Vojtěch Dyk: Jsou věci, na které tady a teď odmítám odpovědět

10. 06. 202409:46
Vojtěch Dyk: Jsou věci, na které tady a teď odmítám odpovědět
foto: Foto: Ivy Morwen/Vojta Dyk.

ROZHOVOR: Zahlédnete ho v historickém kostýmu jako Josefa Myslivečka ve filmu Il Boemo, tu zase velebí černošskou muziku a srší energii na jevišti. Neuběhne ani pár dní a představí se vám na obrovském pódiu, kde vystřihne píseň téměř stylem a cappella a jeho citové sdělení vám vyrazí dech. Nastínil jsem jen pár tváří Vojtěcha Dyka, i když vím, že jich je nepočitatelně víc. Teď se chystá na velký listopadový koncert v pražské O2 areně. A nejen připravovaný koncert, ale i svět kolem nás byl důvodem k tomu, abychom se sešli ke společnému rozhovoru.

Připravujete se na velký koncert v O2 areně. Koná se 27. listopadu a jmenuje se Dykuvzdání. To je velmi vtipné, kdo na to přišel?

Už ani nevím. My děláme všechny kreativní procesy v partě. Jakub Zagar, který se stará o kreativitu nejen obsahovou, ale i grafickou, manažerka Karolína Al-Eraidiová, Vahe Akopjan a Zuzka Veselá, kteří se starají o režii. Kdo konkrétně s tím přišel, nevím, ale přišlo mně to taky vtipný. (smích)

Tak, dokonalý název bychom už měli a čím překvapí samotný koncert?

Ohromnou energií dvanácti muzikantů a dalších hostů. A rozhodně překvapí tím, doufám, že se snad bude snoubit kvalita hudby se show. Já mám totiž často problém, když jdu na nějaký koncert, že buď je tam úžasná hudba a chybí show, anebo je tam show, ale o hudbě se nedá mluvit. Ta hudba není moc česká, i když teď už píšu i české texty, přesto ten listopadový koncert bude spíš koncertem zahraničního typu.

Není týden, abychom se nedozvěděli, že se zase někdo pokouší vyprodat O2 arenu. Ti, co se považují za umělce, se hrdě bijí do prsou a pak po čase smutně sklapnou kufr a odejdou. Není to trochu komické a bez nápadu?

Je. Ono totiž vyprodat O2 arenu je jedna věc, naplnit ji obsahem je věc druhá. Já doufám, že nebudeme mít problém ani s jedním. D.Y.K. není rozhodně mainstreamová záležitost, ale zatím jsme měli na koncertech od lidí vynikající ohlasy. (Vojtěch chvíli přemýšlí) Víte, my jsme s Nightwork vyprodali O2 arenu před (váhá nad časovým údajem) asi jedenácti lety ještě v době, kdy to dělali snad jenom Kabáti. S projektem D.Y.K. bereme ten pražský koncert jako určité vyvrcholení jeden a půl roku dlouhého snažení, kdy hrajeme v tom nejnovějším složení. A navíc, já jsem hodně vysoký, takže v těch menších klubech si nemůžu opravdu pořádně zatančit. (rozesměje se).

Když se podíváme na vaší hudební kariéru, tak tu máme Nightwork s vtipnými texty, B-Side band, inspiraci jazzem, swingem. Když jste točil poslední album, říkal jste, že tu chybí černá muzika. Kam až chce Vojta Dyk dojít v hudbě? Máte nějaké hranice, kam už se vydávat nechcete?

To je právě to, že hranice pro mě neexistuje. Je pravda, že neumím zpívat třeba thrash metal. Nikdy to dělat nebudu, ale z profesního hlediska si ho občas pustím. To je stejné jako s dechovkou. Českou dechovkou. Vždycky mně přišla taková neupřímná. Možná proto, že jsem ji měl spojenou s pořadem Sejdeme se na Vlachovce, což bylo takové seniorské antidepresivum. A pak nám hrála dechovka na svatbě, a to bylo tak neuvěřitelně ryzí a čistý. Já si myslím, že v hudbě žádné hranice neexistují, je buď dobrá, anebo špatná muzika. Jen lidi vytvářejí uměle ty hranice a zcela zbytečně. Já to vidím i v kapele. Jsou tam muzikanti, kteří mají jazzové cítění, a najednou máme zahrát skladbu, která je víc divadelní a oni to začínají cítit jako určité podbízení se.

Takže i nadále budete zdánlivě přeskakovat ze žánru do žánru?

Princip sdělení musí fungovat na nějakém rozdílu a na kontrastu. Když budete mít repertoár složený z rychlejších veselejších písní, tak pro intenzivní sdělení, které má posluchače zasáhnout, si vyberete kontrastní, tedy pomalou skladbu. Tak to funguje. A to se snažím dodržovat celý život, ať už jde o kontrasty dynamické, akustické, tematické.

Nechme teď stranou listopadový koncert. Co se vám honí v hlavě? Kam budete potom pokračovat dál?

Teď to asi vypadá, že dělám vlastně českou desku. Protože pět posledních věcí, co jsem udělal, je v češtině. Asi to tak má být, abychom tu muziku, co děláme, ještě víc přiblížili českému posluchači. Teď mě totiž ovlivňuje hlavně to, že v hlavě přemýšlím, jak vlastně nové písně ukázat na jevišti, jak jim dát divadelní kabát pro ten velký koncert.  Ale očekávám, že u té další desky zase odjedu asi do New Yorku, nasaju tamní atmosféru a bude to všechno víc kostelní a víc o angličtině.

Dalo by se ve vašem případě mluvit o hudebním chameleonství, i když toto slovní spojení není zrovna vnímáno pozitivně. Nicméně máte obrovský záběr. Existuje vůbec někdo tady v českých podmínkách, kdo by mohl být pro vás inspirací? Nechci říkat vzor, protože tam je tendence vzor kopírovat, ale prostě, koho máte rád a kdo vás inspiruje? Je tu někdo s tak širokým záběrem?

Nevím, asi ne. Ale já jsem se tím nikdy netajil, v pubertě mě ovlivnila Carmina Burana Carla Orffa, Turandot, Carmen, ale taky jsem vyrůstal na Nirvaně a na Twenty 4 Seven.

Tak to je opravdu pekelně povedený mix…

…a možná právě proto si ty hranice nekladu, ale v každém směru mám nějaké inspirace. Nikdy jsem se netajil tím, že miluju básnictví a frázování Dana Bárty, miluju showmanství a hlasovou upřímnost Terezy Černochové a Matěje Ruperta. Vůbec lidi kolem Monkey Bussiness a J.A.R., to jsou všechno osobnosti, se kterými se během pikosekundy dokážu naladit na stejnou vlnu.

Neničí muzika trochu herce a herectví trochu muzikanta ve vás?

To je vtipný. Protože zrovna o tom jsme si předevčírem povídali po telefonu s Richardem Krajčem. Naopak, je to strašná výhoda. Ukázalo se to v době covidu, kdy jsem se ze dne na den stal hercem. Ta výhoda je určitě i v té finanční pragmatičnosti, ale i v tom, že to herecké cítění se projevuje na jevišti, a je jedno, zda je to s Nightwork, B-Side Bandem nebo teď s D.Y.K. Umožní vám to komunikovat s obecenstvem, bavit se s lidmi. Když vyjdete na jeviště, abyste zpíval, nevypnete v sobě herce a stejně tak nevypnete muzikanta, když jdete hrát. Při současných koncertech nepřicházím na pódium zezadu, ale jdu z publika, podávám lidem ruce, zdravím se s nimi, povídám si. Tím podvědomě dávám najevo, nejsem tu já na jevišti a vy v hledišti. Jsme tu společně, abychom si to užili. Musíte se zapojit do zábavy, jinak si to neužijete.

Kdo vás přivedl k herectví?

Zpěv a potom láska. Chodil jsem do pěveckého souboru a tam jsme dělali i takové jevištní zpěvohry. Takže když mně bylo asi tak jedenáct let, tak jsem ve zpěvohře o Svaté Dorotě hrál ústřední postavu Doroty. A pak až do pětadvaceti let jsem hrál různé postavy homosexuálů, transsexuálů a podobně. K divadlu mě uchytila Radka Tesárková, která byla vedoucí divadla Radar. A tam jsem zaplanul nejenom láskou k divadlu, ale také láskou k jedné kolegyni. A i proto jsem se přihlásil ke studiu na DAMU, což se nakonec povedlo. Takže já jsem se k herectví nedostal, stejně jako ke zpěvu, že bych si řekl: „Budu herec, nebo zpěvák,“ ale protože mě to bavilo a postupnými navazujícími krůčky jsem došel až tam, kde jsem teď.

Jaký je Vojta Dyk jako otec?

Skvělej. (smích)

Jak se to projevuje?

Ale vážně. Vojta Dyk jako otec je stále se vyvíjející tvor, protože otec není funkce, to je proces. Já navíc ještě dřív, než jsem byl skutečný otec, tak jsem byl nevlastní, bonusový otec. A to je úplně jiná disciplína. Takže já jsem se pak musel naučit přeskočit z toho nevlastního bonusového otce na otce ryzího. Já si nehraju na to, že jsem otec kluků, i když s nimi vyrůstám ve stejné domácnosti od jejich pěti, respektive dvou a půl let. S jejich tatínkem máme nadstandardně dobré vztahy, takže tam nikdy nebyl problém. Ale to pravé otcovství přišlo, až když se narodil Vojta.

Foto: Ivy Morwen

Čerpáte hodně z odkazu svého otce? My dva máme společné to, že naši otcové nás měli v poměrně vyšším věku. Je a byl v otázce rodičovství pro vás otec inspirací?

Jak v čem. Můj otec se na výchově příliš nepodílel, to většinou dělala máma. On to vlastně nechával tak plynout a jen to pozoroval. Byl zahleděný v tom svém světě a teprve až když jsme dozráli intelektuálně, tak si měl s námi co povídat. Ale na druhou stranu, i já si pamatuji, že se mnou hrával fotbal. Přesto to bylo pořád intelektuální. Nebyl to žádný sportovní fanatik, který by mě tahal na Spartu. To jsem až já vůči synovi. (směje se) Ale hrál se mnou hokej, fotbal, i když potom přišly na řadu zase knížky a povídání si o nich. I proto možná to nebyl pro mě takový táta jako táta, ale spíš velký intelektuální vzor. Nestalo se, abych v životě zažil někoho, kdo měl širší rozhled, kdo víc chápal dějinné i životní souvislosti, kdo to uměl všechno vysvětlit. Snad jen Zdeněk Mahler, možná právě proto si s ním můj otec tak rozuměl.

Dnes na nás ze všech stran křičí titulky a zpravodajství, že psychika mladých a dětí ještě nikdy nebyla tak špatná. Tendence k sebevraždám, psychické poruchy, úzkosti, deprese. Před čím vy chráníte své děti?

Právě před těmi médii a před telefony. Tam všude se mladí dozvídají, že můžou mít nějaký problém. A do té doby, dokud nevíte, že můžete mít problém, tak ho nemáte. Na druhou stranu chápu, že na mladé je vyvíjen ze všech stran tlak. Když jsme my dělali zkoušky na střední školy, tak jsme do týdne věděli, jak jsme dopadli a zda se zadařilo. Ale teď? Poslední vlády děti zamkly na zámek, v době covidu jim zpřetrhaly jakékoliv sociální vazby a teď nás ze všech stran bombardují zjištěním, jak jsou na tom děti psychicky špatně. A do toho všeho je nechají udělat zkoušky na střední školu a ty děti teď budou tři měsíce čekat, než se něco dozvědí. Jsou tři měsíce ve vzduchoprázdnu a nevědí, co je s nimi. Systém z nich udělal čísla do kolonek, ne lidi. Takže ten systém nejde vůbec dětem naproti, spíš právě naopak. Ale zpátky k otázce. Snažím se děti chránit vlastním příkladem, protože vím, že když jsem dlouho na chytrém telefonu, tak je ze mě debil. Když si dlouho nečtu, tak ochabuji intelektuálně. Snažím se být pro ně příkladem.

Co vás děsí na dnešním světě?

Děsí mě anonymita. A obrovská rychlost, s jakou se ten svět vyvíjí. A nejvíc mě děsí to, že si to způsobujeme sami. Ukažte mně toho, kdo řekl, že je super, že máme v telefonu kalendář, že vlastně hned na požádání můžu říct, že mám 29. března příští rok volno. „Tak kurva drát, já mám kalendář papírový, tak se podívám za dva dny, až budu doma, zda mám příští rok 29. března v kalendáři volno!“ Sami se do toho ženeme. Tento systém generuje workoholiky. Taky mám k tomu občas sklony, ale nedělá mně to dobře. Ten systém nám ukazuje lidi, kteří se objevují všude a ostatní mylně nabývají dojmu, že ti lidé jsou dobří, skvělí, ne oni jsou jen víc vidět. Mně to nedělá dobře, na mě je to už moc. Mně dělá dobře spíš takové utahování opratí doby.

