To ‚okorání‘ u kriminalistů mě velmi zajímalo, říká Martin Finger o seriálu Devadesátky

ROZHOVOR Devadesátá léta přinesla kromě svobody i strmý nárůst kriminality. Každý týden přibývaly nové oběti zločinů, zmizelo velké množství lidí, o jejichž osudech se ještě donedávna nic nevědělo. Ikonické případy tehdejší doby přináší minisérie Devadesátky, kterou uvádí Česká televize. Majora Plíška v něm ztvárnil Martin Finger, herec a zároveň umělecký šéf Činoherního klubu v Praze.

Jak jste je prožíval devadesátá léta, co vám z nich utkvělo v paměti?

Devadesátky pro mě byly zvláštní dobou. Po různých životních peripetiích (matka Martina Fingera spáchala sebevraždu, pozn. red.) jsem právě nastoupil na DAMU, takže jsem žil tak trošku ve skleníku. Věděl jsem, co se ve společnosti děje, ale toho času pro mě byly důležitější jiné věci. Jalový kluk, který pořádně nevěděl, co se životem, někde v dálavách začínal tušit, co bude dělat. Taky jsem několik let neměl přístup k televizi. Ale noviny jsem četl pravidelně. Papírové, rozkládací, které dnes už málokdy u někoho vidíte. To byl jediný zdroj. 

Na koleji televize nebyla?

Nebyla, anebo byla ve společenské místnosti. A tam mě to opravdu netáhlo. Navíc jsme jezdívali ze školy na ubytovnu pozdě večer. A když jsem byl předtím rok a půl na vojně, a ještě před vojnou rok pracoval, tak jsem taky neměl možnost koukat se na televizi. Ale i když jsem na ní vyrostl, nevzpomínám si, že by mi chyběla. 

Co jste dělal ten rok, než jste šel na DAMU?

Pomocného montéra, svářeče. 

Už jste tu zkušenost jako herec zúročil?

Mockrát. Při takové práci člověk nakoukne do jiné sociální struktury, myšlení jiných typů lidí. A to mi poskytla i vojna, kde to sociální spektrum bylo opravdu různorodé. Od intelektuálů přes dělníky skoro až po kluky z pomocné školy. 

Nakoukl jste prostřednictvím scénáře k Devadesátkám a jejich tvůrce Josefa Mareše, který byl dříve kriminalistou, do psychologie vyšetřovatelů?

No jasně. Vzhledem k tomu, že jsem si od svých sedmnácti let přál být kriminalistou, hodně jsem se o to zajímal. Myslím, že na tehdejší poměry, kdy ještě nebyl internet, jsem o tom věděl dost. Jak z historie kriminalistiky světové, tak současné. Sledoval jsem jednotlivé případy. Mým oblíbencem byl velký kriminalista major Zahrádka. Strašně mě to bavilo, takže já jsem se k myšlení těchto lidí přibližoval vědomě, a přitom si sám sebe představoval, jak budu jednou jedním z nich. A teď si na to alespoň hraju. 

Nyní jste mohl svoji představu konfrontovat se skutečností. Sedělo to, co jste si o kriminalistech myslel tenkrát, s tím, co jste se o nich dozvěděl teď?

Tak jako u všeho, nedá se ani v tomto případě paušalizovat. V každé profesi a stejně je tomu v téhle, působí nejroztodivnější charaktery a nátury. Sám za sebe můžu říct, že když už na nějakou práci kývnu, snažím se ji dělat dobře. Věnuji se jí na tři sta procent. A stejně tak, kdybych byl kriminalistou, zabejčil bych se a chtěl každý případ vyšetřit. Jenomže tam bych to měl asi mnohem horší, pokud by se mi to nedařilo. Když se vám nepovede divadelní premiéra, za chvíli na to zapomenete, ale kdybych nedokázal něco vyšetřit, vím, že bych byl naprosto nerudný. 

Nejsou kriminalisté nakonec svojí podstatou stejně drsní jako zločinci? Určitě musí být nesmírně psychicky odolní.

Mě strašně bavilo povídat si o tom jak s panem Marešem, který psal Devadesátky, tak s pány od kriminálky, kteří vyšetřovali kauzu Metanol, v jejímž televizním zpracování jsem taky hrál. Právě tohle ‚okorání‘ mě při našich rozhovorech strašně zajímalo. Vyšetřovatelé si nemůžou nosit svou práci domů a stejně to dělají, pořád jsou na příjmu. Ale co to dělá s jejich psychikou?  Myslím si, že trošku tomu rozumím, ale jenom trošku, protože naše profese jsou nesrovnatelné. Nicméně psychika nějak funguje u všech. Když vezmete dítěti bábovičku na pískovišti, brečí, a já to nemůžu ze svého pohledu snižovat, že o nic nejde. To dítě má úplně stejný bol, jako já nad něčím jiným. Takže když jsem se jich ptal na tu okoralost, říkali mi: „Samozřejmě tu je, musí tu být, je to přirozená obrana organismu.“ Ale i tak to na vás zanechává stopy. A vlastně jeden z důvodů, proč pan Mareš svou práci opustil, byl ten, že už toho měl dost. 

Když se pro takové povolání člověk rozhodne, musí mít nejspíš určité specifické vlastnosti.

Člověk si o sobě samozřejmě něco myslí. Že to vydrží, že to zvládne…. Ale ty první nárazy nebo extrémně brutální případ s ním stejně zamává, to zamává úplně s každým. 

Litujete, že kriminalistou nejste?

Už ne. 

A cítíte se v Praze bezpečně?

Jo. 

Bezpečněji než v Šumperku, kde jste vyrůstal?

To rozhodně ne, ale v Šumperku většinou od sobotního poledne do neděle večera nepotkáte živou duši. To je specifikum malého města. Navíc jsem tam doma…. Ale jak v Praze, tak v Šumperku necítím, že bych měl mít z něčeho extrémní strach. Samozřejmě stát se může cokoliv, ale to kdekoliv. 

Zvykl jste si na život ve velkoměstě snadno?

Nějakou dobu to trvalo, protože v Jeseníkách jsem byl zvyklý být obklopený horami, mít blízko k přírodě. Taky mě tu zpočátku často bolela hlava. Ale teď už jsem tady hodně, hodně dlouho, a už se tu cítím jako doma. 

Kterou část Prahy máte nejradši?

Vystřídal jsem už spousty míst a všechny jsem si nějak zamiloval. Hlavně mám rád to objevování, když můžete nějakou čtvrť poznat detailně. Kdy pominu začátky někde na Jižním městě na kolejích, tak potom jsem bydlel u podolské vodárny, kde jsem celé okolí prošmejdil, následně Na dlouhém lánu v Dejvicích a teď zase žiju nad motolským hřbitovem. Takže pokaždé v úplně jiné části Prahy. Strašně mě baví poznávat místa, kam bych se jinak nedostal. 

A na hřbitov chodíte rád?

Přes něj chodím do práce a zase domů. Ten hřbitov je v lese, je to nekrásnější část místa, kde bydlím, nádhera.