foto: Mrtin Svoboda, Divadlo v Celetné, se svolením/Herečka Milena Steinmasslová
ROZHOVOR: Herectví vnímá jako službu veřejnosti. Čte klasické detektivky a obdivuje mistry tradičních řemesel. „Na jevišti jsem šťastná,“ řekla serveru PrahaIN.cz Milena Steinmasslová, oblíbená herečka a držitelka Českého lva.
Prožila jste v uplynulém roce neobyčejné okamžiky?
Samozřejmě. Rok 2025 byl pro mě velmi zajímavý. Měla jsem krásnou premiéru v divadle Ungelt, začátek nového zkoušení v Kašparu, zajímavé cestování a také jsem učinila jisté osobní rozhodnutí. Rok byl naplněn, což je příjemné. Ne že by nepřinesl i některé okamžiky, které by si člověk třeba odpustil, například když vám plotýnka skřípne nerv, tak to není to pravé ořechové. Ale také se to dalo zvládnout.
Máte už priority na letošní rok?
Rok začal krásně, neboť jsme začali zkoušet nové představení, které vyvrcholí premiérou 28. února v podání divadelního spolku Kašpar. Dramaturgyně Lenka Bočková a režisérka Barbora Mašková připravily svoji úpravu inscenace Fyzikové. To je skvělá hra, svým způsobem komedie, ale na zatraceně vážné téma. Oběma dámám se podařilo upravit hru tak, že to odpovídá tempu, které nyní diváci preferují. Aby hra měla spád, protože text autora Friedricha Dürrenmatta je daleko košatější, než ho budeme mít my. Ale to základní a podstatné tam zůstává. Velmi mě to baví. Bára není úplně začínající paní režisérka, ale každopádně je mladá režisérka. Její práce je pro mě nová. Nové jsou také věci, které po mně chce. Stylizaci, kterou ještě ode mě nikdo nežádal. To je vždycky to nejlepší, co vás na jevišti může potkat. Že někdo, kdo je o dost mladší, a tím pádem vidí svět a všechno okolo z jiné perspektivy, časové i jiné, vás obohatí tím, co po vás chce. A to je velký dar a příjemný začátek roku. Hra je skvěle obsazená. Hraje tam Matouš Ruml, Pavel Lněnička, Jan Zadražil, Jan Meduna a dvě vynikající mladé herečky Eliška Bašusová a Tereza Slámová a Diana Toniková, kolegyně, kterou velmi obdivuji. Kolegové jsou skvělí, je radost být s nimi na jevišti.
Psali jsme
ROZHOVOR: Patří k nejoblíbenějším českým hercům a na svém kontě má stovky divadelních i filmových rolí. Sleduje dění doma i ve světě a neváhá…
Pracuje se vám dobře s mladšími kolegy?
Už dlouho spolupracuji s divadelním spolkem Kašpar. Jsem jeho součástí. Tady jsou všichni, až na Jelenku Juklovou (ta je jako já), mladší než já, a je to skvělé. Jsou tady kolegové, které znám od hereckých bačkůrek, je nádherné se dívat, jak rostou. Jak se z nich stávají hotoví herci, kteří jsou inteligentní herecky i lidsky a kterým se daří. To je radost. Jsem ráda s mladšími lidmi. Vůbec jsem ráda s lidmi, i s těmi, kteří jsou starší než já.
Kde vás diváci nyní mohou aktuálně vidět a slyšet?
Hraji na malé scéně divadla v Celetné. S kolegyní Iris Kristekovou partneříme v nádherné inscenaci Kráska z Leenane v prostoru v Jindřišské ulici, který režisér Jakub Špalek nazval Klubovnou. Je to první hra autora Martina McDonagha a je skvělá. Myslím, že představení se nám moc povedlo. V prosinci se uskuteční jedno z mých vysněných představení Popelka Nazaretská od Václava Renče. Tu hru hrajeme pouze o adventu. Tam patří, tam se hodí, diváci si ji už tak zařadili, že přicházejí a vracejí se. A ještě jedno zajímavé představení s titulem 2084, jde o dynamickou hru od českého autora SdCH. Je to velmi zajímavá vize. Rok 2084 není tak daleko a když si řeknete, jestli se to může, anebo nemůže stát, tak je tam samozřejmě určitá nadsázka. Ale stát se to všechno opravdu může. Není tam nic, co by bylo z nějakého důvodu nemožné. Reakce diváků jsou velmi zajímavé. Nejdříve se úžasně baví, pak už méně. Je to moc chytrá hra. A v divadle Kolowrat se bude hrát „moje“ Toyen – Všechny barvy samoty.
Máte za sebou velkou a úspěšnou uměleckou kariéru. Obohatilo herectví a role váš život?
