foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Franta Černý
ROZHOVOR: „Občas se na jevišti nenápadně schovávám, nemusím být moc vidět. Kdysi jsme se v kapele sešli čtyři totální magoři, bylo až neuvěřitelné, že to fungovalo. Ale jak jsme byli cvoci, tak vznikaly až tak trochu zázračné věci,“ řekl serveru PrahaIN.cz František Černý, kytarista, zpěvák a spoluzakladatel skupiny Čechomor.
Letošní hudební sezona se už „rozjela“ naplno. Kde teď mohou posluchači slyšet Čechomor?
Musím se přiznat, že to nevím. V těchto věcech se absolutně spoléhám na náš tým, abych mohl v klidu odpovídat na otázky a věnovat se hraní, tak jsem si kolem sebe vytvořil tým neuvěřitelně spolehlivých a skvělých lidí, kteří o všem, co týká naší skupiny, vědí. A mají dokonalý přehled.
Nahlédl jsem na váš web. Máte nasmlouvané koncerty na měsíce dopředu.
Právě. Jak si to má člověk všechno pamatovat? Ale na druhou stranu je to samozřejmě příjemná záležitost. Vždyť jsem to tak chtěl, kdysi jako „bigbíťák“ a také jako „folkař“. To všechno jsme chtěli, mít plné kalendáře a diáře. Ne, že by mě to otravovalo, ale prostě jsem to pustil z hlavy, protože v tom množství si přibližně pamatuji, co bude zítra nebo za dva dny. Náš tým tě osvobodil od povinnosti myslet na tyto věci.
Pamatuješ na vaše začátky? Na rok 1988. Tehdy ještě Čechomor neexistoval, ale založili jste První českomoravskou nezávislou hudební společnost?
Samozřejmě, velmi dobře si na to pamatuju. To se nedá zapomenout. Tehdy jsme se v kapele sešli čtyři totální magoři, bylo až neuvěřitelné, že to fungovalo. Ale jak jsme všichni byli absolutní cvoci, tak vznikaly až tak trochu zázračné věci. Já jsem byl z té čtveřice nejmenší magor, a tak jsem to celé přežil dodnes. Vlastně jsem se od nich poučil, protože to byli geniální magoři, se kterými jsem tehdy spolupracoval.
Když vás před lety slyšel na Portě hudební kritik Jiří Černý, tak prohlásil, že z vás zářilo neuvěřitelné fluidum a obrovská chuť hrát. On se tehdy přesně trefil, je to tak?
Ano. A víš, proč to tak bylo? Protože jsme vlastně nic nechtěli. Nás jenom bavila muzika a hraní. Až časem jsem zjistil, že ve chvíli, kdy se lidé dostanou do určitého bodu zdokonalování a chtějí něco zahrát, zazpívat nebo cokoli dělat, tak se v určitém okamžiku zastaví, protože už na to jsou technicky připraveni. A vlastně jsou dobří a najednou je tam pouze taková ta průměrnost, která jim stačí. A to byl ten zlomový bod, který mě přestal bavit, a proto jsme začali dělat muziku a písničky jinak. Jinak znamená po svém. A po svém znamená, že tak trošku až trucovitě. Maličko takoví ti lumpíci. Mimochodem, mezi slovem lumpík a lump je velký rozdíl. Lumpíkovi všechno odpustíte, lumpovi těžko (smích).
Právě proto vás Jirka Černý tak miloval.
A my jeho. Ono to bylo vzájemné. On cítil, že se nikam necpeme, že hrajeme z čistého srdce. Také, že v nás je usazená naše minulost folkařů i bigbíťáků. A to se musí sečíst v něco, co je taková něco jako, nechci říct pokora, ale spíš úcta k materiálu. Když potom zjistíte, že děláte svoje písničky mnoho let a pak narazíte na lidové písně, které jedna vedle druhé jsou lepší než ty, které jste udělal vy, tak se to třeba za dvacet let naučíte a už to napodobujete. To znamená, že jsme opravdu začali po nějakých desetiletích skutečně dělat svoje písničky, aniž jsme je vydávali za lidové. Prostě jsme tam uváděli, že jsme autoři my. Nejdůležitější je tomu materiálu neublížit.
Pamatuješ, jak jste dospěli k albu Mezi horami a Proměny? Podle kritiků to byl váš jakýsi zlomový okamžik.
Možná mají pravdu. Pro nás ale zlom nastal v okamžiku, když nám zemřel zakladatel Čechomoru Jirka Břenek. Právě on kdysi vymyslel První českomoravskou hudební společnost, obklopil se čtyřmi magory a vzniklo něco svébytného, co mělo obrovskou energii. A fungovalo tak, že třeba herec a režisér Ctibor Turba, kterému jsme hráli v jakémsi divadle na večírku, tak při našem hraní plakal. A já jsem tehdy pochopil, že silní lidé tam cítí ještě něco, co já tam ani vlastně nedokážu ocenit, poněvadž jsem jenom hulákal nějaké písničky. Pak uplynulo třicet, vlastně skoro čtyřicet let a najednou mi chodí dopisy, ve kterých mi lidé píšou, že jsem jim obrátil život svými písničkami. Začínám to všechno chápat teprve teď. A vážit si toho, že jsme vlastně nepřestali mít ty písničky rádi. Teprve nedávno, už jako starý chlap, jsem začal chápat, že to má obrovskou sílu. Ale nikdy předtím jsem si to neuvědomoval.
Co ti letí hlavou, když vidíš ta narvaná divadla, vyprodané koncertní sály a v publiku sedí všechny generace?