Třeba putováním přírodou?

Když jste v přírodě, rozplynete se tam. Najednou vidíte, že i ta příroda je taky strašně rychlá, ale v mezích své pomalosti. Když přijedete v květnu na chalupu prvního a patnáctého, tak je to obrovský skok, ale ty pupeny se napučí každý den o něco navíc, ale lidstvo chce extrémní pokrok teď a hned. A to mě děsí.

A dá se z té spirály šílenosti nějak vyskočit jinak, než že si člověk hodí na záda batoh a odstěhuje se do pustiny Šumavy?

Mám obavy, že už to nejde. A hlavně ve velkých městech, kde už je to energeticky tak extrémně přeplněné. Pamatuji si, že před lety nějaký architekt říkal, že v Praze je brownfieldů tolik, že by se sem vešlo jedno celé Brno. Říkal jsem si, co je to za nesmysl. A najednou to všichni vidíme. Vyrůstá Hagibor, Nákladové nádraží Žižkov, vyrůstá úplně nový obrovský Smíchov. A co je na tom nejhorší? Všichni nadávají, že nejsou byty, ale ty byty se stále stavějí a pořád nejsou. A tak si říkám, kde je chyba? Jenže jak se chovají dnes lidi. Ušetříme peníze a koupíme si další byt, který je léta prázdný, nikdo ho nevyužívá, jen ho máme. Systém přemýšlení je špatný. Ale abych se vrátil k otázce, mám dojem, že vystoupit je opravdu už skoro nemožné. Možná, že nám musí naše tělo vystavět stopku, abychom si řekli: „Dost!“ a přehodnotili své životy. Já se snažím utíkat do přírody a tam zcela vypnout. Od všeho, od práce, od starostí.

Patří k životu umělce angažovanost?

Tak na to vám dá každý umělec jinou odpověď. A třeba já bych vám dal jinou odpověď teď a jinou, když mně bylo dvacet.

Myslím si totiž, že za každou angažovanost v současné době dostanou umělci dřív nebo později přes hubu. Naposledy se to vyplatilo, když byla před 35 lety sametová revoluce.

Přesně tak. My držíme spolu jenom tehdy, když se stane něco špatného nám všem. A to bylo právě období v listopadu 1989, pak možná v době velkých katastrofických povodní na Moravě a v Čechách. A pak nás na chvíli taky spojilo ještě Nagano. Tehdy jsme byli společně na náměstích a bylo jedno, jestli fandíme Baníku, Spartě nebo jsme homosexuálové či heterosexuálové.

Každý se dnes vyjadřuje ke všemu…

 …dnes musí každý vyjádřit okamžitě svůj názor na cokoliv, aby se o něm vědělo, aby byl zase slyšet nebo vidět. A to vede k tomu, že často odsuzujeme věci a lidi, aniž bychom o tom něco věděli. (s roztomilým důrazem) Já jsem Vojtěch, už jen to jméno, těšitel voje, tak se snažím vžít do role těch odsouzených, pochopit je a porozumět jim, a tak často bývám právě mezi těmi mlýnskými kameny, mezi dvěma tábory. V některých médiích po vás chtějí okamžitou rychlou odpověď na nějaký problém. Nejraději bych řekl: „Běžte do pr*ele, nemám o tom dostatečně informací, rád bych si o tom něco přečetl, něco nastudoval. Musím si to promyslet.“ Když se něco stane, najednou se tu vyrojí zástupy specialistů a všichni se chtějí vyjadřovat. A velmi často tomu vůbec nerozumí.

Ano, to je děsivost dnešního mediálního světa.

Typickým příkladem je současný izraelsko-palestinský konflikt. Tolik lidí se k němu vyjadřuje, tolik lidí cpe ostatním své názory, ale přitom je to tak složitá věc, ve které je velmi obtížné se zorientovat. Já sám jsem si zhruba půl roku před říjnovým krveprolitím v Izraeli koupil v Ostravě odbornou knihu o této problematice. Se zájmem jsem si to přečetl a zjistil jsem, jak nesmírně složitý a oboustranný problém to je. A netroufl bych si radit z mé pozice, jak se má ten konflikt řešit. Bohužel ale spousta neznalých lidí ten pocit má a média ty bezcenné a často nebezpečné názory vydávají.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných