foto: Lenka Hatašová (se svolením)/Herečka Jitka Sedláčková.
ROZHOVOR: Naše setkání s herečkou Jitkou Sedláčkovou na zahrádce jedné spořilovské kavárny bylo v reálném životě první. Přesto jsem jí už mnohokrát hleděl do očí. Jitka patří totiž v současnosti k nejobsazovanějším herečkám, a to hlavně na televizní obrazovce. Postavy, které ztvárňuje, rozhodně nejsou ušlápnuté a zakřiknuté a ona sama jim jde v mnohém naproti. Je přímočará a odhaduji, že dokáže být i ostrá a nekompromisní, když bude mít o co se prát a o co bojovat. Každopádně si však pevně stojí za vším, co říká a co činí. Bylo horké červencové odpoledne a ve stínu živého plotu jsme se pustili do rozhovoru.
Paní Jitko, vypadáte velmi spokojeně a šťastně. Řekl bych, že prožíváte šťastné období…
(Zasměje se a po chvíli pauzy odpoví) To je blbá otázka teda (a znovu se směje). No, jak bych vám to řekla? Přirozeností člověka je být šťastný, ne nešťastný. Všechno je v naprostém pořádku, jsem šťastná, ale občas se mi sevře žaludek a myslím si, že je to mým věkem. Zkrátka najednou přijde taková tíseň, že mám už víc za sebou než před sebou.
Ale říká se, že věk je jenom číslo a důležité je, jak se člověk cítí.
A to jsou obrovský kecy. Jsou to jen těšínský jablíčka pro člověka, že si z přibývajícího věku nemá nic dělat. Říkám NE. Věk je číslo a máme to napsaný v občance a v rodném listu. Já bych spíš volila jinou cestu. Já bych věk nejraději vůbec nepočítala, a to už od narození. Kdybych nevěděla, kolik mi je, tak by mi bylo tolik, na kolik bych se cítila. Ale nám to všude cpou a v Česku je věková diskriminace, která je nastavená proti starším, na rozdíl třeba od západní Evropy.
Když přijedeme třeba do Itálie a jdeme se podívat do nějakého butiku či obchodu se šperky, tak tam narazíme na krásně udržovanou sedmdesátnici, pečlivě nalíčenou, matku rodu, za kterou přijede na Vespě syn a láskyplně ji pozdraví. A ty ženy mají krásné červené nehtíky, mají namalované pusy, jsou nádherně oblečené a hlavně ŽIJOU.
Jitka Sedláčková. Foto: Lenka Hatašová (se svolením)
A u nás? U nás se všechno otáčí vůči starším. Co se týká pracovních příležitostí, co se týká vztahů. Když nějakému chlapovi řeknete, že té ženě je 60 let, řekne o ní, že je to stará bába. Ale to by si v Itálii nikdo nedovolil.
Vaším odmítáním pojmu věk mně sice berete vítr z plachet, nicméně zeptat se musím. Co bylo pro vás jako pro herečku a pro ženu důležité, když vám bylo 25 let?
Když mně bylo pětadvacet, tak jsem věk vůbec nevnímala. Vůbec. Šla jsem do prvního angažmá a byla jsem taková dost pařivá herečka. Zažila jsem dvě vynikající divadla – v Ústí a v Brně. A v Brně se to pařilo! (pousměje se). A žila jsem divadlem. A přiznám se, to je prokletí naší rodiny, měla jsem hrozný strach. O maminku. Neexistovaly tehdy mobily, a tak jsem každý den chodila do budky u divadla a telefonovala jsem jí, abych se přesvědčila, že je v pořádku. Mám to těžký, je to jisté postižení. Hrozně jsem se bála o maminku a teď se stejně tak bojím o syna. V té době jsem se zabývala divadlem, ale rozhodně ne sebou. Nebyla jsem v centru dění, tam byla maminka a divadlo.
A když vám bylo 40 let?
