foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/V letadle, ilustrační foto
ROZHOVOR: Cestování letadlem rozděluje lidi na dva tábory. Jedni ho milují, druzí ho přetrpí jako nutné zlo. Ani nadšenci si ale cestu neužijí pokažadé. Turbulence, hluční spolucestující nebo děti. Právě ty mnozí považují za to nejhorší. Se svou zkušeností se na redakci obrátila cestovatelka Simona, která si chtěla v zimě odpočinout na Tenerife. Místo klidného letu ji ale čekalo něco jiného.
Simona je jedna z těch, kteří létání milují. „Nelétám moc často, ale vždycky se moc těším, miluji sledovat z okénka krajinu, během letu koukám na filmy, čtu knížku nebo poslouchám hudbu. Je to pro mě skvělý relax a moje dovolená začíná vlastně už v letadle,“ popisuje.
V polovině ledna letošního roku se rozhodla utéct z české zimy a ohřát se na největším ostrově Kanárských ostrovů. Tenerife zvolila na doporučení svých kamarádů. „Bylo to skvělé, dovolené nemám co vytknout,“ říká.
To, co jí ale ještě dlouho zůstane v paměti, je zpáteční cesta, kterou jí znepříjemnilo chování maminky se zhruba ročním dítětem. „Vyfasovala jsem místo v uličce, paní seděla u okénka, dítě měla během vzletu připoutané k sobě a mezi námi bylo jedno volné místo,“ popisuje začátek cesty.
Křik a neustále zvedaní se z místa
S tím, že dítě prospí celou cestu, která trvá déle než pět hodin, nepočítala. Nepočítala ale ani s variantou, která nastala. „Jen co se paní posadila, dítě začalo brečet a hlasitě se vztekat, nejhorší ale bylo, že se ho maminka ani nesnažila uklidnit. Dávala mu láhev, kterou vztekle odstrkovalo a houpala na koleni. Když zhaslo upozornění, že musíme být připoutáni, okamžitě se zvedly a paní dítě vypustila do uličky,“ popisuje cestu z ostrova.
Dítě běhalo, křičelo, motalo se pod nohy ostatním pasažérům i letuškám. „Letuška paní i upozornila, jestli nemůže dítě vzít k sedačkám, protože jí ale nerozuměla, nezměnilo se vůbec nic,“ líčí.
Zbývajících pět hodin to prý byl stále stejný koloběh. „Kdybych měla počítat, kolikrát jsem se zvedla, tak to snad ani nespočítám. Navrhovala jsem, že si sednu k okénku, ať nemusí stále chodit přese mě, to ale paní odmítla, že si za okénko připlatila,“ krčí rameny.
O klidu si tak Simona i ostatní pasažéři mohli nechat jenom zdát. „Několik lidí se je snažilo poprosit o trochu ohleduplnosti, vždy ale bez úspěchů. Paní si dítko neustále fotila nebo natáčela. Nevím, jestli to pak někde sdílela. My jsme ale radost, že její synek běží a ječí přes celou uličku, rozhodně nesdíleli,“ popsala. „Těch pět hodin vůbec neuteklo, číst, spát ani poslouchat hudbu vůbec nešlo. Tohle už nechci nikdy zažít,“ míní.
Je to i o rodičích
Relativní klid si v letadle užili až při klesání na pražské letiště, kdy se museli všichni připoutat. „To už plakalo a vztekalo se, že musí sedět, ale já jsem byla ráda, že mohu alespoň v klidu chvíli sedět,“ uzavřela.
Jak ale sama říká, rozhodně není z těch, kteří si myslí, že děti do letadla nepatří. Až bude sama mít děti, plánuje s nimi také cestovat. „Ale nesmí platit výmluva, že je to dítě, že může všechno. A to, že bude rušit celé letadlo, by mi určitě nebylo jedno. Připravila bych různé svačinky, zábavu, nové hračky nebo cokoliv, co by ho tu cestu zabavilo,“ uzavřela Simona.
Naše redakce se na děti v letadle ptala jedné z letušek nízkonákladové společnosti Wizz Air. „Je to častý problém, nechci to svádět na rodiče, ale případy se liší právě přístupem rodičů. Když chce dítě brečet, tak prostě brečí. A když neumí mluvit, tak si neřekne, co ho trápí. Pokud je ale dítě hlasité a ostatní cestující vidí, že se to rodič nějak snaží vyřešit a třeba komunikuje s ostatními nebo i s námi, většinou je to bez problému,“ sdělila redakci letuška Pavla.