Voxel bydlí tam, kde lišky dávají dobrou noc a nemůže si to vynachválit

05. 02. 202416:18
Voxel bydlí tam, kde lišky dávají dobrou noc a nemůže si to vynachválit
foto: Kamil Klekar, se svolením/Zpěvák Voxel míří na světovou soutěž ve výrobě parfému

ROZHOVOR: Kdyby vám někdo řekl, že Václav Lebeda vyhrál v roce 2014 Českého slavíka v kategorii Hvězda internetu a navíc byl nominován v kategorii objev roku, asi tomu věřit nebudete. Jenže když dodáme, že muž s občanským jménem Václav Lebeda si říká Voxel, pochybnosti se rázem rozplynou. Vždyť jeho největší hit V naší ulici zněl svého času rozhlasovým éterem několikrát denně.

Máte po předvánočních a vánočních koncertech, byla jich plná řada. Jak byly úspěšné a jaké z nich máte pocity?

Můžu se chlubit? (nečeká na odpověď a se smíchem si odpoví) Můžu. Když mně to udělalo radost. Měli jsme ten nejkoncertnější prosinec, jaký jsme kdy měli, a bylo to tak skvělé, že jsem to nakonec zakončil covidem. Takže jsme nějaké koncerty musely zrušit. Ale ta vánoční nálada je neopakovatelná a já jsem se snažil to vánočně rozsvítit ještě víc, skoro až na hranici kýče… (směje se)

Přispěl k tomu i ten houslista, kterým jste rozšířili klasickou hudební sestavu?

Jistě. Houslista přinesl nový rozměr do naší kapely. A my jsme se rozhodli, že budeme upgradovat ještě dál. Proto do naší hudební sestavy v nejbližší době přibude i cimbál. To ale vyžaduje, že musíme naše písničky přearanžovat, aby v nich ty nástroje mohly vyniknout, a pokud se to povede, tak bychom je rádi nahráli na nové CD v takovém folklornějším kabátě.

Foto: Kamil Klekar (se svolením)

Není zařazení houslí a cimbálu ale také projevem toho, kde bydlíte?  

A víte, že asi jo. Ještě nedávno jsem ale měl dojem, že jsem hrozně rychle zfotrovatěl, ale možná, že je to jenom můj pohled na svět. Máme tři děti. A když jsem mluvil s jejich paní učitelkou, tak jsem se dozvěděl, že ostatní rodiče se na nás dívají jako na pořádné „pankáčské rodiče.“ A vidíte, přitom jsem měl dojem, že jsem příliš rychle přistoupil na to, že mám rád svůj klid, svoje teploučko a svoji pohodu, kde můžu skládat muziku a v tichu si ji zkoušet.

Nutno poznamenat, že mnoho umělců se stěhuje pryč z Prahy či z jiných velkoměst. Vy jste to ale pojal zcela po svém a rozhodl jste se zakotvit s rodinou přímo v horách. Můžeme prozradit, kde bydlíte?

Bydlíme přímo pod Pradědem, ve vesničce, kde žije patnáct obyvatel. Občas zapadneme sněhem a tři dny nemůžeme nikam vyjet. A to miluju. Je to takový celkově pomalejší život.

Můžete tedy porovnávat. Jak se lidé k sobě chovají ve městech a jak na vesnici?

Žil jsem v Olomouci. Vztahy ve městech jsou rychlejší, povrchnější. I když samozřejmě existují výjimky. Na tom Jesenicku je všechno jinačí. Už nějakou dobu tam žijeme a lidé jsou zpočátku hodně nedůvěřiví. Nejdřív jsem měl dojem, že vlastně jenom čekají, jestli vůbec tu drsnou zimu a klima přežijeme. A první kamarády a přátelé jsme si našli vlastně až nedávno, kdy jsem pomáhal jednomu sousedovi s topením a s kotlem. A od té doby se vlastně všechno změnilo a naše životy, kamarádství a vzájemná pomoc jsou na denní bázi.

Jak dlouho tam žijete?

 Čtyři a půl roku.

Foto: Kamil Klekar (se svolením)

 A kolikrát jste si říkal, že se na to vykašlete a vrátíte se zpět do města?

