foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Heraklion, Kréta.
REPORTÁŽ: Pokud jste někdy stáli frontu se zhruba dvěma tisícovkami lidí, možná vás to nezaskočí. Pro zbytek populace je však tento zážitek něčím neznámým. A ve zhruba pětatřicetistupňové teplotě bez klimatizace a čerstvého vzduchu během čekání na letadlo jde skutečně o silný dojem. Nezapomenutelný, silný dojem, dalo by se konstatovat.
Přesně takovými pocity jsme procházeli v neděli při odletu z Kréty do Prahy.
Jako je tomu zvykem všude ve světě, po odbavení zavazadel jsme přečkali další kontrolu, potom rychle nakoupili pití a vydali se směrem na příslušný gate.
Bylo kolem čtvrté a odlety byly snad každých patnáct minut. Jen na Prahu to odpoledne mířily hned dva spoje.
Na poměrně malé letiště, kde se před vchodem povalují kočky a stovky rozbitých košů, je to silný nápor.
O tom jsme ostatně věděli už z Prahy, kdy nám několik známých říkalo, že je „to zážitek“. Moc se při tom neusmívali.
Samotný prostor tolik nevadí.
Míst je sice málo, ale řada cestujících to vyřešila jednoduše. Usadila se na zem nebo na schody. Jinak nic zvláštního, člověk si zvykne na vše.
Ale zpět na gate.
Tři odlety, jedno místo. Foto: PrahaIN.cz
Poraďte si sami
Prostor, kam jsme se vydali, byl zhruba 150 metrů dlouhý a patnáct metrů široký. Prostě nudle. Bez klimatizace byl vzduch okamžitě vydýchaný. Prakticky každý se ovíval pasem, nic jiného po ruce nebylo. Starší lidé nadávali, otylí usilovně hledali volnou židli. Nebyla jediná.
To nejhorší však mělo teprve přijít.
Přes obrovský a málo vídaný dav jsme se snažili probojovat na gate číslo 2. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že nepřeberné množství lidí usiluje o totéž. Důvod byl prostý. Na tentýž gate čekalo letadlo na Prahu, Milán i Berlín. Nastalý zmatek a chaos se jen těžko popisuje.
Personál totiž nic nehlásil.
Když se pak z reproduktorů začala ozývat italská jména, řada postávajících byla v šoku. Netušila, že fronta, ve které se nacházejí, je promíchaná a že jejich let je už připraven a oni měli být dávno jinde. Konkrétně do Milána kvůli tomu neodletěla minimálně jedna cestující.
Čekání na Berlín. Foto: PrahaIN.cz
Stačilo, aby nerozuměla nebo přeslechla komolenou angličtinu.
Když už byla fronta směr jih Evropy pryč, nastal další galimatyáš. Berlín. Minimálně stovka lidí v obavě, co nastane, začala chodit dopředu a zjišťovat, co a jak. S batohy, plačícími dětmi a příručními kufry se snažili prodrat houfem zpocených jedinců.
Jenže ono nebylo nic. Stáli jsme dál. Celý proces mohl trvat tak sedmdesát minut v ukrutném dusnu s hlavou na hlavě. Informace jsme neměli prakticky žádné. Dalších asi dvacet minut jsme čekali na letištní ploše, než dorazí autobusy. Na slunci bylo rozhodně přes čtyřicet. Navzdory zákazům si lidé zapalovali.
„Každý den,“ odpověděla rozmrzelá Řekyně na náš dotaz, jestli se podobné scény vidí výjimečně.
Radu máme jedinou. Protože je Kréta abnormálně populární, míří sem mnoho Čechů. Až budete ve frontě na cestě domů na letišti v Heraklionu, ujistěte se, jaký let právě odbavují. Nepočítejte, že by někdo z personálu frontu obešel a cokoli vysvětlil.