foto: Archiv umělce, se svolením /Pepa Bolan
ROZHOVOR: Historie zná celou řadu známých osobností, které se po konci kariéry daly na jinou dráhu. Tyto příběhy známe především u profesionálních sportovců, jejichž kariéra často končí ještě před čtyřicítkou. U hudebních hvězd je to jiná káva, ty mohou vystupovat až do důchodového věku, pokud je ovšem nepotká takzvaná hudební kocovina, jako se to stalo Pepovi Bolanovi z dnes už zaniklé kapely Mandrage.
Ne každý ví, že největší hity, které se hrály snad na všech koncertech, složil kytarista Pepa Bolan.
Kapela Mandrage odehrála svůj poslední, rozlučkový koncert v únoru 2020 v pražském Fóru Karlín. Každý hudebník pak šel vlastní cestou.
Bolan se začal naplno věnovat tetování, dnes má v Plzni vlastní salón.
„Není to žádný kroužek laureátů na Nobelovku, ale v rámci možností se ke mně hlásí spíš ta vzdělanější nebo lépe řečeno konzervativnější část populace,“ řekl mimo jiné Pepa Bolan v rozhovoru pro server PrahaIN.cz.
Pepa Bolan. Zdroj: Archiv umělce, se svolením
Už jsou to více než tři roky, kdy jsi se skupinou Mandrage odehrál poslední koncert. Hudba chybí?
Nijak zásadně.
Panuje takový všeobecný mýtus, že pokud jsi jednou muzikant, tak bez drnkání nemůžeš žít. Já byl do hudby skoro 25 let zcela ponořený a teď z toho mám takzvanou hudební kocovinu. Hrál jsem v létě pár koncertů s Markem Ztraceným a tam jsem si potvrdil, že stát na pódiu před davem fanoušků je sice fajn, ale na to, abych se vracel do byznysu, jsem ještě dostatečně nevystřízlivěl. Můj život je momentálně v takové kondici, že nemám potřebu na něm cokoli měnit. To samozřejmě neznamená, že bych na hudbu zanevřel, akorát mám jiné priority.
S ostatními členy kapely jsi v kontaktu?
S někým ano. Rozešli jsme se bez nějakých větších konfliktů, takže kdo chce být v kontaktu, ten je, kdo ne, je to jeho věc.
Plánoval jsi po rozpadu Mandrage nějaký nový hudební projekt?
Za mě by to byl obrovský krok zpátky, kterým bych se sociálně ocitl o 20 let zpět. Pokud je ti pětačtyřicet let, je to dost na zakládání nových kapel, a málo, abys nemohl svůj život nakopnout jiným směrem. Hudbu by měli směřovat hlavně mladí, tetovat zase zkušení.
Tetování. Věnuješ se tomu už dlouho. Co se ale změnilo poté, co se rozpadla kapela Mandrage? Je víc času?
No spíš naopak.
Když kapela skončila, kývl jsem na některé spolupráce, čehož lituji, protože jsem bohužel nenašel čas to realizovat. Vést tetovací salon tak, aby to bylo důstojné místo hodno dobrého řemesla, není jako když kéruješ kamarády v garáži. Na určitou administrativní agendu mám sice lidi, ale jinak si musí tatér všechno řídit sám. Od komunikace s klienty, přes výběr a výrobu motivu až po samotnou realizaci. Kérování jako takové je spíše vyvrcholením celého procesu. Příprava, která tomu předchází, mnohdy zabere mnohem více času.
A jak ses k tomu vlastně dostal?
Stejně jako k muzice. Když tě něco baví, máš snahu a vůli pro to něco obětovat a děláš to s láskou, ty cesty se otevřou samy.
Dokážeš si představit dělat kromě hudby a tetování ještě jinou práci?
Samozřejmě. Dělal jsem v životě ledacos, takže s tímhle problém nemám.
Dokážu si představit, že někdo, ačkoli třeba nezná tvoje tetovací umění, dojde do salonu jenom proto, že tady působí autor největších hitů Mandrage. Můžeš to potvrdit?
Ano, i to se děje.
Lidé za mnou sice jezdí z různých koutů republiky, ale nemyslím si, že je to pouze kvůli tomu, že bych napsal nějaký písničky. Tatér musí dělat hlavně dobrou práci.
Takže jaká je klientela?