Od čtyřiceti do padesáti let jsem neměla šťastné období. Vypadala jsem daleko hůř, než vypadám teď. Ta čtyřka na začátku mě hodně duševně zlomila. Říkala jsem si: „Ta čtyřka to je ale hnus!“ A dneska? Dnes je pro mě čtyřicetiletý člověk dítě. Maminka často říkala, že paradoxně, když je člověk starší, cítí se někdy líp, než když je mladý. Pro mě byla dobrým zlomem padesátka a od té doby se mi poměrně daří.
A jak se cítíte jako žena a herečka dnes? Co je pro vás důležité?
Pro mě je důležité žít v pořádku. Když máte pořádek v sobě, v účtech, ve vztazích, v hlavě, tak to nese klid. A já klid potřebuju. To ale neznamená, že mě nebaví ten frmol kolem práce, právě naopak. Ale potřebuju ten vnitřní klid. Nemohla bych teď nemít práci, nemohla bych mít teď dluhy. A samozřejmě to nejdůležitější je zdraví. Když jste nemocný, nejde nic.
Herečky po čtyřicítce si často stěžují, že pro ně nejsou role. Ve filmu je to ještě o poznání horší než na divadle. Patříte i vy k těm herečkám, které to potkalo?
Ne. U mě je přízeň nabídky stále větší a větší a větší a větší. Já od padesáti rostu nahoru. Chápu, že pro někoho to nemusí být kvalitní věci, co dělám, ale mě to baví. Vyhledávám si sama vlastní příležitosti, protože se držím toho, že co si neudělám, to nemám. Ale rozhodně mám víc příležitostí a práce teď, než jsem měla ve čtyřiceti letech.
Vy jste si zhruba před 20 lety založila vlastní hereckou agenturu. Nestává se to zase až tak často v našich podmínkách, aby herečky činily takové kroky. Co vás k tomu vedlo?
Právě nedostatek hereckých příležitostí. V Divadle pod Palmovkou jsem byla limitována jenom malými rolemi. Když se v obsazení objevila nějaká husopaska nebo nějaká paní vzadu otočená zády k divákům s halapartnou v ruce, tak jsem měla jistotu, že to budu hrát já. Měla jsem i větší party, ale když jsme dělali Královnu Kristýnu, tak byl rozpočet na kostýmy 30 tisíc. Ve stejné době hráli stejnou hru i na Vinohradech, kde byl kostýmní rozpočet 300 tisíc.
Hrála jsem ale nádherné postavy v divadle v Řeznické. Byla jsem tam dohazovačkou Dolly Levyovou v Hello Dolly, Drahunkou v Kdo se bojí Virginie Woolfové, to bylo s Bartoškou, Wilhelmovou a Matáskem, hrála jsem Matku Ubu, Lízu v Obchodníku s deštěm a s Matáskem Lady Macbeth. Jenže pak přišlo nové vedení a všechny nás vyházeli. Tak jsem si založila agenturu a produkovala jsem Tonku Šibenici, Biletářku, Krále Ubu a spoustu dalších her.
Teď jsem ale došla do věku, kdy chci pracovat pro sebe, a ne pro ostatní. Zkrátka už nechci vymýšlet práci pro ostatní, ale už jenom pro sebe.
Pokud slavíte takové úspěchy v divadelní produkční práci, neuvažovala jste třeba o tom, že byste se pustila do filmové produkce, která je mnohem náročnější.
To rozhodně dělat nebudu, ale teď zrovna pracuji na jednom filmovém scénáři.
Budeme o něm mluvit, nebo to z pověrčivosti raději zaklepeme?
Zaklepeme to. Řeknu jen, že se jedná o velice aktuální téma, které není politické, ale je lidské. Já už chci dělat jen ve věcech, kde bude hluboký lidský příběh. A přizvala jsem ke spolupráci vůbec ty nejlepší, které jsem přizvat mohla (s tajemným úsměvem). A víc ze mě už nic nedostanete.
Je možné, že dnes herci a herečky berou některé role jen proto, aby se zaplatily složenky a jiné proto, že se budou dobře vyjímat v přehledu filmových či divadelních rolí?
