Vy krávo nebeská! Neřiditelný démon Miloš Kopecký by měl dneska stovku

Před sto lety, 22.8.1922, se v Praze narodil jeden z nejslavnějších, a podle pamětníků skutečně nejgeniálnějších, českých herců - Miloš Kopecký. Tatínek byl majitel kožešnictví, maminka vyučená kloboučnice a modelka Marta Kopecká, rozená Grimmová. Po několika letech k jejím podstatným osobním údajům přibude, že je „židovského původu“. Život Miloše Kopeckého byl tedy už od počátku během dějin dvacátého století.

Seriál Nemocnice na kraji města prý Jaroslav Dietl začal psát na základě osobního pacientského zážitku se svérázným a sarkastickým ortopedem, ke kterému musel s kolenem. Osobitý doktor ho okamžitě zaujal jako dramatický materiál a hned prý také pronesl klíčovou větu: Bude ho hrát Kopecký.

Následně si scénárista přidal do seriálu soukromý vtípek, reflektující komunistické přejmenovávání jednoho náměstí v Praze. Dnes se jmenuje Strossmayerovo a jmenovalo se tak i předtím, než jej pojmenovali po ministru Václavu Kopeckém. A tak se postava vybraná pro Kopeckého jmenovala Štrosmajer.

Jako machr a glosátor se Dr. Štrosmajer stal jednou z nejpopulárnějších postav díla, které o nedělních večerech vylidňovalo ulice. A i skoro po padesáti letech je pořád nepřekonatelným králem televizních hláškařů.

Nejen díky géniu scénáristy, do zlatého fondu přinesl vlastní nápady i herec. Jeden ze Štrosmajerových nejslavnějších bonmotů původně ve scénáři vůbec nebyl.

Kopeckého partnerkou v té scéně byla Stella Zázvorková, jedna z jeho nejoblíbenějších kolegyň, se kterou si mnoho let předtím střihli i krátké manželství. Sice nevydrželo, ale zůstali přáteli. Když seděli ve studiu před natáčením scény, svěřil se Kopecký své partnerce, že mu v té scéně něco chybí.

Dialog mezi zelinářkou, která nemocnici žaluje, a Štrosmajerem, který je na začátku schůzky plný dobré vůle jí vše vysvětlit, ale s každou další větou to v něm více a více bublá, měl podle Dietla skončit větou: „Tak si k těm všem doktorskejm zločinům, který jste mi tady vyjmenovala, připište ještě jeden. Urážku na cti“.

Kopecký i Zázvorková se shodli, že scéna bude naprosto zabitá, pokud na jejím konci ona urážka na cti naplno nezazní.

Jak to dopadlo po klapce, to už všichni znají. Paní Dobiášová řeční a řeční, doktor Štrosmajer stále hlasitěji dýchá a loupe očima, až dojde na urážku na cti. V tu chvíli Miloš Kopecký sejmul brýle a k šoku všech ve studiu zařval: „Vy krávo nebeská“.

I režisér Dudek prý překvapeně koktal něco o tom, zda si exmanželé na place vyřizují staré účty, ale výkřik v sestřihu moudře nechal.

Dvacet dílů takto autoři budovali nehynoucí popularitu veselého ortopeda. Aby ho v tom posledním, k šoku celého národa, nechali zemřít. Ve scéně, která je jednou z nejslavnějších v české seriálové historii vůbec, a která definitivně stvrdila unikátní pozici seriálu o ortopedickém oddělení ve městě Bor.

 Legendární feldkurát

Miloš Kopecký, který k ní dospěl dlouho po padesátce, byl za Štrosmajera mimořádně vděčný. Do té doby byl zaškatulkován v negativních postavách padouchů, které sice odehrával naprosto neodolatelně, ale sympatií lidí za ně moc nezískával. A i když herci obvykle říkají, že záporné postavy jsou mnohem zajímavější, čeho je moc, toho je prostě příliš.

Kopecký těch „záporáků“ dokázal předvést unikátní spektrum, od mezinárodního zločince Zahradníka v komedii Adéla ještě nevečeřela, po zhýralého feldkuráta Katze ve Švejkovi. Kopeckého vojenský kaplan s roztomilými opicemi a povýšeným postojem ke splácení dluhů se stal mezi diváky naprostou legendou.

K zuřivosti funkcionářů, kteří ho obsazením do role preláta ožraly chtěli potrestat. V roce 1956, když se Osudy dobrého vojáka Švejka natáčely, byl totiž v nemilosti. Několik let předtím byl vyloučen ze strany a problémy měl i v divadle.

Z Národního divadla ho vyhodili, když opilý z jeviště urážel diváky. Pak mu nabídl angažmá E.F. Burian, kterému rozboural představení o Psohlavcích tak, že musela opona dolů.

I v osobním životě byl Kopecký těžko řiditelný. Jeho manželství a partnerské vztahy se obvykle rozpadaly po několika letech, s postupujícími léty se navíc zhoršovalo jeho duševní onemocnění. Kopecký trpěl maniodepresivní psychózou, při atacích nemoci dostával přímo v divadelní šatně elektrošoky, což byla tehdy nejuznávanější léčba této bipolární nemoci.

V manické fázi byl nepřekonatelným společníkem, v té depresivní celé dny proležel a uvažoval o sebevraždě.

Důvodem jeho psychiatrické diagnózy bylo kromě genetických predispozic těžké trauma z druhé světové války. Jeho židovská maminka zemřela v Osvětimi poté, co se otec dal kvůli udržení své kožešnické živnosti rozvést.

„Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít,“ napíše o tom do vzpomínkové knížky jeho syn.

Sám Miloš byl navíc nasazen v nacistickém pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku. K tomu přičtěme, že na konci třicátých let zažil jako dospívající chlapec tehdejší antisemitskou vlnu.

Harpagon, který přepsal učebnice

Po válce se stal hercem, přes malá divadla se dostal do Národního, kde se v časech nejhnusnějších perzekucí „schoval“ třeba i Miroslav Horníček. Vzniklo tak dlouholeté přátelství. Oba se potom potkali po Kopeckého vyhazovu v divadle ABC u Jana Wericha. Ten prý původně uvažoval, že svého jevištního partnera udělá z Kopeckého, ale nakonec sáhl po Horníčkovi.

V roce 1965 Miloš Kopecký nastoupil do Divadla na Vinohradech a zůstal mu věrný až do smrti. V souboru, který tehdy v Československu neměl konkurenci, stejně nad ostatními vyčníval a předvedl řadu slavných rolí, podle kolegy Vlastimila Brodského, pokud jej netrápila jeho nemoc, na jevišti naprosto kraloval. Dodnes se vzpomíná třeba na jeho převratné pojetí Harpagona v Lakomci ze šedesátých let.

Po Nemocnici na kraji města obdržel titul zasloužilý umělec, v roce 1985 pak nejvyšší hodnost komunistické kulturní hiearchie, umělce národního. Radost z toho příliš neměl, ocenění totiž časově navazovalo na jeho největší kompromis s komunistickou mocí, za který se zpětně těžce styděl. V jedné ze svých těžkých depresí nedokázal odolat tlaku na vystoupení v televizním pořadu Krok do neznáma, který odsuzoval československé emigranty.

Svou vnitřní karmu si napravil o dva roky později, když jako jeden z prvních umělců pozvedl hlas proti komunistické moci. Jeho výzva, aby normalizační funkcionáři odešli než začnou být směšní, byla počinem naprosto bezprecedentním, už proto, že zazněla na oficiální půdě Svazu československých dramatických umělců, s jeho vytočenou předsedkyní Jiřinou Švorcovou za zády.

V roce 1989 se pak stejně jako ostatní herci z Vinohrad zapojil do událostí Listopadu. V dalších letech však s blížící se sedmdesátkou postupně omezoval své umělecké aktivity.

Nakonec i jeho poslední role byla ve slavném televizním seriálu. A dost kuriozní. V devadesátkové sáze Život na zámku hrál postavu, která v ději vystupuje pouze jako mrtvá. Jeho hrabě Esperg osloví rodinu dědiců z videa, natočeného před smrtí. Když se jeho monolog vysílal ve scéně u soudu, byl sám Kopecký již po smrti. Odešel 16. února 1996.