Přiznám se, že u mě to funguje tak trochu zvláštně. Zjistil jsem, že to mám v sobě asi trochu jinak než ostatní. V podobných okamžicích se totiž na jevišti nenápadně schovávám. Mně úplně stačí, že to tak je a nemusím být vidět kdesi vepředu. Raději jsem tak trochu zalezlý bokem a prožívám si to po svém.
Před mnoha lety přišel do Čechomoru houslista Karel Holas a zůstali jste spolu až dosud. Bylo vidět, že se mezi vámi vytvořilo mimořádně silné pouto. Čím to je, že si tak rozumíte?
My jsme po pětatřiceti letech vzájemné spolupráce dospěli do úžasného bodu, kdy se máme rádi. Protože nám je najednou úplně fuk, jaký kdo je nebo jaké má vady. Najednou víme, že jeden bez druhého to nejde. On je prostě skvělý. Karel vlastně způsobil, že se to celé v určitém okamžiku obrátilo tak, že lidé naši muziku znají, protože on je schopný nejen hudebně a autorsky. Svojí mravenčí činností, kterou já neoplývám, dostal tu kapelu tam, kde teď je. Toho si neuvěřitelně vážím, protože já jsem to vlastně od začátku dělal tak, že jsem nosil písničky a on zařizoval to ostatní. Dnes už to je rovnoměrné. On nosí krásné písničky, dělá skvělé aranže, dělá playlisty a vlastně kapelu vede. Ne, že bych toho nebyl schopen, ale mně vyhovuje být tak trochu vzadu jako onen pověstný kardinál.
Kdysi jsme se bavili o vaší muzice na jakémsi vánočním večírku. Tehdy jste už měli tři Anděly za album Proměny. Naše společná kamarádka, která se celý život věnuje hudbě, tehdy prohlásila, že máte úspěch, protože dáváte do hraní úplně všechno. Včetně duše a srdce. Pamatuješ?
Ono to tak trochu zní jako velká slova. No, ale je to tak. Protože když to neuděláš, tak lidé v publiku ti neuvěří, po koncertu odejdou a už se nevrátí. Ale když ty děti i jejich rodiče a prarodiče zůstanou a zůstanou tam i ti staří rockeři a folkaři, tak se něco děje. Je tu nějaká společná emoce, které všichni věří. Včetně tebe. A nám povedlo tou láskou k materiálu, co hrajeme a zpíváme, ty lidi k nám nějak dostat. Tím vypravěčstvím a také tím, že jim naše písničky zpíváme úplně obyčejně.
Máte za sebou výbornou spolupráci s Lenkou Dusilovou. Připravujte další projekty?
Domluvili jsme se, že s ní pojedeme vánoční turné. Přiznám se, že mám obrovskou radost z toho, že si s ní opět zazpíváme. A příští rok pojedeme celoroční speciální turné s programem Proměny, kde nám Lenka přislíbila, že s námi a s orchestrem bude opět zpívat. To bude nádherné a raduji se z toho. A když se občas podíváme na předprodeje a zájem o tento projekt, tak už vidíme, že stejně jako Rok ďábla jsou Proměny projektem, který vůbec nestárne. Samozřejmě nás to strašně těší.
Kdy letošní turné zahájíte?
Vánoční turné s Lenkou Dusilovou začne v listopadu. Všechno také budeme natáčet. Není tedy vyloučeno, že když se všechno povede a bude to mít nějaký smysl, tak bude z turné nové CD.
Připravujete také klasické nové album? Pokud ano, kdy bude mezi námi?
Materiálu na nové album máme velké množství. Minulý rok na podzim jsme ale vydali CD Švarní šohajové, a tak zatím další nepřipravujeme. Vydáváme alba tak, jak chceme. Řídíme se tím, že jsme si s Karlem už před několika lety řekli: „Tak co budeme dělat dál?“ Protože my už jsme všechno natočili. Tak jsme si položili otázku: „Co nesnášíme?“ Karel řekl třeba tu blbou dechovku. Tak uděláme album s dechnou. My schválně chodíme tak trochu proti tomu všemu. Nakonec se nám podařilo realizovat krásnou dechovku, kde zahrála balkány a další neuvěřitelné věci. Byl tam dokonalý člověk, který vymyslel ještě předehry, mezihry a vzniklo krásné dílo, na které jsem s odstupem času velmi pyšný, protože použít dechy, vlastně trucovitě, a vykřesat z toho takové dílo, to je radost. Potkali jsme ve správnou chvíli správné muzikanty.
Pocházíš ze Svitav, ale už řadu let žiješ v hlavním městě. Vracíš se často domů?
Bydlím v Praze už spoustu let, protože pokud chceš něco v muzice dělat, tak musíš být v hlavním městě. Na tom se nic nemění. Ve Svitavách mám rodinu, manželku, děti, statky a spoustu čepic. Přijedu domů k nám na dědinu a dveře mně otevře pět čepic. Říkám: „Čepice, čí jste? Řekněte heslo.“ A ozve se: „Rodina!“ Ve Svitavách jsou moji vnuci a sousedovy děti. Mám tam rodinu, děti a spoustu známých, takže na rozmezí Moravy a Čech pravidelně utíkám. My máme s Karlem obrovskou výhodu. Jsme regionálně nezařaditelní. Svitavy jsou pět kilometrů na Moravě, přitom jsme Pardubický kraj, a ještě k tomu jsme Sudety. Takže máme obrovskou výhodu, že my nic nemusíme a všechno můžeme. Vracet se domů z velkoměsta je čím dál příjemnější.
Vrátíš se jednoho dne do Svitav natrvalo?
Ano. Pochopitelně. Protože tak to je správně.