Když to budete dělat tímto způsobem, nebude vás to bavit. Někdo si myslí, že jsem roli v seriálu ZOO vzala pro peníze, ale já jsem tam šťastná. A lidi si můžou myslet, co chtějí. Je tam skvělá parta, já se tam těším a chodím tam jako domů. Máme prázdniny a mně se po nich už teď stýská (zamyslí se). Za sebe musím říct, že jsem žádnou práci ještě nevzala jenom kvůli penězům.
Když dostanete nabídku k angažmá, na natáčení, podle čeho se rozhodujete, zda ji přijmete?
Podle toho, s kým a za kolik.
Dá se odmítat práce?
Tak jsou lidi, kteří odmítají scénáře. Proto, že mají hodně práce, hodně nabídek, nestíhají. Já už tohle ale nedělám. Mám ráda svoje volno, ale na druhou stranu ráda hraju. Dnes už ale chci hrát méně za víc peněz než hrát více za méně peněz. Myslím si, že už si to můžu dovolit. Mně se to ale nestává, abych něco odmítla. Pamatuju si totiž dobu, kdy ta práce nebyla a já jsem zoufale nějakou hledala. Co bych ale dnes odmítla, to je erotická a svlékací scéna.
Jitka Sedláčková. Foto: Lenka Hatašová (se svolením)
Když se vypravíte co nejdále proti proudu času ve své mysli, kam až se dostanete? Co je vaší nejranější vzpomínkou, která vám vyvstane v hlavě.
(Dlouze přemýšlí) Mohlo by to být tak ve věku čtyř pěti let. Nás bylo málo, takže to jsou vzpomínky spojené s maminkou, babičkou nebo se strejdou (další zamyšlení). Mně se od raného dětství zdálo, že jsem sama. Zdálo se mi, že maminka odešla a já v tom bytě, ve kterém jsme spolu bydlely, zůstala sama. A všude kolem byla tma.
Odrážela se v tom nějakým způsobem skutečnost?
Ano. Já jsem zůstala s maminkou sama. Maminka s mým otcem byli sedm let manželé, pokoušeli se o dítě a nedařilo se to. A když maminka otěhotněla, tak otec asi pojal podezření, že to dítě není jeho. I když to byl nesmysl. A odešel. Pro maminku byl porod nesmírně složitý. Měla jen jedno oko a další zdravotní komplikace, například nemocné ledviny a celkově hrozilo, že kvůli porodu dokonce oslepne (chvíli zmlkne a pak pokračuje). Když se mi před třemi lety narodila vnučka, tak jsem si uvědomila, s jakou slávou se pro ni jelo do porodnice a co všechno se nakupovalo. Mě moje maminka naložila do velké brašny a jela se mnou tramvají domů. Maminka byla intelektuálka a dá se předpokládat, že jako doktorka filozofie moc peněz neměla. Na mateřské se mnou byla jen tři měsíce, pak se o mě starala babička a pak jsem šla do jeslí. Takže jsem byla hodně sama. A odtud pramení každopádně ty mé nejstarší vzpomínky.
Co pro vás znamená nepromarněný den?
Já se moc ráda flákám. Ale taky mám stále spoustu práce, což může Pavel potvrdit (řeč je o současném životním partnerovi Jitky Sedláčkové, restauratérovi Pavlu Töpferovi, který s námi sedí u stolku kavárny a s úsměvem přikývne). Takže rozhodně doma jen tak nesedím nebo neležím. Ráda zvelebuji své okolí. Mám ráda estetično kolem sebe. Moc ráda uklízím, což chápu, že je pro chlapy u ženský ta nejhorší možná varianta. Maminka mě naučila říkat: „Navrch huj a vespod fuj.“ A já vím, že na oko na povrchu uklidí za půl hodiny každý, ale musí se taky vytírat pod postelí a všude, kde není vidět, aby to bylo i vespod huj (pousměje se). Ale na druhou stranu dokážu taky krásně zevlovat. To znamená, že jen sedím, čumím, odpočívám a užívám si to.