Každý tatér má takové klienty, jaké si zaslouží. Musíme si samozřejmě uvědomit, že se jedná o tetovací salon, takže to není žádný kroužek laureátů na Nobelovku, ale v rámci možností se ke mně hlásí spíš ta vzdělanější, nebo lépe řečeno konzervativnější část populace. Lidé, kteří si nechávají potetovat jazyky a řežou si je vejpůl, u mě moc nepotkáš, byť mám pestrou škálu klientely té stálé, nové, či nárazové.
Takže je to vlastně jen pro známé známých, nebo objednávky?
Je to velice prosté. Stačí mi napsat na e-mail (tattoobolan@post.cz pozn. red.) a v odpovědi dostanete vše, co je důležité. Bez objednání to bohužel nejde. Pro lidi z ulice mám zavřeno. S klienty trávím spoustu času, takže preferuji klidnou a přátelskou atmosféru před fabrikou na kérky, kam si každý chodí jak do krámu pro rohlíky.
Ukázka tetování. Zdroj: Archiv umělce, se svolením
Svůj salón už máš nějakou dobu. Zažil si i pandemii.
Vzhledem k tomu, že nejsem žádný vymetač večírků, jsem si covid celkem užil. Byla to naprosto specifická situace, která se pravděpodobně už nebude opakovat. Ráno jsem vstal, otevřel si pivo, protože jsem věděl, že nic nemusím. Nikde nikdo, což mi naprosto vyhovovalo. Já si na covid nemůžu stěžovat, byť to říkám se vší úctou a respektem ke všem, kteří neměli to štěstí a přišli o své blízké nebo ztratili živnost. Naprosto si uvědomuji, že to pro mnohé byla těžká a frustrující doba.
Podnikatelé nedávno zase řešili zvyšování cen energií.
Já se moc nepovažuji za podnikatele. Měl jsem v životě pouze to štěstí, že jsem dostal možnost se živit tím, co mě bavilo a velmi si toho vážím. Ceny energií zatím nevnímám tak dramaticky, když to beru jako daň za přepych, že můžu žít v té komfortnější části světa.
Takže si dramaticky nezdražoval?
Kdybych to dělal kvůli penězům, tak si raději zařídím autobazar
A dokážeš si představit dělat to celý život? Netíhneš po návratu k hudbě?
Hudba je spojená s mediální pozorností a to je věc, po které se mi opravdu nestýská. Nerad bych umřel slavnej a chudej. Mám raději duševní klid a soukromí. Navíc si myslím, že jsem lepší tatér než muzikant, takže fanoušky to asi nepotěší, ale snad budou respektovat, že jsem takto šťastný.
Musel si na nové životní štaci něco změnit?
Musel jsem přestat pít rum, protože to s činností tatéra moc nefunguje.
Tetuješ v Plzni, pocházíš z Plzně. Očividně jsi hrdý patriot.
Určitou kulturní sounáležitost nemůžu popřít, ale rozhodně bych v tom nehledal žádné projevy lokálního patriotismu. Mně se slovo patriot trochu ekluje. Představuji si pod ním týpka s brunátnou tváří, nabroušeného na všechno cizí.
Do Prahy tě to nikdy netáhlo?
Rozhodně ne a rovnou říkám, že to nemá nic společného s tím, že bych jako Plzeňák byl vysazen na Pražáky. To je takové trochu hloupé klišé. Mam spíš fobii z velkého počtu lidí na jednom místě. Například návštěva veřejného koupaliště je pro mě naprosto frustrující trauma. Možná pro to existuje nějaký odborný výraz, ale abych se ti přiznal, tak jsem třeba nikdy v životě nebyl na žádném hudebním festivalu, pouze v backstage. Každý máme svoje divnosti.
Jak se vlastně v Plzni žije? Můžeš to porovnat s Prahou?
Nemůžu, protože jsem v Praze nikdy nežil a i z té Plzně jsem se před deseti lety odstěhoval na periferii.
Řekneš mi jako laikovi něco o problémech s klientelou, co ti na tetování vadí?
Občas bývá s lidmi trochu složitá komunikace, protože valná většina má naprosto zkreslené představy o tom, jak taková kérka vzniká, co všechno ten proces obsahuje a co mu předchází. Že jsou i místa, kam není vůbec vhodné tetovat. Tetování má i svoje technické limity, takže si nelze myslet, že všechno co najdete na internetu, je realita. Pokud posloucháte svého tatéra a necháte si poradit, pak dostanete kvalitní práci. Pokud jste tvrdohlavý a nenecháte si některé věci vymluvit, může se stát, že budete mít na sobě pouze kydanec. Já jsem se už naučil některé věci odmítat, ale taky jsem se k tomu musel propracovat.
Ukázka tetování. Zdroj: Archiv umělce, se svolením