foto: Archív Anety Práglové, se svolením/Aneta Práglová, zpěvačka skupiny Zputnik
ROZHOVOR: Nesnáší konzumní společnost a nesvobodu. Na pódiu je nepřehlédnutelná a vždy se snaží vyvolat reakce publika. „Mám svůj svět a mám ho ráda. Naučila jsem se být sama se sebou,“ řekla v rozhovoru pro server PrahaIN.cz zpěvačka kapely Zputnik Aneta Práglová.
Během posledních dvanácti měsíců jste byla s kapelou hodně vidět i slyšet. Jaký jste měli rok?
Máme hudbu rádi a chceme se bavit. Proto to děláme. Nedokážu porovnat, jestli byl loňský rok lepší než ten předminulý. Žiju přítomností. Peníze nebo sláva pro mě nikdy nebyly motorem. Vlastně pro nikoho ze Zputniku. Důležité je, aby nás to bavilo. Na koncertech nejsme zavření v backstage, jsme mezi lidmi. To je v punku fajn. Nikdo si nepotřebuje hrát na hvězdu. Teď mě překvapil jeden pořadatel. Ptala jsem se, jestli tam budou sprchy. A on odpověděl: „To je problém, to bys musela jít přes lidi.“ Jaký problém? „Já přes ně přeci nepůjdu nahá,“ A došlo mi, že některé hvězdičky po koncertě raději smrdí zpocené, než aby prošly mezi lidmi, kteří tam jsou vlastně pro ně. Smutné, co.
Co připravujete pro letošní rok?
Přežít, neztloustnout a provokovat (smích). Koncerty máme nasmlouvané už na celý rok. Vlastně se začíná plnit i ten další. To je fajn. Hrát budeme třeba na Květnovém festivalu svobody ve Vraclavi, na Sorfestu v Ostravě, na Vysočině na festivalu Velikonoční rockovej Žďár, v Praze, v Plzni a na dalších místech. Baví mě točit reely, které jsou více či méně trapné. To je zábava. Plánujeme také natočit několik klipů a vydávat singly. Nerada to ale hlásím dopředu.
Dáváme tomu volný průběh. Až to bude, tak to bude. V Praze budeme mít 14. března koncert, kde bude premiéra nového videoklipu na skladbu Lidový léčitel. Rozhodli jsme se pro malý, komorní prostor na lodi s kapacitou asi sto lidí. Bude tam i kino projekce krátkého filmu poskládaného z našich nejvtipnějších reelů. Spolu s námi zahraje slovenská kapela RozpoR. Jsou to naši kamarádi. RozpoR i Zputnik se narodily v jedné zemi. Pak je někdo rozdělil. Nejdřív se to podařilo zeměpisně a pak i názorově. Když bylo hotovo, kolem nich začala hra na hledání rozdílů, která byla doprovázena heslem: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Zputnik i RozpoR tuhle hru i heslo odmítly. A to, co je rozděluje, nehledají. Řekli si, že to budou dělat naopak. Budou hledat to, co je spojuje. Vyšlo to a společné zájmy našli. Je to hudba, pivsoň a Vltava. Koncert obou kapel je totiž na lodi KaminaBoat, na Vltavě.
Psali jsme
ROZHOVOR: Nadšení, rozjitřené emoce i šok. To všechno od doby svého vzniku vyvolává pražská skupina Zputnik, která neodmyslitelně patří k punkové…
Jak se nový klip jmenuje a jak dlouho jste natáčeli?
Klipu jsme dali název Lidový léčitel. Jsme vždy nejraději, když se všechno natočí co nejrychleji. Vybrali jsme tři lokace – Petřín, Karlův most a metro na Andělu. To nám ale kvůli parkování o půlnoci zavřeli. Bleskově jsme tak museli vymyslet novou pointu. Původně jsem měla našeho kytaristu „zabít“ tím, že ho hodím do metra. Protože nám ho ale před nosem zavřeli, musela jsem ho nakonec přejet autem (smích).
Hraje se vám lépe v klubech, nebo na venkovních festivalech?
Kluby ne. Jsem ráda venku. Proto mám nejraději letní festivaly. Atmosféru vždy vstřebávám naplno. Když někam přijedeme hrát, nedělám to, že zalezu do šatny a nezajímá mě, co se kolem děje. Naopak. Jsem ráda mezi lidmi, občas mezi nimi chodím a povídám si s nimi. Lidé jsou na mě milí a většinou jsou překvapeni, že mám normální hlas, že normálně mluvím a že na nikoho nekřičím (smích). Skvělé je také to, že lidé, kteří jsou „stateční“ na sociálních sítích, kde mi občas nadávají, sem nechodí. Na festivaly jezdí lidé, kteří jsou otevření a chtějí se bavit. Mají v sobě úplně jinou energii než ti, kteří sedí doma u monitoru. A také ráda poslouchám jiné kapely. Občas je ale problém v tom, že na některých festivalech „jede“ muzika hodně nahlas. Nechápu, proč zvukaři z devadesáti procent hudbu děsivě „solí“. To mě unavuje a nemám to ráda. Hudbu to zabíjí.
