foto: M. Duranský, se svolením/Dan Příbáň
ROZHOVOR: „V Mongolsku jsme byli fakt celebrity. Lidé si nás fotili, sdíleli si to mezi sebou, ujeli jsme několik tisíc kilometrů a pak nám někdo říkal, že nás viděl u někoho na Instagramu a že je to strašně skvělé,“ vypráví Dan Přibáň, jemuž do kin vtrhnul film Žlutou žábou do země modrého nebe. Cestovatel v rozhovoru pro server PrahaIN.cz dále rozebírá, jaký mohou mít další road movie úspěch a jak velká díla nahrazují krátká videa na TikToku, Instagramu či Facebooku.
Váš nový film vstupuje do kin. Těšíte se, až se dostane k široké veřejnosti?
Zatím na to máme supr ohlasy. Na ČSFD máme parádní hodnocení, kdo to viděl, je spokojený. Vždy jsme z toho nervózní, pak je to dobré a všichni nám říkají, že to bylo jasné, že to bude dobré. A my říkáme, že to určitě nebylo jasné (smích). Děláme to vždy trochu jinak, snažíme se to posunout a ne replikovat stejný model, byť se pohybujeme v hranicích svého žánru, tak i z tohohle jsme nervózní. Alespoň je to napínavé.
Je tam nervozita hlavně kvůli tomu, jak to veřejnost přijme? Nebo jde i o byznys?
Kdyby to byla i byznysová věc, jsme úplně nejšťastnější, ale v Česku se bohužel filmy moc vydělávat nedá. Filmy děláme primárně kvůli tomu, že nás to těší. Sekundárně mi to dělá propagaci přednášek, které mě reálně živí, ale film byznysová věc prostě není, v českých podmínkách se to moc udělat nedá. Když to něco vydělá, budeme happy, ale neřešíme to. Hlavně ať je to dobré a chodí na to lidé. S dokumentárním filmem v Česku díru do světa neuděláte.
Tentokrát cestujete s LuAZ-967, takzvaným obojživelníkem, místo trabantů.
Bylo to mnohem náročnější, protože trabant je oproti žluté žábě strašně luxusní a pohodlné auto. Dojet s tím takhle daleko byla velká výzva. Na druhou stranu, když jsme byli v Mongolsku, kde jsou podmínky, co se týče terénu, velmi náročné, tak to bylo obrovské plus, protože by to tam trabant nedal, prostě by to nešlo. Museli bychom to nějak šolíchat na okraji té nádherné divočiny. LuAZ musí jet daleko víc na hranu, aby to bylo dobrodružné, často jsme se báli, že se to převrhne, potopí, to bylo dobré dobrodružství.
Co reakce místních? Dokážu si představit, že někde ve světě trabanta určitě znají. Co LuAZ?
Máte pravdu, že trabanta znají, dokonce i v Austrálii ho znali. Občas někdo žasl, že je to ten legendární trabant, s LuAZem se vám to nestane. Většina lidí na něj kouká jako na roztomilou barevnou věc, která se tam dostala, nikdo neví jak. V Mongolsku jsme byli fakt celebrity. Lidé si nás fotili, sdíleli si to mezi sebou, ujeli jsme několik tisíc kilometrů a pak nám někdo říkal, že nás viděl u někoho na Instagramu, že je to strašně skvělé. Fotek vytvořili neskutečné množství. Dostali jsme se i na nějaké mongolské fórum, celé Mongolsko si to tam sdílelo. Bylo to hrozně hezké.
A jaké Mongolsko vlastně je? Málokdo v Česku o něm má povědomí.
Sami jsme v mnoha věcech byli překvapení. Mongolsko je hlavně neuvěřitelná pustina a divočina. I když jsme projeli doslova celý svět, tak jsme neviděli, že by někde bylo tak málo civilizace, přeci jenom je to nejméně osídlená země světa. Fascinující. I když jsme v Jižní Americe projížděli deštným pralesem, Austrálii outbackem, tak pořád jsme se pohybovali po nějakých cestách, co někdo postavil, ačkoli to ne vždy tak vypadalo. Navigace v Mongolsku byla úžasná, pomáhali jsme si GPS, ale i tak bylo často těžké trefit, kudy vyjet z vesničky. V tomhle to bylo fakt úžasné. A teď ještě víc obdivuji staré cestovatele, kteří takové možnosti neměli. My podle map jezdili vždy, ale vždy se dalo odhadnout, kudy můžeme jet. V Mongolsku ne.
