Vlastina Svátková: Být autentická je osvobozující

ROZHOVOR Vlastina Svátková je známá herečka, která má za sebou role z celovečerních filmů i seriálů. V oáze domácího prostředí jsme se s Vlastinou ponořily do aktuálního tématu o cestě dnešní moderní ženy uspěchanou džunglí a také o vnitřním světě ženy, který je dnes tak jiný než dříve. Nebo tak stejný? Posuďte sami.

Rozhovor s Vlastinou proběhl již dříve ale je zajímavé vnímat Vlastinu jako stále aktuální a inspirující ženu na své „Cestě“. Inspirovala ji totiž terapie zvaná Cesta autorky Brandon Bays.

Co se vám honí poslední dobou hlavou?

Být za každou cenu sama sebou. Nedávno jsem vyrazila na cestu, na které chci být naprosto autentická. Což pro mne znamená velkou úlevu. Vysvětlím. Dříve jsem předem stále hodně přemýšlela o tom, jak se prezentovat na sociální síti a jak mediálně vystupovat, neboť ve většině případů bylo jasné, že to bulvár ukradne, překroutí si to do nějakého šíleného titulku a využije ve prospěch senzace. Už ale nechci taktizovat, dopředu se bát nějakého nepřítele, zkreslovat realitu a prezentovat se jako bezchybná, dokonalá bytost. Tím bych nikomu nepomohla. Volím tedy otevřenost a autenticitu, a to mne činí svobodnější a silnější.

Vlastinu Svátkovou inspirovala terapie zvaná Cesta autorky Brandon Bays. Autor fotografie: Miroslav Šmikmátor.

Byla jste v pozornosti médií a také jste natočila s Českou televizí 13. komnatu, že ano?

Ano. V 13. komnatě jsem otevřeně promluvila o poruchách příjmu potravy. Kývla jsem na to až v momentě, kdy jsem byla naprosto připravena o tomto problému veřejně a s nadhledem mluvit. A následně, i kdyby mě pak bulvár označil za bulimičku, už by se mě to nedotýkalo, protože já už přesně vím, kdo uvnitř jsem. A tak je to se všemi našimi démony uvnitř, ať jsou to závislosti, strachy nebo nedokonalosti. Protože když přijdeme na to, že je máme, a pojmenujeme si je, to ještě neznamená, že se jich nadosmrti zbavíme, ale můžeme je alespoň zavřít do pomyslné klícky a postavit si jen na poličku. Občas se na ně podívat, být si jich vědomi, aby nám připomínali tu naši cestu na to naše dno. A tak to může být se vším, s psychickými nemocemi a s trémou. A také s potřebou přijetí se jaká jsem a se sebeláskou.

Nyní již sama vychováváte tři syny, jak se vy cítíte v roli matky? Snažíte se jim ulehčit jejich cestu?

Nejstarší syn je můj největší učitel, protože je mi moc podobný a vzájemně se jeden druhému zrcadlíme.  To, co mě na něm rozčiluje, to je přesně to, co já nemám v sobě dořešené. Je tím, který mě dokáže nejvíce ze všech mých dětí vytočit. Beru to, protože vím, že právě on mě má naučit být v klidu, podívat se sama na sebe a ne hledat chybu v něm. Já mu často i říkám, že mě sem přišel zachránit.  V momentě, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem přestala zvracet a nemoc odešla. On mě z toho a vyléčil, respektive to uvědomění, že budu matkou. To bylo tím nejsilnější důvodem.

Vlastina Svátková se narodila v Myjavě, vystudovala pedagogiku v Bratislavě a masmediální komunikaci v Trnavě. Sice začínala jako redaktorka v magazínu Elle, ale již mnoho let se věnuje herectví. Vidět jste ji mohli ve filmech: Ženy v pokušení a také v úspěšném krimifilmu Ganster Ka. Rovněž v TV seriálech: První krok, Černá sanitka, Pojišťovna štěstí, Přešlapy, a zazářila i v seriálu První republika nebo v televizním cyklu Nevinné lži. V bondovce z roku 2006 Casino Royale také hrála roli číšnice, která otráví Bonda.

 

Působila jste i jako redaktorka, jak jste zvládala pracovní nápor?

Jsem takový typ, že potřebuji mít stres a mít toho hodně. Dnes už ale vím, že kdo toho navaluje na sebe moc, tak utíká od nějakých pocitů a říká si, aha, tak tady se necítím komfortně, a unikám tedy k práci, k vínu, k běhání, k uklízení, k jakékoliv činnosti, prostě abych nemusela myslet na to, co mne trápí. I já se nyní snažím se zastavit, uvědomit si, co se ve mě děje, co cítím uvnitř, naslouchám svému tělu, víc odpočívám.

Jak vás berou synové, jako autoritu nebo kamarádku?

Nemám schopnost být autoritou pro děti. Přistupuji k nim ne jako autorita, ale jako absolutně autentická máma a žena. Aby věděly, že tohle je realita. Když jsem se rozváděla nebo se něčím trápila, tak jsem jim vysvětlila, že teď jsem smutná, protože se děje to a to. Nebo když jsem na ně vyjela a věděla, že jsem byla vnitřně nešťastná kvůli svým věcem, a schytávají to děti, tak jsem jim to vždy vysvětlila a i jsem se jim omluvila a přiznala se. Aby věděly, že to je život a ne vždycky se nám daří být nad věcí. A pokud jsme někdy i zlí na své okolí, tak je důležité si to uvědomit a omluvit se. Učím je na svém vlastním příkladu, aby se snažily pochopit své pocity a aby o nich mluvily. Děti mají schopnost vidět i za maskou. A chování dětí je odrazem chování rodičů.

Co vaše kariéra v herectví a příležitosti dostat tak originální filmové role? Hrála jste i manželku kontroverzního Radovana Krejčíře v úspěšném českém kriminálním thrilleru Gangster Ka?

Neměla jsem vůbec ambice být herečkou. I když pak, když jsem se do toho dostala, tak touha být úspěšnou herečkou přišla. Já totiž, když začnu něco dělat, tak chci být nejlepší. A také, aniž bych si to uvědomovala, tak jsem to také chtěla ukázat rodičům. Že jsem něco dokázala a že se mi něco povedlo. Což byla úplně špatná motivace. Až v momentě, kdy jsem se na to vykašlala, tak jsem se v herecké profesi úplně uvolnila. Dokonce jsem začala odmítat nabídky, které jsem cítila, že nechci dělat, což je vlastně nejlepší fáze, aby se člověk ve své profesi cítil svobodný a mohl svobodně tvořit: když umí říct NE.

A jak to tedy vlastně bylo, že jste herečkou stala?

Někde někoho potkáte a jdete na casting, vyhrajete a už to jede. První otázkou vždy bylo: „Co tu děláte, když jste ani nevystudovala DAMU a ani nehrajete v divadle?“ A já se cítila odepsaná už od začátku. Mnohokrát jsem chtěla odejít, ale když jsem řekla, že končím, vždycky přišla nová nabídka a šance. Byl to velký trénink mého sebevědomí, než jsem se dostala do bodu, kde jsem teď. Kdy já jsem v té pozici, kdy si vybírám, co chci dělat a vím přesně, co chci, a nechci dělat, a nejdu pod svoji cenu a naprosto poslouchám svoji intuici.

Zápasila jste prý i s trémou? S ostychem a strachem jít do herectví je jako jít do „jámy lvové“?

To je jedna z mých charakteristických vlastností. Čím šílenější výzva, tak tím víc jsem to chtěla zkusit. Protože pokud bych o tom přemýšlela a poslouchala mozek, tak bych se začala bát. Ale pokud poslechnete srdce, intuici, tak je to třeba velký risk, který musí vyjít. A až když to dokončíte tak si říkáte: „Cože, já jsem tohle přežila?”

