foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Spisovatelka Tereza Boučková.
ROZHOVOR: Tereza Boučková nepatří k lidem, kteří na sebe uměle strhávají pozornost. Chrání svoje soukromí a volné okamžiky nejraději tráví na chalupě v malé obci s poetickým názvem Svatý Jan pod Skalou. S příchodem podzimu tady můžete spisovatelku spatřit, jak na zahradě ryje záhony a hrabe listí. Těší se, až s manželem Jiřím v ulicích Prahy oslaví 35. výročí pádu komunistického režimu.
Vaši poslední knihu označují čtenáři za výjimečnou. Kdy jste přišla na to, že chcete napsat Dům v Matoušově ulici?
Ten záměr ve mně zrál tři roky, ale pořád jsem nějak nevěděla, jak o lidech z domu napsat. Myslela jsem na povídky, ale ani ty mi nešly psát. No a pak jsem požádala Ministerstvo kultury o grant na napsání románu, protože jsem zodpovědná, začala jsem psát hned. Chtěla jsem nějak zahnat tvůrčí nejistotu. Teprve při práci samotné jsem se dozvídala další a další informace o domě v Matoušově ulici a fascinovaly mě.
Proč jste si vybrala zrovna tento námět?
Protože jsem léta vídala slečnu Epsteinovou, poslední dlouhodobou obyvatelku domu, a když ji odvezla sanitka a ona se už nikdy nevrátila, došlo mi, že jsem poslední pamětnice. A protože jsem taky spisovatelka, spojily se ty dvě věci samy dohromady.
Jak dlouho jste sbírala podklady?
Román jsem psala rok a celý rok jsem taky průběžně sbírala podklady. Pomohl mi v tom velmi internet, ale i různí kamarádi z institucí, které se minulostí zabývají. Ale staly se mi i velké náhody, které doplnily dobu a příběhy lidí, o níž jsem nic nevěděla.
Psali jsme
Bhútán, má láska, Život je nádherný, Rok kohouta. Tyto tři knihy si vybavím při pomyšlení na Terezu Boučkovou. Bavily mě. Dům v Matoušově ulici…
Ve vaší knize se objevují i tragicky aktuální momenty z různých zemí, kde zuří konflikty. Jste svobodomyslný člověk a nejste lhostejná k těmto věcem. Podělíte se o vaše pocity, když sledujete zprávy z míst, kde se umírá a válčí?
Já bohužel sleduji zprávy celý život, a tak se mě dění u nás i ve světě nesmírně dotýká. Války mě děsí a děsí mě taky to, jak spousta lidí říká, že je to nezajímá, že si tím nebudou kazit život. Já si vždycky představuji, že se ta hrůza děje mně a snažím se aspoň sama za sebe nějak věcem pomoci, ať už podporou Ukrajiny nebo podporou Izraele. Zdá se mi ale, že svět stále stejně kličkuje mezi skutečnou pomocí a strachem z toho, co by kdyby. Je to smutné.
Jeden z vašich kolegů mi kdysi řekl, že když dopíše novou knihu a odevzdá rukopis, začne být za několik dní nervózní, protože má pocit, že nic nedělá a začne hledat nový námět. Jak je to u vás?
Já si každou svou novou knihu potřebuju odžít, takže se do žádného dalšího psaní nevrhám. I po tomhle románu jsem úplně vyprázdněná, takže nic dalšího nechystám, i když samozřejmě občas přemýšlím, jaký žánr by mě teď po tom velkém tvůrčím i citovém vypětí s Domem v Matoušově ulici těšil.
Potřebujete k psaní klid a soukromí, nebo tvoříte do bloku třeba někde v kavárně?
Kdysi jsem musela psát v domě plném docela divokých dětí a neměla jsem ani pracovnu. Teď mám klidu k psaní možná až moc, ale jen díky tomu jsem mohla ten rok soustředěně bádat a tvořit. Kavárna jako tvůrčí místo pro mě není.
Nechci vás do něčeho tlačit, ale řekněte mi, kdy bude na světě další námět a začnete psát další knihu?
To nevím, ale nečinná být asi nevydržím.
Psali jsme
ROZHOVOR: Povolání spisovatele románů má různé podoby. V okamžiku, kdy si vybere téma na novou knihu, obklopí se naučnými slovníky a odbornou…
Co budete dělat 17. listopadu, budete slavit?
Sedmnáctého listopadu vždycky jdeme s mužem Prahou a užíváme si tu krásnou pospolitou atmosféru s lidmi, kteří si cení svobody. V noci budu živě moderovat Noční Mikrofórum a s mým hostem budeme o všem, co nás v životě potkalo, mluvit.
Část lidí prý po 35 letech tvrdí, že komunistický režim byl lepší. Proč si to myslí? Mrzí vás to? Bývalý režim se na vás osobně i na vaší rodině poměrně divoce vyřádil...
Tyhle lidi nechápu. Měli by se jet podívat na Kubu nebo do Severní Koreje, aby viděli, kam to komunistický režim dotáhl. A možná by stačilo jen zavzpomínat, jaké to bylo tady. Zavřené hranice, děti se nemohly dostat na školy, spousta zboží nebyla vůbec k mání, anebo byla, ale jen na prvního máje. Všude fronty, všude buzerace, domy se rozpadaly... Já jsem šťastná, že mě změna režimu potkala!
Je podzim, lesy mění barvu, rostou houby. Jak vás znám i váš smysl pro zážitek, tak určitě nesedíte doma. Do jakých lokalit s manželem v těchto dnech míříte?
Svatý Jan pod Skalou je můj druhý domov a tak, když zrovna neryjeme záhony, nehrabeme listí nebo neřežeme dříví, vyrážíme na procházky po jeho okolí. Jsou tu nádherné výhledy.