Herectví je práce pro lidi a s lidmi. Jsem na jevišti šťastná. Nejvíc si vážím toho, že do mého života prostřednictvím mojí profese přišli někteří lidé a přinesli mi práci, ke které bych se bez nich nedostala. Ať už bylo naše setkání dlouhodobější, nebo krátkodobé, tak vždycky jsem od nich dostala nějaký úhel pohledu na svět kolem sebe. A teď nemluvím jen o divadelnících. Mluvím o lidech, se kterými se setkáte. Naposledy to byl pan Pačinek ve sklárně v Kunraticích u Cvikova. Najednou vidíte člověka, který je tou prací, v tom nejlepším slova smyslu, doslova posedlý a dělá překrásné věci. A je na to hrdý. Nebo jsem potkala mámu pěti dětí, výbornou malířku a kostýmní výtvarnici, paní Joskovou. Během života jsem potkala spoustu lidí v různých profesích, kterých si můžete vážit a něco se od nich naučíte. A také si řeknete, že to s námi nemůže dopadnout úplně špatně, když máme takové lidi. To je pro mě asi vůbec to nejcennější.
Nebo si vzpomínám na situaci, když se režisér Ludvík Ráža rozhodl, že mi dá roli Zdislavy. Tehdy si se mnou sedl a říkal: „Podívejte se, Mileno, my si musíme navzájem věřit. Vy máte jiný politický názor než já, tak si to pojďme jeden druhému definovat, abychom to spolu nenosili na plac.“ A tak jsme se bavili. Herečka s vyloučeným tátou ze strany a režisér, který byl vynikající, ale měl úplně jiný politický názor než já a než k jakému došel můj otec. A ten kumšt to spojil. Ten člověk udělal jedenáct verzí scénáře, aniž dostal jedinou korunu za Zdislavu, protože ho fascinovala. To jsou věci, které jsem ve své profesi dostala a na které nezapomínám. A dar setkání s režisérem Tomášem Mašínem, který mně dal dvě nádherné role ve dvou vynikajících filmech. A takhle bych se mohla toulat svým životem…
Odpočíváte s knihou v ruce?
Mám trochu problémy s očima. Když čtu víc jak tři čtvrtě hodiny, tak mě začnou pálit oči. Poslední rok a půl musím všechno přizpůsobit skutečnosti, že čtení je navíc součástí mé profese. Oči nemůžu příliš přetáhnout, a proto jsem se naučila poslouchat čtené věci a jsem věrným posluchačem Českého rozhlasu 2 a Vltavy. Hledám také staré hry a staré pohádky. Miluji klasické detektivky. Opouštím severské autory, protože některé jsou nepředstavitelně kruté. Když pak všechny ukrutnosti přeskočíte, tak je to pořád jeden příběh. Mám ráda literaturu faktu a dokumentární filmy. Naposledy jsem se dívala na maďarský dokument o světové šachistce, která porazila velmistra Anatolije Karpova. Bylo to skvěle udělané. Otec chudé maďarské rodiny se rozhodl, že ze svých dcer udělá slavné šachistky, a jedna byla fenomenální.
Mezi vaše koníčky patří cestování a každý rok objevujete nové kraje. Kam letos vyrazíte?
V dubnu se chystám na deset dní do Bhútánu. Strašně se těším, protože o této zemi a její kultuře skoro nic nevím. Pojedeme společně s Petrou Špindlerovou, kolegyní herečkou, jogínkou, podnikatelkou, která prochodila skoro celou Indii. Vezme nás na zajímavá místa, která už navštívila. Říkala jsem si, že když si o Bhútánu začnu něco číst, už tam pojedu s očekáváním. Když tam ale pojedu jako „tabula rasa“ (nepopsaný list), tak si to užiji daleko víc. Tady mohu poprvé být hozena bez přípravy do rybníka. I když budu v bezpečí a budu tam opečovávaná.
Je deset dní na poznání nové země dost?
Určitě ne, ale je to jako když ochutnáte něco, co do té doby vůbec neznáte. Já jsem zvyklá. Ať jsem kde jsem, tak mi mozek a oči jedou do postranních uliček. Když jsem byla na Srí Lance, tak jsem nešla do největších chrámů přeplněných turisty, ale poradila jsem se a navštívila nádherný skalní komplex. Téměř nikdo tam nebyl. Jen já, nějaká jedna rodina a opice (smích).
Kde budete v létě a o divadelních prázdninách?
Dvě představení mám v červenci a dvě v srpnu. Ale v létě se nenudím. Vnoučata nemám, a tak si volný čas musím vyplnit jinak. Mimochodem, teď jsem na zahradě viděla poprvé kosa. Na celou zimu někam zmizeli. Starám se o zahradu u svého domku, v létě budu chodit na výlety a k přátelům na kafe. A budu si číst. Mám se dobře.