foto: Ivo Jahelka, se svolením /Písničkář a právník Ivo Jahelka
ROZHOVOR: „Strašně se mi líbily koncerty Vladimíra Merty nebo Jardy Hutky. Chtěl jsem hrát jako oni, a tak jsem hledal vlastní cestu. Nebylo to jednoduché, ale pak to přišlo,“ řekl serveru PrahaIN.cz doktor práv a písničkář Ivo Jahelka.
Už víte, jak bude vypadat vaše letní sezona? Kde všude vás posluchači uslyší?
Letní sezona je, jako obvykle, ve znamení festivalů. Těm jsem se v minulosti trochu vyhýbal, protože mám raději komornější prostředí. Poslední dobou ale beru i ty festivaly, protože je tam obvykle velmi dobrý zvuk a o tom to všechno je. Takže 29. června například hraji na Portě v Řevnicích, tam je vždy skvělá, neopakovatelná atmosféra. Pak mě čeká Chlum u Třeboně, kde budeme vystupovat se skupinou Antikvartet Dušana Vančury. Dušan byl můj kamarád a pocházel, stejně jako já, z Dačic. Každý víkend pak někde budu. Zvu všechny posluchače, ať v létě nesedí doma a přijdou se na festivaly podívat. Stojí to za to.
Jak jste se stal písničkářem a současně advokátem?
Písničkářem jsem se stal ještě dřív, než jsem vystudoval práva a začal jsem provozovat advokátní praxi. Usiloval jsem o to už v době studií na právnické fakultě v Praze. Tehdy jsem byl inspirován vynikajícím spolkem písničkářů Šafrán. Chodil jsem na koncerty Vladimíra Merty nebo Jardy Hutky a strašně se mi to líbilo. Chtěl jsem se taky proslavit jako oni, aby na mě také lidi stáli fronty u těch klubů (smích). Samozřejmě jsem hledal svou cestu. Neuměl jsem tehdy pořádně nic, ani hrát na kytaru, zpívat. Říkal jsem si, že to chce určitou myšlenku, protože každý písničkář má svůj výraz a svá témata. Prostě najít něco, co ještě na tehdejší písničkářské scéně nebylo. Bylo to poměrně těžké. Když jsem pak ve škole na právech vyslechl nějakou kauzu, přišel nápad, co kdybych udělal po vzoru starých kramářských písní příběh o různých mordech a dal to do moderního hávu. Tak jsem to zkusil. Sepsal jsem příběh, který jsem někde pochytil, a tak to vlastně kdysi začalo. Pak jsem dostudoval, stal se advokátem, a tak se to krásně všechno spojilo dohromady. Protože vlastně to povolání mi pak přinášelo k hraní další inspiraci, další témata a další materiály.
Opravdu všechny písničky mají základ podle skutečných příběhů a soudních spisů?
Ano. Všechno vycházelo buď ze soudních spisů nebo z příběhů, které se staly, a které jsem ve svém právním životě jsem nasbíral. Ať už jsem je sám našel nebo mi je posílali kolegové z branže. Právníci, advokáti. I soudci mě vzali na milost, a dokonce mi posílali nějaké věci. A konečně i moji posluchači, když něco pěkného měli k dispozici, tak mi to poslali. Věděli, že by s toho že by z toho mohla být zajímavá písnička.
Jak reagují vaši kolegové advokáti, když vás, třeba po nějaké kauze, vidí na jevišti s kytarou?
Ono už to moje propojení práva s muzikou si tak nějak sedlo a všichni jsou na to zvyklí. Chvilku to trvalo. Zejména soudci nesli nelibě, že si dělám srandu z práva, ze soudců a policistů. Časem se to ale usadilo a dneska mi kolegové advokáti posílají perličky ze spisů. Posílají mi příběhy a už to berou normálně. A myslím, že vidí i to, co já. Že se snažím o propagaci našeho stavu. Prezentuji jako advokát právo, abych právní vědomí publika trochu povýšil, protože s právními vědomostmi je to u nás hrozné.
Začala letní hudební sezóna. Jak důležitou roli má ve vašem životě hraní na festivalech a přehlídkách?
Speciálně Porta hraje v mém životě roli naprosto zásadní. Právě na tomto festivalu jsem kdysi začal písničkářskou kariéru. Poprvé jsem byl na Portě v Olomouci v roce 1978 jako host. V osmdesátých letech jsem pravidelně hrával na Portě v Plzni. Nejdříve na výstavišti a pak i na Lochotíně, kde už jsem dělal svoje recitály. Přes Portu jsem se dostával k posluchačům. A tak vešlo nějak ve známost, co hraji a jak to dělám. Portě jsem vděčný za to, jak to se mnou dopadlo (smích).
Měl jste někdy větší problém s hraním? Pamatuji si, že jste v letech 1988 - 1989 nehrál jenom písničky ze spisů. Některé byly poměrně odvážné a publikum na ně vždy velmi bouřlivě reagovalo.
To byla tehdy taková doba. Samozřejmě písničkáři byli vždy tak trochu rebelové. Posluchači pozorně hledali mezi řádky všechno možné, tak samozřejmě jsem touto cestou šel také. Problémy, že by mi zakazovali hrát, to jsem neměl. Vždycky jsem si jako právník, když jsem byl na pohovoru na kulturním středisku, zdůvodnil, že to má nějakou právní souvislost a vždycky jsem se z toho nějakým způsobem vymluvil. Takže mě minuly zákazy vystupování. I když sem tam někde nějaký pořadatel odmítl mé vystoupení, protože měl pokyn odněkud seshora. To se pak ukázalo třeba v knize Michala Juppa Konečného. Tam jsem objevil případy a věci, které se mě týkaly a o nichž jsem nevěděl.
Jakou podle vás sehráli úlohu písničkáři v české kultuře a v období před rokem 1989?
Písničkáři mají v naší zemi velkou tradici. Jejich éra začala už v dobách Karla Hašlera a dalšíách umělců, kteří skládali písničky pro lidi. Veřejnost si pak všechny ty písničky zpívala. Ještě před nimi to byli kramáři s kramářskými písněmi, to byli vlastně taky písničkáři. A potom u nás tento hudební vzor nabyl na síle v šedesátých a sedmdesátých letech. Tehdy vlastně vykrystalizovala česká písničkářská scéna. Jejich úloha byla tenkrát mimořádně významná a mezi posluchači byli velmi oblíbení. Hudba i texty, měly svoji kvalitu. Jejich vyjádření ve vztahu ke kultuře nebo politice a bylo to na svoji dobu velmi zásadní a odvážné. Úloha písničkářů před listopadem 1989 byla poměrně velká. To se projevovalo i v tom, že publikum jejich hudbu a písničky chápalo, vnímalo a jejich koncerty měly velkou návštěvnost.
Někteří lidé, jsou překvapení když zažijí atmosféru na festivalech trampských, folkových a country skupin. Proč to tak podle vás je?
Je to publikem, které se na těchto akcích schází. Na Portě i na podobných festivalech vždy mezi lidmi panovala silná trampská soudržnost. Ale i v netrampském publiku. Vždy tam byla a je doposud velmi zvláštní, silná a zároveň pohodová atmosféra. U mě, pokud hraji i pro jiné publikum než trampské, tak mám zkušenost, že v podstatě ať hraji na vesnici, ve městě, mimo festivaly, tak publikum, které na mě přijde, ode mě čeká humor. A toho se jim dostane mírou vrchovatou. A humor vždy spojuje lidi. Atmosféra je prostě výborná, protože nabízím lidem humor, smích, mentální odpočinek a zábavu. A to lidi vždycky spojí.
A zaregistroval jste někdy případ, že by vás někdo kvůli nějakému textu, jehož základ byl v některém spisu, třeba chtěl žalovat nebo se cítil dotčený?
Že by se nějaká potrefená husa ozvala, tak to ani ne. Ještě se pořád se mi ale stává, že když někde vystupuji, tak někdo přijde a řekne: "Jak jste zpíval tam o tom Frantovi, tak to se stalo někomu zrovna tady vedle ve vsi. Lidé to spíš berou jako folklór. Nikdy se mi nestalo, že by se někdo cítil dotčený. Naopak, někteří lidé dokonce vyžadují, abych zhudebnil jejich příběh. To jim pak vždy říkám, že ne každá věc se dá zhudebnit a ne každá věc je zábavná.
Sledujete současné předvolební dění ?
Samozřejmě. Aktuální dění sleduji stejně jako každý. Žijeme v době, kdy si může každý "říkat" co chce. Čili v zásadě je tady svoboda slova téměř bezbřehá. To se potom projevuje i na stavu české politické scény. Je absolutně nekulturní a do jisté míry jí pohrdám. Protože jednání některých lidí na politické scéně mi přijde zcela neakceptovatelné. Zřejmě je rodiče doma pořádně nevychovali. Že bych šel kvůli tomu do ulic, to asi ne. Od toho jsou volby, aby v nich si lidé vybrali svoje zástupce. Máme zkušenosti z historie. Víme co kdo a jak dělal. A dnes a denně se o tom můžeme přesvědčovat.