve v denících jsem pochopila, jaký měl problém s tvorbou. Jak si nevěřil a jak měl problém sám se sebou. Já se k němu nemůžu přirovnávat, ale ty jeho problémy tak nějak v sobě neustále cítím, hádám se s něčím v sobě. Člověk je sám sobě největším otazníkem. Podařilo se mi to zveřejnit a teď se snažím nějaké ty praktické věci, které mám od táty, předávat svým studentům. Velkou výhodou je, že jsem pořád aktivním hercem. To je pro pedagoga výhoda. Že do školy mezi studenty nepřijde nějaká důchodkyně o holi, která přijde učit budoucí herce.
Myslíte si, že v budoucnu vydáte ještě další podobnou knihu?
Materiálu mám strašlivě moc, ale není na to čas, a veškerou tvůrčí činnost nebo úpravy textů udělám ve škole. Teď jsem neustále zkoušela a pořád hraji. Nějaké nápady mám, ale nevím, jestli je budu realizovat. To se stane tak, že vždycky najednou přijde něco jako ataka. Na knížku Téma Macháček jsem dostala nabídku, s tím, zda bych nepřipravila tátovu biografii. V nakladatelství XYZ byla tehdy taková životopisecká edice, na té knížce jsem pracovala tři roky a úplně mě to zničilo. A zápisků jsem měla nejdříve jeden sešit, pak jsem našla druhý a ten jsem vydala k tátovu stoletému výročí . Jsou tam zajímavé komentáře o tehdejší společnosti. Musím říct, že to, co jsem četla v roce 1991, kdy to nebylo tak vzdálené k dobám před revolucí, mi nepřipadalo tak zvláštní. Teď mě ale ty věci šokovaly.
Na tatínka myslíte často. Pletu se?
Je to tak. Když jsem teď hrála Jeden německý život, tak se objevilo na sociálních sítích, že bylo výročí smrti Karla Poláčka, byl popraven ve dvaapadesáti letech, a ta Gobbelsova sekretářka tam mluví o koncentračních táborech, tak jsem na to celé představení myslela. V životě jsou velmi těžké okamžiky, ale člověk má mít nějaké svoje vnitřní trápení. Nějaké pochyby, protože když si je moc jistý, tak nic moc nového nepřinese. Mám z čeho čerpat a táta měl určitě taky. Nedávno jsem znovu viděla film Skalpel, prosím. Některé ty věci tam jsou úžasné. To morální poselství mě absolutně vzalo. Teatroložka Alena Urbanová o tátovi napsala, že měl dva rovnocenné talenty. Jako herec a jako jako režisér.
Miroslav Macháček patřil k nejlepším režisérům a hercům v druhé polovině dvacátého století. V roce 1979 v Národním divadle nastudoval jako režisér slavnou hru Naši furianti. Hra se pod jeho vedení stala jedním z vrcholů poválečného českého divadla. Jako herec v celé řadě známých filmů zahrál neopakovatelným způsobem množství rolí. Hrál například ve filmech Skalpel prosím, Údolí včel, Stín kapradiny, Sedím na konári a je mi dobre, Vlčí bouda, Pavučina, Dva lidi v ZOO a další. Divadelní a filmoví kritici Miroslava Macháčka označují za jednu z nejvýraznějších osobností českého divadla a filmu.