Ve vládě jsou strany, které se tam nikdy neměly dostat, říká Jan Svěrák

ROZHOVOR: Patří k filmovým tvůrcům, kteří od roku 1989 formovali českou kinematografii. Sám sebe nazývá workoholikem a často komentuje dění ve společnosti. „Přicházíme o jistotu v nejsilnějším spojenci. To je velký otřes,“ řekl serveru PrahaIN.cz Jan Svěrák, režisér, držitel Oscara a tří Českých lvů.

V uplynulých měsících jste pracoval na řadě projektů. Jste spokojen s rokem 2025?

O minulém roce vám nemohu říci úplně všechno, protože jeden z projektů je ještě tajemstvím. Kdybych vám prozradil podrobnosti, byli byste první a ostatní média, která již vyzvídala, by to mrzelo. V minulém roce pro mě bylo stále ještě nové, že jsem mohl hrát divadlo. To je pro filmového režiséra a vlastně neherce vstup mimo komfortní zónu. Je to hromada adrenalinu a zábavy. S Janem Vlasákem alternuji v představení Dobré ráno s Findou. Velice mě to těší. Další radostí bylo, že se nám podařilo vydat knížku Tmavomodrý svět. Kombinuje v sobě vzpomínky na natáčení stejnojmenného filmu a autentické rekvizity, které ve filmu vystupovaly. Jsou to různé historické artefakty, uniformy, odznaky, přístroje a podobně. Po pětadvaceti letech jsem se znovu setkal s lidmi, kteří se mnou kdysi na filmu spolupracovali. Mluvil jsem třeba i s anglickými piloty, kteří pro nás létali. Bylo to srdečné setkání. Práce na knize byla spojením práce a zábavy. Já to tak většinou mám. Práce a zábava se mi spojují, a proto mě práce neobtěžuje.

Kniha, o které hovoříte, je mimořádně zajímavá. Už jste zaregistroval ohlasy na její vydání?

Samozřejmě. Kamarádi, kterým jsem ji daroval, říkají, že si v ní s oblibou večer listují jako v oblíbeném komiksu. Objevují prý věci, o kterých nevěděli, a vracejí se k nim. I moji ženu bavilo si v knize číst. Průvodní text totiž psala Iva Hejlíčková a je psaný tak, že to baví číst i něžné pohlaví, které třeba není tak technicky zaměřené a nezajímá se o válečnou historii. Potěšilo mě, že to není kniha jen pro kluky.

Co pro vás je nejsložitějším nebo nejočekávanějším úkolem v letošním roce? Jaké máte plány?

To je opět trochu problém, protože nemohu prozradit, na čem pracuji. Chystám filmový projekt, ale zatím je tajný. Neprozradím ani, zda už je film natočený, ani herecké obsazení. Vede mě k tomu zkušenost, že žijeme ve zrychlené době a včerejší rohlíky už nikdo nechce. Když začnete natáčet film dostane se do kin nejdříve za rok. Pokud o něm začnete troubit hned s první klapkou, může se vám stát, že až konečně dorazí do kin, lidé si řeknou: „O tom už jsme kdysi slyšeli, to už je staré.” Samozřejmě ale pracuji i na dalších věcech, s nimiž se netajím. Až do podzimu mám naplánované divadelní zájezdy. Je to pro mě příjemné zpestření. Zahraji si tak třikrát do měsíce. To je tak akorát, aby se to nestalo pouhou rutinou a abych se před každým představením mohl ještě trochu bát a těšit se. Představení Dobré ráno s Findou je nekorektní komedie o umělé inteligenci. Inscenaci hrajeme po celé republice a dvakrát za měsíc také v Praze v Divadle Járy Cimrmana.

S vaším tatínkem (Zdeněk Svěrák, pozn. red.) i vy osobně máte na svém kontě úctyhodný výčet filmů, včetně jednoho Oscara. Budete připravovat filmy i v dalších letech? Sbíráte už náměty a podklady?

Dokud mě to bude bavit, tak ano. Ale nemám žádné velké plány, nechávám to volně plynout. Před lety, když začala móda sériálů, jsem si chtěl jeden také natočit, začal jsem psát příběh z blízké budoucnosti, takové scifi o AI. Ale nepodařilo se mi to dotáhnout k realizaci. Udělal jsem z toho nápadu výše zmíněné představení Dobré ráno s Findou. Námět jsem alespoň takto zhodnotil. Musím se ale přiznat, že čím jsem starší, tím jsem línější (smích). Děsí mě představa, že bych točil takovou sérii třeba sto a více dní. Že bych denně brzy vstával a řídil velkou a vleklou produkci. Proto se raději budu věnovat menším projektům, které dokážu sám kontrolovat a které mě budou bavit. Říkám si, že bych chtěl zpomalit a také se věnovat něčemu jinému než jen práci. Ale protože jsem workoholik a práce mě těší, stejně se nevydržím dlouho válet na zádech.

Lidé si moc neumějí představit, co všechno obnáší realizace klasického filmu. Lze to v kostce popsat?

Scénář se píše několik měsíců a někdy i let. Pak se na něm pracuje s dramaturgy. Je třeba ho dát dohromady, aby tam nebylo nic zbytečného a nic nechybělo. Dotáhnout témata, postavy a jejich motivy. Souběžně probíhá shánění peněz, a to může trvat také rok a více. Pak začne průzkum realizace, ten trvá přibližně šest měsíců.

Hledá se, jak to natočit, dává se dohromady tým spolupracovníků, řeší se technika, triky a různé efekty. To všechno se dělá proto, aby se mohl udělat rozpočet. Pak začne ostrá příprava, která zahrnuje obsazování rolí, obhlídky a domlouvání míst, kde se bude natáčet, to trvá zhruba čtvrt roku. Pak asi dva měsíce probíhá samotné natáčení. Film se ale nenatáčí v kuse. Čeká se třeba na léto, pak na podzim a podobně. Poté se snímek čtvrt roku střihá, dva měsíce se pracuje na hudbě a zvuku. Během dalšího měsíce se všechno smíchá, film se obarví a udělají se titulky.

V této fázi se už pracuje na reklamní kampani, která už musí běžet nejméně pět měsíců před premiérou. Když se na to všechno podíváte, asi si umíte spočítat, že je to dohromady několik let práce. A pak je film venku a po premiéře kritici řeknou: „No, nic moc.” Je to práce nevděčná. Když máte ale štěstí na dobrý tým pracovitých a talentovaných lidí, je vám odměnou, že vám společně pod rukama něco vzniká. Právě kvůli tomu to většina lidí od filmu dělá. Ne pro slávu, ale proto, že mohou být spolu a že jim společné dílo přináší uspokojení.

 Když je film dokončený, rozpouštíte tým lidí, se kterými jste několik let intenzivně pracoval. Mrzí vás, když se pak tým rozchází?

Ano, velmi. Ale s většinou lidí spolupracujeme i na dalších projektech. Například s kameramanem Vladimírem Smutným, s Aloisem Fišárkem, výborným střihačem, jsem dělal všechny svoje filmy, architekt Jan Vlasák mě provází přes dvacet let. Profesí, které jsou potřeba na různých projektech, je více. A někteří lidé se scházejí i po natáčení. Třeba parta lidí, která se podílela na natáčení filmu Po strništi bos, se schází dodnes, takže to přátelství není zpřetrháno. A to je dobře.

Sice tvrdíte, že začínáte být línější, ale ve skutečnosti nevydržíte v klidu a neustále na něčem pracujete. Máte při vašem vytížení čas na odpočinek a jakou metodu používáte na relaxaci a regeneraci?

Hodně mi pomáhají procházky, ale k tomu se člověk musí donutit. Když nad hlavou nemáte strop, ale nebe, přijdete na jiné myšlenky. Nejlépe si odpočinu u moře plaváním nebo na plachetnici. V tom živlu se dokážu nejrychleji vrátit k přírodě, zpomalit a zklidnit se. Když jsem ve městě a taková možnost není po ruce, výborně pomáhá jóga. Cvičení jógy je pro mě taková terapie.

Umíte jednotlivé sekvence, sestavy a série?

Na jógu chodíme se ženou už pár let, takže si je můžeme i doma zacvičit. Jsem po ní krásně v zenu. To je stav hlubokého klidu, klidného soustředění a přítomnosti. Mysl není zahlcená myšlenkami, člověk vnímá pouze svůj dech, tělo a pohyb a neřeší minulost ani budoucnost.

Hodně lidí prožívá rozčarování a obavy z posunů na politické scéně i ve společnosti. Jak to vidíte vy, máte v této souvislosti novoroční přání?

Mezi rozčarované patřím i já. Obávám se, že co se děje u nás je celosvětový trend. Přicházíme o jistotu v našem nejsilnějším spojenci, což byly desítky let Spojené státy americké. To je větší a výraznější otřes než skutečnost, že po nedávných volbách máme u moci vládní kabinet, do kterého pronikly uskupení, jež by se za normálních okolností k vládnutí nemohly vůbec dostat. Bude napínavé a jistě zneklidňující sledovat, co přinesou další měsíce. Mým největším přáním do nového roku je, abychom se z toho dokázali co nejdříve poučit a nemuseli být u dna příliš dlouho.

Jan Svěrák (*1965) vystudoval dokumentární tvorbu na pražské FAMU. Dnes patří k nejvýznamnějším českým filmovým režisérům, producentům i autorům, kteří formovali podobu české kinematografie v posledních 36 letech. Pozornost na sebe Jan Svěrák upoutal už v roce 1988, kdy jako student FAMU natočil kultovní mystifikační dokument Ropáci (1988). Film je fiktivním dokumentem, který pojednává o vědecké výpravě, jež objevila a zkoumá ropáka bahnomilného (Petroleus mostensis), který žije v severních Čechách, miluje výfukové zplodiny a živí se uhlím. Dokument je vytvořen tak věrohodně, že mystifikace je téměř dokonalá. Film získal studentského Oscara a mnoho dalších ocenění na světových festivalech. Po pádu komunistického režimu vytvořil tandem se svým otcem Zdeňkem Svěrákem. V roce 1991 natočili slavný film Obecná škola, který byl nominován na Oscara. O pět let později získal mezinárodní úspěch jejich dnes už legendární film Kolja (1996), jenž získal Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Mezi jeho další filmová díla patří Tmavomodrý svět, Jízda, Betlémské světlo, Kuky se vrací, Po strništi bos, Vratné lahve a další. Je držitelem tří Českých lvů.