První dva roky každou zimu hned několikrát. Na začátku jsme tam totiž topili v kachlových kamnech. Ohromná spotřeba topiva s minimální výhřevností. Ten dům byla taková stará chalupa, která se vymykala všem kritériím energetické třídy objektu. Měl jsem dojem, že jsme zcela mimo škálu. Ale hrozně nás to semknulo dohromady. A mě to naučilo taky dělat na baráku a vědět, co to obnáší.

Takže můžete říct, že pobyt v té vesničce vyvažuje fakt, že všude musíte dojíždět. Děti do školy, společně za nákupy.

Pozor. To musím říct, že to je taková malá satisfakce, že po čtyřletém pobytu v té naší vesničce nám tam začal jezdit Rohlík. Jenže oni už dvakrát za sebou zapadli. Když řidič zapadl v druhém případě, srazil nám ještě takovou závoru, kterou si uzavíráme pozemek. Snažil jsem se ho vytáhnout vlastním autem zpět na silnici, ale prasklo nám lano, takže záchranná akce se nakonec protáhla na celé dopoledne. Zkrátka pobyt na vesnici poskytuje spoustu zážitků, které vás ve městě jen tak nepotkají.

Není pobyt ve volné přírodě důvodem také k tomu, že jste se v posledních měsících upnul k vůním?

Asi to hraje také svoji roli, i když musím říct, že jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. Moje manželka má kamarádku, která se věnuje profesně aromaterapii. A ta připravuje a míchá přírodní parfémy. Jednou k nám přijela, vezla si sebou celé parfumérské varhany. Tak se říká ohromnému kufříku s vonnými esencemi. Já jsem si to, zcela ohromený, že vůbec existuje takové množství vůní, vzal stranou, začal jsem to načuchávat a zcela jsem tomu propadl. Takže se to teď stalo moji velkou láskou a vlastně druhou prací.

Foto: Kamil Klekar (se svolením)

Tak říkejte, jaké máte rád vůně? Jsem zvědavý, zda se shodneme.

To mě zajímá. Já mám rád vůně, které nejsou až tak komplikované. Mám rád čistotu vůní, ocením, když vím, kam ten parfém s vůní směřuje. Proto příliš neholduji těžkým francouzským vůním, naopak mám rád vůně Toma Forda, Jo Malone. Mám rád, když si přečtu o jednotlivých akordech vůně a ty pak tam cítím.

Tak to bychom se rozcházeli. Já naopak těžké vůně typu Chanel, Yves Saint Laurent nebo La Martina vyhledávám. Nicméně pochlubte se tím, že míříte na mezinárodní parfumérskou soutěž.

A jsem z toho pořádně nervózní. Přihlásit se do podobné soutěže v našem českém měřítku není možné, protože žádná taková podobná soutěž u nás zatím neexistuje. Tak jsem se přihlásil hned o level výš. Soutěž se koná v Barceloně. Respektive tam se vyhlásí, kdo postoupí mezi finálovou dvanáctku. Moc si nevěřím, ale kdyby to vyšlo, tak mě to udělá velkou radost.

Na jakém principu světová parfumérská soutěž vlastně funguje? Jak se soutěží?

Každý rok je vyhlášeno téma soutěže, na kterou musí být vytvořen nový parfém. A letošní téma zní – kůže. A já kůži a parfémy s vůní kůže miluju. Vymyslel jsem si dva koncepty toho soutěžního parfému a neustále přemítám, který je ten správný. Jeden jsem si pracovně nazval Vůně staré knihovny. Je to vůně kožených hřbetů starých knih. Ten druhý je s větší dávkou svěžesti a kombinuji zde akordy vůně kůže a nektarinky. A nemohu se rozhodnout. A jak se znám budu přemítat až do poslední minuty před deadlinem, kdy budu muset vůni odeslat do Španělska.

A kdy se dozvíte o případném úspěchu a postupu mezi dvanáctku nejlepších parfumeristů?

15. března.

Když nad tím tak přemýšlím, tak vám vlastně chybí jen malý krůček k tomu, abyste začal vytvářet vlastní parfémové řady a značky.

Přesně tak. Vytvářím vůni, která by mohla jít samostatně na trh. Zatím ji testuji mezi svými známými. Chci po nich, aby mě řekli, jak ji cítí, jak jim vyhovuje, co v nich evokuje. Ta soutěž, do které jsem se přihlásil, kromě finančního ocenění nabízí pro vítěze a nejlepší také možnost otevřených dveří do věhlasných parfumeristických značek. A to je lákavé.

Tak ať vám to voní a ať vám to zpívá dál.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných