foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Zdeněk Mahdal
ROZHOVOR: Patří mezi nejvýraznější české herce a je známý svým charismatickým hlasovým projevem. Opakovaně propůjčuje hlas hvězdám, jako je Nicolas Cage, Kevin Costner nebo Eddie Murphy. „Při dabingu se musíte naučit a vzápětí zapomenout třeba i čtyři sta vstupů,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec a dabér Zdeněk Mahdal.
Jste neustále v jednom kole. Co vás čeká v nejbližších týdnech?
Teď budu zavřený od rána do večera ve studiu, jelikož „můj kluk“ Nicolas Cage natočil nový seriál. Takže budu dabovat jeho postavu asi čtyři hodiny denně. Dohromady dvacet dílů. Jenom se trochu hrozím toho, že kdykoli jsem jej v posledních dvou letech daboval, byl to jeden „céčkový“ film za druhým. Tak nevím, jak ten seriál bude vypadat. Ale „dělám“ ho rád a on svoji profesi dělá skvěle.
Dabingový svět je teď v neustálém pohybu, dotýká se to i vás?
Samozřejmě. Letos mě čeká boj o práci a o přežití. Tím, jak se dabingový průmysl rozrůstá, často se mění klienti a vznikají nové firmy. Tím se trh neustále mění a je velmi složité získat práci. V tuto chvíli vyrábíme asi pro šest klientů dokumentární kanály, dabujeme filmy, seriály a děláme celovečerní dabingy pro kina. Tento rok asi moc veselý nebude. Amerika se zbláznila. Všichni všechno prodávají a pak všichni všechno nakupují. V okamžiku, kdy se změní personální obsazení ve firmě, se kterou jste roky spolupracovali, jste ztraceni. Můžeme mít internetové stránky sázené zlatem, ale to nám nepomůže. Více je to o osobních kontaktech, ale v současné době se opravdu mnoho věcí mění.
Zavřel jste už definitivně dveře za hereckou profesí?
To druhé. Divadlo a film už nedělám asi patnáct let. Když jsem končil v této profesi, měl jsem tolik práce, že jsem už nestíhal. Při současném způsobu zkoušení inscenací, kdy vás režisér téměř vlastní, vám může měnit plány ze dne na den. Právě to se mi velmi často stávalo. Na dobu, kdy jsem měl zkoušet, jsem nebral další nabídky. Pak jsem ale místo zkoušky seděl v klubu a pil šestnácté kafe. To se opakovalo, a tak jsem odešel. Když máte pět dětí, musíte se otáčet, abyste je uživil. Proto jsem se zařídil jinak a zaměřil jsem se jiným směrem. Nyní třeba opět usiluji o místo v Radě Českého rozhlasu, kde jsem šest let působil, z toho dva roky jako místopředseda. Mandát mi skončil, tak zkouším další kolo. Za několik týdnů bude volba členů rady v Parlamentu. Uvidím, zda uspěji.
Dabing není jednoduchá profese, co všechno musí zvládnout profesionál?
Jak dlouho se člověk učí dabovat? Jsou lidé, kteří se to nenaučí nikdy. Především je to o hudebním sluchu a musíte spojit tři věci. Hlavní je postřeh a dobrá technika mluveného projevu. To znamená dobře přečíst písmena, umět plynule a pořádně číst a mít fotografickou paměť. Je to velmi důležité, protože máte jen pár milisekund na to „vyfotit si“ jeden, maximálně dva řádky textu, rychle je dostat na obrazovku a říct je za danou postavu. V tu chvíli už vlastně mluvíte vy, ale musíte to stihnout okamžitě zachytit a předat dál. A takových replik může být ve filmu klidně čtyři sta. To znamená, že se musíte naučit a vzápětí zase zapomenout čtyři sta vstupů. Někdy je to jen jeden řádek, jindy krátké zvolání typu „Ahoj“, obyčejný pozdrav, ale někdy také deset řádků textu nebo půlka stránky. Když se to všechno spojí dohromady, potřebujete dobrou techniku moderního projevu, schopnost rychle číst a vnímat jednotlivá písmena i význam. Zároveň musíte být velmi pozorní, protože herec na plátně se může zamračit, začít žvýkat, zakašlat nebo se nadechnout. A vy na to musíte okamžitě reagovat. Úpravy dialogu máme připravené, víme, na jakou sekundu začíná mluvit. Víme, jestli má nádech nebo výdech, posmrk nebo odplivnutí, všechno je v textu napsané. Ale jak říkám, máte jednu desetinu sekundy zpoždění na to, abyste odchytil jeho náladu a akci herce na obraze.
Kde dobíjíte baterky po hodinách ve studiu?
To nechtějte vědět (smích). Vždy jdu na pivo do naší hospůdky čtvrté cenové skupiny. Sedíme u společného stolu a je úplně jedno, jestli děláte politiku, umění, řemeslo nebo dabing. V naší hospodě jsme si všichni rovni a já tam dokonale relaxuji. Máme v Řeporyjích rodinný domek a když občas potřebuji elektrikáře nebo instalatéra, tak se v hospodě stačí zeptat a domluvit se. U nás to pořád funguje jako za starých časů.
Teď se u části lidí stalo módou, že tvrdí, že nechtějí mít potomky, hlasitě o tom mluví a je jich poměrně velká skupina. Jste otcem pěti dětí. Jaký je váš pohled?
Upřímně? Nevím, co si o tom mám myslet. Možná je v těch lidech jakýsi přirozený strach. Všichni říkají: Jak bych ty děti uživil? Ale ono vždycky nějak bude. Kdybych měl dětí patnáct, tak bych o tom asi nemluvil. Děti se ale nenarodily naráz, nejsou to paterčata, a v průběhu života se to vždycky dalo nějak dohromady. Je to jednoduché. Buď chci žít sám na vyšší noze, nebo se uskromním a přivedu na svět pár potomků. Loni jsem měl pseudokulaté narozeniny. Mám tři syny a dvě dcery, moje děti už jsou velké a žijí různě po Evropě. Všichni jsme se nakonec sjeli do Česka a když jsme pak u nás doma společně seděli u jednoho stolu, bylo to až dojemné. Když jsem nás pak všechny viděl pohromadě, musel jsem lehce zatlačit slzu. Je krásné mít děti. Ale i když už jsou dávno dospělé, starat se o ně musíte celý život (smích).