Když hrajeme během dne, občas se stává, že nás lidé pozorně poslouchají a sledují, ale málo na naši hudbu reagují. I když se jim naše muzika líbí. Když ale vystupujeme večer, atmosféra je volnější a publikum víc komunikuje. Mladí lidé reagují skvěle, když se rozjedou. To je pro mě důležité. Potřebuji z publika zpětnou vazbu, potřebuji vidět, že na nás reaguje. Proto mám vždycky minimálně jednu písničku, při které skočím přímo mezi lidi a zpívám si s nimi. Chci být s nimi a mezi nimi v bezprostředním kontaktu.
Když máte dost hraní, kam chodíte odpočívat?
Vždy odjedu pryč z města. Chodím do lesa na procházky, vyrážím na výlety do okolí. Pokud potřebuji nakrmit duši, v absolutním klidu si maluji své obrázky. Mám svůj svět a mám ho ráda. Základem je naučit se být sama se sebou. Bez počítače, rádia, knihy, televize nebo mobilu. Umět se sama sebou zabavit. Tak si nejvíc a dokonale odpočinu.
Jste hodně mezi lidmi, především mezi mladými. Ve světě i společnosti panuje zvláštní neklid. Lidé se mají relativně dobře, a přece nejsou šťastní. Co se podle vás děje?
Ten důvod je podle mě jasný. Okolo nás není skutečná svoboda, přestože se to říká a někteří lidé si to zřejmě myslí. Dám příklad. My jsme jako malé děti kdysi běhali venku bez mobilu, s klíči na krku. Věděli jsme, kam můžeme jít a kdy se máme vrátit domů. A v pořádku jsme se vraceli. Dnes si rodiče děti hlídají mobilem přes různé aplikace. Rodiče jsou v médiích i ve filmech neustále hnáni k tomu, aby děti pořád hlídali. Z toho logicky vzniká nesamostatnost dětí, která vede k tomu, že se dítě nedokáže samostatně rozhodovat. Na všechno se pak ptá umělé inteligence a ta mu dává odpovědi. My jsme se kdysi na totéž třeba zeptali svého dědy. Nesamostatnost pak vede k ovladatelnosti a manipulovatelnosti, protože lidé, kteří projdou takovou výchovou, nedokážou věci sami vyhodnocovat. Neznají rizika, neznají ani nejbližší ulici. Jsou závislí na systému, stejně jako jsme byli kdysi my – v tom nejlepším slova smyslu – přirozeně závislí na svých rodičích.
Uměle vytvořený svět?
Jistě. Podívejte se, jak žijí naše děti, naše nová generace. Žijí ve strašlivé nesvobodě. Už od školky jsou pod tlakem, chtějí být perfektní a dokonalé. Neustále s někým nebo s něčím soupeří. My jsme dětství i mládí prožili tak, že jsme lítali venku se svou partou kamarádů. Měli jsme absolutní svobodu a párkrát za rok jsme šli za školu. Mohli jsme kouřit, občas pít a kapesné nám na to stačilo. Královsky jsme se bavili za pár korun. To otrkávání patří k přirozenému životu. Bavili jsme se, prožívali vzrušení a dobrodružství, lezli po skalách a žili naplno. Ale měli jsme také odpovědnost, protože jsme věděli, že nesmíme udělat průšvih.
Nechodila jsem ještě ani do školy a už jsem jezdila sama autobusem na Šumavu za babičkou. Jezdila jsem sama metrem, tramvají i autobusem. To je dnes pryč. Teď děti už jen někdo převáží autem na kroužky, aby byly perfektní. Všichni se snaží být originální, ale ve skutečnosti je to tak, že věčné dohlížení a neustálé srovnávání s ostatními generuje nudné, šedé lidi. Pokud jsi jiný, jsi něčím zvláštní nebo vyčníváš, nebaví tě být neustále kreativní a myslíš jinak, nejsi ovladatelný. A za to tě společnost ukamenuje. Protože lidé nepodporují zvláštnosti. Chodí na tenis, víkendy tráví v nákupním centru nebo doma, jezdí po internetu. Sedí u bedny, sledují seriály a chatují si s přáteli. To má být štěstí? To je absolutní duchovní prázdnota. Tady v tom všem je základ problémů dnešní společnosti. V ničem jiném.
Proč se to dostalo až do tohoto stavu?
To je propracovaný systém, kterému velmi lehce manipulovatelní lidé věří. A už jsou na tom všem závislí. Pamatujete? V Praze napadlo trochu sněhu a všechna média okamžitě řvala, jak v hlavním městě kolabuje doprava. Vytváří se neustálý strach. Pořád také slyšíme, že venku dětem hrozí stále větší nebezpečí. Ale jaké nebezpečí? Je snad mezi lidmi víc uchyláků nebo ozbrojených zločinců? Ve skutečnosti nic takového neexistuje, je to stejné jako kdysi. To je systém, který ovládá lidi, kteří sledují sociální sítě a televizi a poslouchají rádia, která snižují jejich IQ. Když vám bude někdo pořád dokola opakovat, že jedna a jedna jsou tři, do roka tomu uvěříte. A pokud to někam napíšete, třeba do diskuse, okamžitě vás vyhodí a zablokují. Tak to prostě dnes je.