foto: ČT, se svolením/Helena Růžičková, seriál Vlak dětství a naděje.
DEVADESÁTKY: S Helenou Růžičkovou jsem se na dálku poprvé potkal jako hodně mladý. Zrovna měl Kolumbus přijet vodovodem v Dívce na koštěti. Že se někdy setkáme naživo, a že bychom spolu dokonce nějaký čas kamarádili, mě nenapadlo.
A pak přišel film Trhala fialky dynamitem. Producentem byl do té doby celkem neznámý Rudolf Hošna. Znali ho nejspíš jen Brňáci, i když ve své době vlastnil společnost Pragokoncert a obchodoval převážně s automobily. V roce 2004 byl odsouzen za zpronevěru, před stíháním uprchl na Slovensko, kde byl roku 2006 zatčen.
V polovině trestu byl propuštěn s podmínkou na svobodu a vrátil se na Slovensko.
Hošna mi nebyl moc sympatický, ani když začal dělat promo na film. Ten film byl podle mě naprostý nesmysl, ale měl skvělé herecké obsazení. Jako redaktor bulvárního Expresu jsem u něho nemohl chybět. Devadesátky byly každopádně na podobné výtvory bohaté.
„Silvestr s fialkami“ v někdejším Supraclubu, dnes Divadle Radka Brzobohatého, se ovšem vyvinul naprosto neuvěřitelně. Došlo na taneční pokusy. Mámil jsem při hudebním doprovodu z Heleny Růžičkové rozhovor, až nakonec rázně zavelela: „Jdeme tančit, dopovídáme si to!“ Že bývala baletkou, jsem věděl z jejího životopisu, ale moc jsem tomu nevěřil.
Helena v tmavých šatech a lodičkách tančila slowfox…
Brada mi padala, že jsem nebyl schopen konverzaci udržovat. Ta ženská byla famózní tanečnice. Ona se prostě uměla nosit a tanec byl její přirozeností, stejně jako přímost Škopkové ve stále populární Troškově trilogii. Na nějaký rozhovor jsme skoro zapomněli, povídali jsme si o spoustě věcí. Filmové fialky jsem trochu po spáčilovsku strhal, ale Helena měla odpověď zcela jasnou: „Složenky se neptají a já prachy pro sebe nemám.“
Tu větu nikdy nezapomenu.
Málokdo si totiž vzpomene, že v té době herečka věnovala spoustu času dětskému domovu v Šarišských Michaľanech, založila nadaci Slon a my v redakce jí pomáhali, co síly stačily. Já se dětem věnoval také.
Téma pro rozhovor bylo naprosto dokonalé. Začali jsme si skvěle rozumět. Dokonce tak, že vzniklo přátelství. Při práci jsme se potkali s Helenou Růžičkovou jen jednou. Moderoval jsem první Den Kozla ve Velkých Popovicích od desíti dopoledne. Bylo vedro, i když o něco menší než to letošní. Že Helena bude s Jirkou účinkovat, jsem věděl, potkal jsem jejich obrovskou audinu na dálnici. Po čtyřech hodinách mluvení v rámci programu jsem toho měl už plné zuby, přece jen to byla moje premiéra.
Zamířil jsem pohledem, a pozdravil. Helena vstala ve své celé kráse a zahalekala od stanu pro účinkující: „Nazdar pane, nechceš pomoct?“ Jako profík naprosto jasně poznala že „tonu“. Vlétla na jeviště jako uragán. Začátek byl trochu vlažný, než nahodila motor, na pódiu se vynořil její syn, já stihl ještě pár replik na téma některých dílů Slunce, seno … a mohl jsem si dáchnout. A poslouchat ten koncert slov, humoru, ale i laskavosti, která z Heleny vždycky sálala.
Občas jsem se pokusil do jejich dialogů vniknout. Zvláště, když se začalo kazit počasí a měli skákat parašutisti. Heleniny komentáře byly naprosto skvělé. Hledali jsme parašutisty po Popovicích, jak moc foukalo. O plánovaném vystoupení Růžičkových, které následovalo, ani o tom, že akce byla výborná a trvala dlouho do noci, už mluvit nebudu. Na oplátku si mě vzali k sobě jako nahrávače, když už jsme si to natrénovali. Tento báječný zážitek s Helenou jsem chtěl použít jako „oslí můstek“.
Dnes jsem propojil vzpomínky starého zbrojnoše se současností. V posledních dnech se totiž vehementně řeší, jak je to s těmi zadky dam v politice. Na Helenu nikdo poznámky neměl.
V případě mé momentální šéfky Lucie Kubesa (ODS) se stalo něco jiného.
Pražští zastupitelé schválili parametry pro výdejní boxy, a ona jako městská zastupitelka, která má v gesci veřejný prostor, ve videu o nových skutečnostech informovala. Obsah videa dobře čtvrtina sledujících nepobrala, soustředila se na její postavu. Sociální sítě jsou děsně kruté. A jak se ukazuje, i k ženám. Proč to škrábu a rozedírám? Protože ve svém druhém vystoupení Lucie Kubesa skvěle vysvětlila, proč jsou jí ukradení ti, kteří jí neposlouchají a zabývají se jen postavou. Není první politička, která dostala naloženo za to, jak vypadá, a já jsem rád, že to bere velmi zdárně a po svém. A to zcela právem, protože má pravdu. Hledání politické kultury, o němž se také zmínila, je velká dřina.
Horší je to podle mě s političkami, které se snaží všemožně svůj zjev upravovat pomocí techniky a různých prostředků, a vůbec jim to nejde. Ono pak to upravování vizáže jakoby symbolizovalo jistou snahu upravovat skutečnosti…
Helena by asi klidně řekla: „Ježišmarja, na tragickej život já jsem pes!“
Tak si ho pojďme zkusit znovu udělat hezčím.