„V Česku je všechno divně zapšklé,“ říká žena malíře Kodeta po třinácti letech v USA

ROZHOVOR: „Do emigrace jsme odejít museli. Manžel nesměl svoje obrazy prodávat ani vystavovat. Odešli jsme se dvěma kufry. V Americe jsme začínali od úplné nuly,“ řekla serveru PrahaIN.cz Jana Kodetová, manželka malíře Kristiana Kodeta.

S oblíbeným malířem se život nikdy nemazlil, koncem sedmdesátých let minulého století byl donucen odejít do emigrace, v USA pak začínal jako neznámý malíř. Koncem minulého roku zažil velmi dramatické okamžiky, po plánované operaci srdeční chlopně nastaly nečekané komplikace a došlo k srdeční zástavě, lékaři proto museli bleskově provést další operaci a malíř dostal kardiostimulátor. Kristian Kodet nepatří k lidem, kteří vydrží dlouho v nečinnosti, krátce po obou operacích tak opět stojí u malířského stojanu a účastní se společenských událostí, připravuje se také na otevření galerie a Muzea Kodet ve Velkém Meziříčí.

Před plánovaným rozhovorem nečekaně absolvoval stomatologický zákrok, jeho „úkol“ proto převzala manželka Jana Kodetová, která po boku slavného malíře žije už téměř 50 let.

Váš manžel je známý svoji neklidnou a energickou povahou. Je stále ve stavu nemocných, nebo už pracuje?

Dva zákroky, které manžel prodělal, nebyly příjemné. Už je to ale v pořádku za námi. Jakmile se cítil lépe, tak ihned začal pracovat a maluje i teď. On nevydrží dlouho v klidu. Přes zimu jsme v Praze, a protože se v bytě nemůže tak rozmáchnout, tak se v zimě soustředí spíš na menší formáty, na portréty a podobně. Velký ateliér má ve Velkém Meziříčí a druhý ateliér má na chalupě.

Otevřete letos vaše muzeum a galerii v obvyklém termínu?

Ve Velkém Meziříčí se už od začátku května budeme pohybovat. Chtěli jsme původně otevřít, tak jako každý rok, už v květnu, radnice ale zahájila rekonstrukci náměstí, a tak je nyní ke galerii komplikovaný příjezd. Proto asi letos otevřeme od června, až se situace trochu usadí. S manželem se na otevření každý rok těšíme, protože k nám jezdí mnoho zajímavých návštěvníků i naši přátelé. Otevřený budeme mít pro veřejnost celý objekt i přilehlou kavárnu.

Minulý rok jste zavřeli v září. Jak to u vás bude letos?

Návštěvy jsou během léta slušné. Místní lidé se u nás většinou už byli podívat, a tak k nám už moc nechodí. Jezdí k nám ale hodně lidí například z Brna a z různých koutů Česka, ale také z Rakouska. Léto je ve Velkém Meziříčí úžasné. Je to ale začátek Vysočiny, brzy je u nás chladno a v zimě je návštěvnost malá. Mít otevřeno celoročně nedává smysl, navíc ten objekt je velmi starý dům, musí se temperovat a vytápění je finančně náročné, proto vždy zavíráme koncem září. Návštěvy, které chtějí přijet na prohlídku, tak se objednávají vždy týden předem.

Letos to bude 46 let od vašeho odchodu do emigrace. Co vás tehdy přimělo odejít z komunistického Československa?

Manžel byl z umělecké rodiny, jeho dědeček a otec byli známí sochaři. Manžel zdědil talent, vystudoval akademii a začal malovat. Samozřejmě chtěl také vystavovat. Mnohokrát se snažil získat povolení k výstavě v tehdejším Svazu umělců, oni mu ale ani jednu výstavu nepovolili. Jednou měli nějakou akci architekti v Betlémské kapli v Praze, manžel se tam tehdy dostal jako jejich host a měl tam malou výstavu svých obrazů. Svaz výtvarných umělců pak strašně zuřil a mohl se „podělat“. Řekli mu, že má minimálně na pět let pauzu a nepovolili mu jedinou výstavu. Pak k nám na návštěvu přijela teta z Ameriky a samozřejmě jsme se o tom bavili. Ona nám řekla: „Pět let? Za pět let máš občanství u nás v USA.“ Takže to byl pro nás takový trochu impuls k emigraci, ale nebylo to jednoduché rozhodování. Manžel nicméně neměl téměř žádný prostor pro svoji tvorbu, pro malíře je čekat pět let umělecká smrt. A také manžel nesměl svoje obrazy prodávat. Pro nás to tehdy byla taková trochu „schíza“. Tak jsme si řekli, na co budeme čekat pět let, až zemřeme hlady? Takže jsme se rozhodli, že půjdeme do emigrace.

Jak se vám povedlo odejít?

Bylo to trochu dramatické, jeli jsme na dovolenou do Rumunska a Bulharska. Podařilo se nám ale přejet do Jugoslávie, z Jugoslávie jsme se pak dostali se dvěma kufry do Rakouska (smích). Tam jsme se pak přihlásili úřadům, požádali jsme o azyl a o vycestování do USA. Čekali jsme tam pak tři měsíce, než vás Američani vzali.

Přiblížíte nám začátky v emigraci? Jaké byly vaše první zkušenosti?

Bylo to trochu šílené. Když jste v emigraci, tak začínáte od úplné nuly. Z ničeho. Jste chudý a děláte všechno pro to, abyste se uživil, abyste zajistil rodinu a všechny ostatní věci, takže žádná legrace to není. Emigranti, kteří přichází teď, tak jsou v úplně jiné pozici. Hned na hranicích dostávají mobily a věnují se jim státní úředníci. Tenkrát, když jste neměl nikoho, kdo se za vás zaručil, tak jste tam ani nemohl přijet, nebo se čekalo tři měsíce v Rakousku, než nás prověřili, abyste do USA vůbec mohli odjet. Občas jsme to neměli jednoduché.

Vůbec na nic si ale nestěžuji a absolutně ničeho nelituji. Jak říká Pavel Landovský: „Dívat se dozadu je jako dívat se mrtvé kočce do zadku.“ Přes všechny nesnáze, které jsme na začátku emigrace prožívali, tak to byly krásné zážitky. Bylo úžasné, že jsme najednou byli v přátelské a svobodné zemi. Samozřejmě jsme byli chudí, ale Amerika nám strašně pomohla. Nemyslím finančně, ale my jsme tam získali absolutní svobodu, a to nám zvedlo sebevědomí. Přijeli z tehdejšího Československa a pořád jsme byli vystresovaní, třeba jen z toho, že pořád přejíždíme hranice. Nebo jsme měli špatný pocit, když jsme měli jít na úřad. Tam bylo ale najednou všechno úplně jinak. Nic tam nebyl problém. Byli jsme v emigraci třináct let. Po listopadu 1989 jsme vrátili zpátky domů. Ještě deset let jsme se pak pravidelně vraceli na Floridu a žili jsme tady vždy půl roku.

Prosadit se jako malíř v USA není jednoduché, po letech práce si od vás ale koupil obrazy tehdejší americký prezident.

Ano. Na to ráda vzpomínám. Manžel je velmi pracovitý člověk, okamžitě po našem příjezdu začal naplno pracovat a později také vystavovat. Po několika letech pak začal být svými obrazy známý mezi lidmi, kteří se zajímají o výtvarné umění. Když měl jednou velkou výstavu ve Washingtonu, tak přišel nákupčí z Bílého domu a koupil dva obrazy pro Ronalda Reagana. Pan prezident pak manželovi napsal děkovný dopis. Měli jsme oba velkou radost. Byl to úspěch, ale v emigraci se musíte pořád snažit, tam si nemůžete ani na chvíli lehnout a spoléhat na to, že se všechno stane nějakým zázrakem. To se neděje.

USA jste za 13 let poznali. Máte na Ameriku dobré vzpomínky?

Samozřejmě. Amerika je skvělá země. Když přijdete na úřad, tak úředníci jsou tam pro nás, pro lidi. Ta svoboda tam byla cítit všude. Lidé jsou k sobě milí a chovají se velmi hezky. Nemusíte být s nimi zrovna kamarád, to není tak, že vás každý okamžitě pozve k sobě domů. Máte ale dobrý pocit z toho, jak se ohleduplně k sobě chovají. Tam neexistuje, že vás chlap převálcuje mezi dveřmi, což je v Česku úplně normální. Tam si dávají přednost a říkají: promiňte. Pokaždé, když se vracím do USA, tak mám dobrý pocit. Na Floridě je krásné počasí, všechno je zelené a nikde nejsou žádné ploty. Všechno je čisté a nevidíte tady naskládaný binec okolo baráků. Když tam žijete a bydlíte, tak tam musíte mít uklizeno vy a soused také. Protože všichni platí daně a chtějí, aby prostor, v kterém žijí, byl krásný. Když přijedete na českou vesnici, tak si říkáte: „Proboha, co to na těch zahradách mají?“ A všechno je oplocené. Tady je to všechno ještě pořád jaksi divně zapšklé.

Když jste žili v USA, nezastesklo se vám po Česku?

Nestýskalo se nám. Samozřejmě jsme tady nechali svoje blízké, já rodiče, manžel svoji matku, děti z prvního manželství. Bylo to takové zvláštní. Ale návrat pro nás nebyl možný, tak co jsme měli dělat? V kontaktu jsme byli po telefonech a komunikovali jsme s rodinou různými cestičkami, abyste se o příbuzných něco dozvěděli a oni o vás.

Komunistický režim emigraci trestal. V nepřítomnosti jste byli soudem odsouzeni za opuštění republiky?

Ano, byli jsme za útěk odsouzeni.

Rozsudky se rušily až po listopadu 1989. K jak vysokému trestu vás odsoudili?

Myslím, že ano, ty rozsudky pak byly zrušeny, ale na tyto věci si už moc nepamatuji. Vzpomínám si ale, že už jsme měli americké občanství a po dlouhé době jsme do Československa přijeli pouze jednou na návštěvu, protože jsme ale ještě nebyli vypsaní z československého občanství, tak na nás měli celníci a úředníci na hranicích takové podivné narážky, ty se zřejmě týkaly našeho odsouzení. Vím, že mi manžel tenkrát říkal, že ještě nejsme vypsaní ze státního občanství, ale jsme státní občané USA. V Praze proto hned bylo třeba zajít na ambasádu a přihlásit se, že jsme sem přijeli, aby o nás věděli. To bylo ještě někdy v osmdesátých letech, když jsme sem už mohli přijet. Bylo to takové zvláštně veselé.

Pak přišel listopad 1989 a mohli jste se legálně do Československa vypravit. Těšili jste se zpět?

Manžel tady měl rodinu, otce už bohužel ne, ale oba jeho rodiče tady zanechali svoji stopu, proto se domů moc těšil a byl velmi rád, že se sem může vrátit. Jakmile jsme se zabydleli, tak začal zase získávat v podstatě zpátky všechno, o co emigrací přišel. Musel všechno nakupovat, protože nám zabavili chalupu a také všechno, co jsme v ní měli. Sochy, obrazy. Všechno stát zkonfiskoval. Takže my jsme o všechno přišli, proto jsme všechno kupovali zpátky. Samozřejmě ale pouze to, co kdo chtěl prodat. Stálo nás to hromadu peněz, ale většinu věcí se nám podařilo koupit. Manžel pak z toho udělal celou sbírku, která je teď umístěná v našem muzeu.

Je život s umělcem náročný?

Řekla bych, že takový hodně rozmanitý, občas také trochu dobrodružný (smích). Prožili jsme spolu neuvěřitelné věci, vždy jsme ale žili hezký život. I když to v některých okamžicích bylo hodně tvrdé. A to se nezměnilo dodnes.

Prý váš manžel miluje klasickou českou kuchyni. Co mu vaříte nejčastěji?

Samozřejmě, doma vaříme. Manžel ale nemá nějaké speciální kulinářské potřeby. Ani netrvá na tom, aby se u nás doma od rána do večera vyvařovalo. Nejraději má koprovku a všechna podobná česká jídla. Kdysi mu je vařívala babička a on na české kuchyni vyrůstal. Je velmi jednoduchý strávník a chutná mu všechno co připravím.

Malíř Kristian Kodet pochází z rodiny známého českého sochaře Jana Kodeta a je vnukem sochaře Emnanuela Kodeta. Je bratrem už zesnulého, oblíbeného herce Jiřího Kodeta a strýcem herečky Barbory Kodetové. Vystudoval uměleckou akademii Académie des Beaux Arts v Bruselu.