Viktor Preiss: Diváci mě opravdu už nikde neuvidí

ROZHOVOR: Viktor Preiss, jeden z nejlepších českých herců, před několika lety překvapil své kolegy i veřejnost oznámením, že jeho kariéra končí. Žije prý poklidný a spokojený život a na svém rozhodnutí nic měnit nechce. „Myslím si, že padesát let u divadla stačilo,“ řekl portálu PrahaIN.cz.

Na vašem rozhodnutí rozloučit se s divadlem a s hereckou profesí se zatím nic nezměnilo. Neuvidí vás diváci přece jen v nějaké další roli?

Nezměnilo se vůbec nic. Divadlo už osm let nehraju a bude to tak i nadále. Diváci mě tedy opravdu nikde neuvidí. Samozřejmě ale divadlo sleduji. Doporučuji všem představení Dejvického divadla Žáby, které režíroval Petr Zelenka. Je to takové mono drama mého velkého kamaráda Ivana Trojana. Je to nezapomenutelný zážitek. Ostatně jako všechna představení, ve kterých on hraje.

Platí stále i důvody, které jste uvedl, když jste se se svou profesí loučil?

Myslím si, že padesát let u divadla téměř stačilo. Zvolil jsem klidnější období života a jsem docela spokojený. Nemám ani žádná natáčení u filmu, vůbec nic. Mám rád rozhlas. Líbí se mi čtení nějakých malých literárních úseků a jinak se v podstatě nikde neobjevuji.

Je na obzoru nějaký váš samostatný, rozhlasový pořad?

Není. Když mi ale nabídnou nějakou spolupráci, tak rozhlas je pro mě priorita číslo jedna.

Jak tedy vypadá váš běžný den? Zrovna vás si neumím představit, že nic neděláte?

Vždy si něco najdu. Třeba dělám manuální práce. Hodně pracuji na zahradě a podobně. Skutečně se nenudím a vystačím si.

Během půlstoletí u divadla a filmu jste prožil zajímavé okamžiky. Byl jste i svědkem mnoha důležitých událostí. Nestálo by za to přenést vaše vzpomínky do knižní podoby?

Nemám v úmyslu psát paměti. Samozřejmě jsou věci a záležitosti, které bych ještě nějakým způsobem absolvoval. Raději si ale nedělám žádné velké plány. Uvidíme.

Mezi svými kolegy i přáteli jste měl vždy pověst vnímavého, přemýšlivého a citlivého člověka. Předpokládám tedy, že se sledujete současné dění?

Samozřejmě. To nelze nevnímat. Měl bych být pro čtenáře pozitivní, ale asi nebudu. Evropu i svět okolo permanentně ovládá strach. Normální populace může odhadnout, co to znamená pro nás jako pro lidstvo a jakým způsobem se to bude vyvíjet. Protože věci ovlivňovat nelze, nebo alespoň věci globálního charakteru. Nevíme, co se stane zítra. Myslím, že tenhle pocit, který mám i já, ovlivňuje mnoho lidí. Možná někdo tyto věci podceňuje, nebo si je tak nebere, ale já bohužel patřím mezi skeptiky.

Připravujete se nějak na variantu, pokud by se naplnil některý z negativních scénářů?

Nelze se připravit. Nikdo neví, jak by to vypadalo. Vnímám to ale intenzivně, že to samozřejmě ovlivňuje každý můj den.

Mnoho lidí se domnívalo, že po tom všem, co už bylo napsáno, zaznamenáno nebo natočeno tak, že to jakési zlo už bude odstaveno na vedlejší kolej. I vy sám jste byl a pořád jste více než půlstoletí nositelem kultury. Jak si vysvětlujete, že se vrací v této podobě?

To, co řeknu, není nic originálního. Víte, ony se ty věci v historii lidstva opakují. Je s podivem, že jsme se z historie nepoučili. Rostou nové generace, které jako by téměř vymazaly minulost. A znovu se opakují věci a tendence, které jsou neuvěřitelně identické s tím, co už se stalo. K tomu není komentář.

Pokud by za vámi přišel některý z vašich přátel z řad režisérů a nabídl by vám zajímavou roli, přijal byste ještě podobnou nabídku?

Nelze odpovědět jednoznačně. Vždy jsem se nějakým způsobem podvědomě orientoval na věci pozitivní. Na věci, které přinášejí nějaká potěšení nebo úsměv. Jak se říká, pomáhají trošku lépe vnímat svět nebo pomáhají lidem trošku lépe žít. Mám celoživotní téma, které kdysi řekl americký dramatik a spisovatel Arthur Miller: „Umění je věc, která má člověka dělat lidštějším, což znamená méně osamělým.“ A o tom to všechno je.