foto: Archív Josefa Váni, se svolením/Josef Váňa na Velké Pardubické
ROZHOVOR: Dostihový jezdec Josef Váňa zažil během své kariéry neopakovatelné okamžiky vítězství. Zároveň ale několikrát prožil hrůzné momenty, kdy se těžce zranil při dostizích a dostal se na samou hranici smrti. „V nejhorších chvílích mi vždy pomohla léčitelka paní Písařská,“ řekl Josef Váňa serveru PrahaIN.cz.
Osmkrát byl vítězem Velké pardubické a během své kariéry vyhrál více než 280 dostihů. Po skončení kariéry také získal velké množství dalších ocenění jako trenér koní. Odborníci Josefa Váňu označují za největší postavu českého dostihového sportu. Dostihové jezdectví je náročná disciplína a není sportem pro každého, o tom se Josef Váňa přesvědčil nesčetněkrát. Při dostizích několikrát utrpěl mnohočetné zlomeniny a těžká vnitřní zranění. V nejtěžších okamžicích prý zásadním způsobem vstoupila do léčby léčitelka ze severní Moravy, která měla mnoho let na starost zdraví celé jeho rodiny.
Česká společnost však na podobné věci příliš nevěří, to ale Josefa Váňu nechává klidným. „Kdyby to nebyla pravda, tak bych o tom nikdy nemluvil. To jsou věci, kterým prostě člověk těžko uvěří, pokud je sám neprožije. Seznámili jsme se kdysi v lázních v Karlově Studánce. Ona tenkrát bydlela v Ostravě-Porubě, tam se na „věřím v Boha“ moc nehrálo. Tak kvůli klidu občas jezdila do Karlovy Studánky. Měl jsem zrovna po úraze roztříštěné rameno. Seznámil mě s ní jeden chlapec a ona mě pak začala léčit. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Cítil jsem, jak mi mezi dlaněmi doslova prochází mravenčení. Během pouhých několika dnů mě dala kompletně do pořádku. Paní Písařská měla v sobě obrovskou léčitelskou sílu,“ řekl redakci PrahaIN.cz Josef Váňa.
Pomoc přes oceán
Po vyléčení ramene spolu navázali blízké kontakty a paní Písařská se starala i o ostatní členy jeho rodiny. Josef Váňa dodnes vzpomíná, jak se přes oceán napojila na jeho čtrnáctiletého syna, kterého mnoho let ničila těžká migréna. V okamžiku, kdy jej postihl další záchvat a nesnesitelné bolesti, zrovna pobýval v USA. „Syn tehdy odcestoval k našim přátelům ve Filadelfii. Když tam přiletěl, tak jakýmsi omylem odjel na kraj města, ale naši přátelé ho čekali přesně na opačné straně. Byl unavený po dlouhé cestě, v cizím prostředí a ještě sebou vláčel kufr. Pak se pak ozvala migréna a on se úplně složil. Telefonoval nám domů, že se musí okamžitě vrátit zpátky, že se tam bolestí zblázní. Na naši prosbu se na syna na dálku napojila naše léčitelka. Dopadlo to tak, že kluk byl během několika okamžiků úplně v pořádku. Paní Písařská totiž byla léčitelka první kategorie. Poznal jsem během života ještě několik léčitelů, ale nikdo se jí nevyrovnal,“ svěřil se Váňa redakci.
Na pokraji smrti
Nejkritičtější okamžiky prožil na dostizích v Iffezhaimu u Baden-Badenu 5. června 1994. Během dostihu spadl z koně Verona a při kolizi jej zavalil kůň dalšího jezdce. Josef Váňa utrpěl těžký otřes mozku, zlomeniny pánve a měl polámaná žebra. Měl také těžce zhmožděný hrudník a částečně odtrženou levou plíci. Při transportu do nemocničního zařízení se několikrát zastavilo jeho srdce a propadl se do klinické smrti. Byl v takovém stavu, že lékaři vylovili velmi pochmurnou prognózu. Navzdory tomu se prý velmi rychle uzdravil a 48 hodin po návratu z nemocnice opět seděl na koni.
„Měl jsem rozdrcené plíce a hrudník plný krve. Nebudu raději říkat, co to bylo za bolest. Ale tu krev jsem ze sebe nějak „vychrchlal“. Za dva dny už byl rentgen hrudníku někde úplně jinde, ani mě nemuseli otvírat a dělat punkce. Byl jsem celý sešitý a měl jsem polámaná žebra z obou stran. Svým způsobem jsem se zachránil já sám. Díky paní Písařské, která na mě byla napojená celou dobu, kdy jsem byl v nemocnici, jsem byl schopen zvládnout ty nejhorší bolesti. Dávala mě do pořádku i potom. Byla u mě dvakrát, když mě pak z Německa převezli na Bulovku do Prahy. Doslova mi svařovala polámané kosti. Normální smrtelník by asi řešil průser, co mě potkal, celá léta, nebo by se možná už nikdy nedal dohromady. Já jsem ale za dva měsíce už byl schopen znovu jet kvalifikaci na Velkou pardubickou a v říjnu jsem v Pardubicích startoval. Doktoři z toho byli tak trochu v šoku,“ usmál se Josef Váňa.
Hojil se jako kočka
Léčitelka pak zasáhla do léčby těžkého zranění znovu a opět v Německu. „V Baden-Badenu jsem si roztříštil patní kost na sedm kusů. Doktoři mi předpovídali, že se minimálně rok a půl na nohu nepostavím, v Hamburku mě chtěli operovat. Z nemocnice jsem ale utekl a odjel jsem do Badenu, kde jsme tehdy bydleli. A zase mě léčila paní Písařská. Samozřejmě mně k tomu poslala i preparáty, které jsem musel užívat. Nasadila mi mumio, to je horská pryskyřice, která se sbírá ve skalách v Asii. Na srůstání kostí to působilo tak, že jsem se doslova hojil jak kočka. Když jsem pak přijel na rentgen, tak lékaři mi nevěřili, že jde o úraz starý šest týdnů. Za dalších osm týdnů jsem pak vyhrál cenu v Baden-Badenu a vrátil jsem se zpátky do Česka,“ popsal Josef Váňa dramatické okamžiky.
Na léčitelku prý často vzpomíná. V kontaktu spolu už řadu let ale nejsou. „Paní Písařská se o něco později začala starat o lidi, kteří bojovali s rakovinou. Tak jsem ji využíval co nejméně. Před několika lety jsme spolu telefonicky hovořili a už byla ve velmi vysokém věku. Nevím, zda ještě žije. Zapomenout se ale na ni nedá,“ ukončil Josef Váňa.