foto: Rudolf Komár pro PrahaIN.cz/Tomáš Matonoha
ROZHOVOR: Může se herec dlouhodobě žijící v Brně prosadit mezi hereckou špičkou? A co je podle Tomáše Matonohy Achillovou patou jihomoravské metropole? V rozhovoru pro server PrahaIN.cz rozebírá také kult sitcomu Comeback, ve kterém zazářil společně s Martinem Dejdarem, Matoušem Rumlem či Danou Batulkovou
Nedávno mi herec Robert Mikluš říkal, že Brno je nejlepší město pro život. A vy odtamtud jste. Jak to tedy je?
Já si myslím, že před dvaceti lety bych vám tohle neřekl, ale teď, za těch dvacet let, co tam nejsem, se to tomu blíží. Město začíná být hodně zajímavé. Kromě jedné věci, a to je Achillova pata města Brna, mluvím o brněnském fotbalu. To ne. To si myslím, že ještě nějakou dobu potrvá. Ale jinak Brno mohu doporučit. V některých oborech je podle mě úplně top, třeba IT svět, případně pokud je někdo lékař, je to opravdu špičková destinace. Ale samozřejmě v našem oboru ještě dlouho bude zajímavější Praha, tak to prostě je a nemá smysl to porovnávat.
Může se vůbec český špičkový herec usadit v Brně?
Znám jediného kolegu, který je dlouhodobě v Brně a opravdu se prosadil na absolutní top, je to Michal Isteník. O nikom jinak nevím, že by se dostal tak daleko, jako se dostane v Praze. Bolek Polívka sice měl v Brně základnu, ale myslím, že on svoji kariéru udělal v Evropě. Michal Isteník je pro mě jediný příklad, on tam prostě opravdu je, bydlí za Lužánkami, všimli si ho a prosadil se všude.
Vy stesk po domově někdy necítíte?
Mám tam rodiče, a tak jsem tam poměrně často. Takový pocit tedy nemám.
Po tolika letech v Praze by někdo řekl, že už jste Pražan. Mezi Brnem a Prahou je odjakživa nevraživost, cítíte ji také?
Ano, cítím. Teď se to zase hodně vrací. Cítím to opravdu hodně.
S tím se člověk v Brně už narodí?
To si nemyslím. Spíš tomu člověk podléhá, buď to pouští jedním uchem tam, druhým ven, nebo podlehne nějakému obecnému názoru. Ale chci říct, že je to všude. To máte Znojmo a Mikulov, Barcelonu a Madrid, prostě máte oblasti, jak já říkám „Horňácko a Dolňácko”, které budou odjakživa proti sobě bojovat. Nejkrásněji je to zpracované ve filmu Slavnosti sněženek, to jsou dvě vesnice vedle sebe (úsměv).
Sám jste zmínil brněnský fotbal. Co v Praze, zajdete tady někdy na utkání?
Občas jsem zašel na Spartu i Slavii, když kluci hráli zajímavý zápas. Ještě jsem nebyl na Bohemce, ačkoli jsem se před lety ocitl na večírku Bohemians Praha, když se tady končila sezona, to byl zajímavý zážitek. Já jsem hlavně velký fanoušek brněnského hokeje, ten je tam na špičkové úrovni, prostě to funguje. Když to řeknu na rovinu, fotbal je velká ostuda toho města, opravdu ostuda. Jako Brňák se stydím za brněnský fotbal. Jsem zvědavý s těmi, jak bych to řekl, čachry machry, co z toho nakonec bude. Jeden klub se přejmenovává, druhý chce hrát o titul, ale nakonec musí vzít nejlepšího trenéra, aby nespadl do třetí ligy. Je to sportovní tragikomedie, ale naštěstí se to netýká jiných odvětví, protože basketbal a další sporty jsou vynikající. Všechno až na fotbal funguje výborně.
Přijde mi, že o tom mluvíte v docela velkých emocích. Špičkujete se s kolegy? V kulturní sféře je hodně fanoušků sportovních klubů.
Samozřejmě během play-off to bylo hodně silné. Mám několik inscenací, kde je hodně sparťanů. Kohákem počínaje, jinými konče. Tam bylo velké napětí během semifinále hokejové extraligy. Jiskřilo to. Možná jsem měl větší radost z toho, že Kometa vyřadila Spartu v semifinále než z toho, že pak vyhrála titul. Přiznám se na rovinu, opravdu mě to potěšilo. Bylo to právě tím, že si mě všichni v Praze jako fanouška Komety dobírají. V tomhle městě nejste na domácím hřišti. Nebo v dobré sparťanské hospodě, to mě málem s modrou šálou vyhodili (smích).
Číšník, který nás obsluhoval, svému kolegovi říkal, že má vodu přinést „panu Pacovskému“. Pozorujete, že už více než dekádu starý sitcom Comeback pořád rezonuje?
Nevím, jestli to něčím někdy přebiji. Není to úplně tím významem, ale spíš tím, že to furt někde běží, pořád se to opakuje, lidé na to koukají v mobilu a je to zkrátka populární. Není to nekonečný seriál, kterého jste buď mega fanoušek, nebo tomu nemůžete přijít na jméno. Není to něco, co by člověk na první dobrou přehlédl.
Tehdy jste tušil, jaký by to mohl být kult?
Když jsme natočili pilot, tak jsme si říkali, že to bude ostuda jako Brno, anebo kult. Nic mezi tím. Buď trapas, kterých známe v televizi dost, nebo trefíme desítku, a ta se nakonec asi trefila. Po skoro patnácti letech byste se mě na to jinak neptal. Vlastně ještě po víc letech. Ptá se mě na to stále spousta lidí, rezonuje to, ale z čeho mám největší radost, je, že je nová velká skupina fanoušků mezi dětmi, které se narodily až poté, co ten seriál skončil.
Takže zhruba od roku 2011 výš.
Ano, oni jsou dnes už teenageři! Televize si za to trochu mohou samy, protože podle mého názoru mají třeba žánry detektivní a thrillerové mnohdy velmi dobré parametry, ale s televizní zábavou a humorem je to pro mě pokus omyl. Když se to podaří, tak je to dobré, ale poměr špatných oproti dobrým je nesrovnatelně větší než u detektivek.
Televizi si doma zapnete, nebo spíš využíváte streamovací platformy?
Průběžně se koukám na všechno. V televizi tedy nikdy na přímý přenos, když si udělám čas, tak si to pustím zpětně, co mě zaujme. Na seriály nekoukám, protože na to nemám čas a párkrát jsem se zakoukal na Netflix a pak jsem dva dny nespal, nemohl jsem od toho odejít (smích). To se mi stalo několikrát a mám s tím problém.
Říkáte, že času je málo, jak tedy bude vypadat vaše léto?
Letos tam mám poměrně dost divadelních věcí. Pod žižkovskou věží hrajeme inscenaci Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská. Začal jsem také spolupracovat s Divadlem Broadway, tam máme zájezdové verze, jezdím s dvěma představeními. Do toho mám nějaké festivaly s kapelou, vlastně na to, že jsem si vždy snažil dát v létě volno, to mám překvapivě zaplněné.