Díky ohlédnutí za tím, do čeho jsem šla a co vše v životě jsem zvládla, jsem našla cestu k sobě a také jsem zjistila, kdo jsem. A jsem poprvé v životě na sebe hrdá. Strach v nás bude určitým způsobem vždycky. Ale čím více půjdeme do situace, která v nás vyvolává strach, tak tím více se naučíme tuto situaci zvládat. Například říci svému tátovi, že ho máme rády – pro někoho normální věc, ale pro mě nemyslitelná. Protože u nás jsme se o citech nebavili.

Vlastina napsala knihu, která na Slovensku vyšla pod názvem „Moara – O čem všem je láska" a v Čechách pod názvem „Modrý slon" a také knihu Sama sebou, knihu o hledání smyslu života a humoru, když klečíme na kolenou a učíme se znovu vstát.

 

Přesto máte za sebou spoustu rolí, které jste, jak sama říkáte, přežila a zvládla.

Ráda zmíním seriál Hotel pro slovenskou televizi JOJ, který mne opravdu bavil. Hrála jsem totiž komediální postavu, a na to vzpomínám velmi ráda. Když totiž hrajete komediální postavu, tak se neberete vážně, a to je úžasný lék! Jinak je vše zabalené do strachu a přicházely mi takové ty sebemrskačské myšlenky, jestli jsem dost dobrá, zda mě kolegové nesoudí, zda mě režisér nevymění a jiné. Jak se to dotočí, na projekt zapomínám a jdu dál.

V minulosti jste byla prý také na jednom ze seminářů známé terapeutky a autorky knihy Cesta Brandon Bays, cítila jste, že určité situace byly také součástí vaší „Cesty“?
Ano, například rozvod byla velká zkouška – a také počátek mé transformace. A transformace netrvá ani den ani měsíc… Po sedmi letech jsem se rozhodla, že odejdu a tam jsem měla obrovský strach. Měla jsem dvě malé děti a žádnou jistotu, jestli to sama zvládnu, jestli budu mít práci, protože herectví je nejistá profese. A když žena zůstává ve vztahu a s dětmi jen proto, že musí, je to zátěžové. Pro děti je vždy nejdůležitější, aby byla maminka šťastná.

Aby v rodině byla láska. Strach jde ruku v ruce se závislostí. Závislost v nás vyvolává strach, máme pocit, že jsme přišli o svůj život. Rozejít se s partnerem pro někoho může být větší trauma než strach ze smrti. A říká se, že rozvod je horší než smrt. A my ženy tam někdy máme existencionální strach, že nepřežijeme. Ale my vždycky přežijeme. Žena přežije a zvládne všechno…

Co byste vzkázala čtenářům?
Buďte rádi za to, co máte, pokud vás to dělá šťastnými. Pokud jste nešťastní, tak to musíte změnit. Radovat se z toho, co je teď. Lidská mysl je taková, že chce mít stále všeho víc, majetku, peněz a jak se stále za tím žene, tak si ani neuvědomuje, že se má vlastně fajn už s tím co má teď. Protože na materiálních věcech štěstí postavit nejde, ale to si uvědomíme až zkušenostmi.

Ale to je za jen za mne a určitě nechci nikomu radit, protože cesta je pro každého napsaná jinak. A říká se, že prý nejlepší, co se nám může stát je, že spadneme na dno. Také má zkušenost a má následná transformace byla cestou mnoha změn, probíhajících velmi pomalu a nenápadně. Až lidé, kteří vás znají, si pak povšimnou, že jste jiná, silnější.

Co vás inspiruje?

Hudba. Protože když píšu, vždy poslouchám hudbu. Také mě inspirovalo a velmi mne změnilo mateřství, protože to je pro ženu největší síla. Inspiruje mne také psaní o tom, co prožívám jako žena, jako matka, a působí to na mne jako úžasná psychoterapie. Napsala jsem slovenskou a českou verzi knihy Modrý slon, druhá knížka se jmenovala Sama Sebou.

Autorka textu: Daniela Fuxová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…