Už je to pár let, co jste s tím začal. Je to pořád stejné? I vám věk přibývá.
Tahle cesta se vlastně dost podobala té první cestě, což byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme to dělali. Na první cestě s trabantem jsme nic, to byla taková naše blahá nevědomost. Teď to bylo hodně podobné. Auta jsme neznali, museli jsme hodně věcí řešit na místě. Kdybychom se ale na tuto cestu vydali kdysi jako na první, tak si ještě teď pláčeme někde v koutě. Místy to bylo fakt náročné.
Vidíte v těchto dokumentárních filmech budoucnost? Nemyslím jen vaší, ale spíš obecně.
Těžko říct. Myslím si, že obecně takto velké filmy, budou mít problém konkurovat TikToku a dalším platformám. To je obecně problém všech filmů. Lidem najednou stačí strašně málo, hlavně, když je to hned a je to pořád. Je otázka, jak moc takto velké věci budou schopné obstát oproti mnohem levnějším TikTok zprávám a youtuberům, kteří to udělají za zlomek. Podle toho to samozřejmě také vypadá. Divákům to stačí. Je to opravdu zajímavá úvaha, jestli takový typ filmů dokáže finančně obstát. Kdybych nedělal přednášky, které to živí a stojí na tom, že je to live, reálně se tam setkáváme, je to unikátní, tak by teď film už nešel udělat. Kdyby to byl jen film pro film, tak už by byl finančně nezvládnutelný. V našich podmínkách určitě. To vždy tak smutně řešíme, že kdybychom to natáčeli v Německu, bude nás to stát přibližně stejně, ale šanci to bude mít vidět osmkrát víc lidí. Bez mých přednášek bychom takový film nemohli natočit. Sami jsme ještě viděli, že natáčení jednoduchých videí na výšku z našich cest jako reels na Facebook, Instagram a TikTok funguje. Je to jednoduché a lidem stačí, že je to zaujme první tři sekundy.
To vám asi trochu vadí, že?
Trošku je mi to líto. Velká plocha filmů, možnost pracovat s nějakým napětím a žádná nutnost zaujmout diváka v prvních sekundách se ztrácí, je mi to opravdu líto, ale zkrátka to jde tímhle směrem. V českých podmínkách to prostě nejde dělat, pokud to není financováno jinak. V zahraničí je diváků víc, tak to asi může být lepší. Zase je v anglosaském světě obrovsklá konkurence monumentálních produkcí Grand Tour, Top Gear, BBC a Discovery, kterou je těžké porazit. Ewan McGregor a Charley Boorman kdysi dělali Long Way Round, to byl pro nás určující formát. Někdy v roce 2005 jeli na motorkách kolem světa a koncepce byla taková, že přiznávali všechny, kdo tam byl, tedy kameraman, režisér, doktor, hrozně se mi to tou upřímností líbilo.
Ještě se vrátím k té úvaze o krátkých videích. Z toho, co jste říkal, možná trochu vyplývá, že influenceři a youtubeři jsou konkurencí pro filmaře.
Já si myslím, že teď rozhodně jsou. Co se týče zájmu diváků. Filmy jsou ale také pro diváky. Takže ano, influenceři jsou reálná konkurence filmů, nabízí jinou formu obsahu a spoustě lidem to stačí. Nemají potřebu jít na velký film do kina. S tímhle bojuji také u nás. Spousta lidí počítá s tím, že se dokument brzy objeví na VOD, bude to na Netflixu, iVysílaní České televize, Voyu, všechny naše filmy tam jsou. Já ale lidem říkám, ať jdou do kina, protože zážitek z velkého plátna je něco, co se nedá nahradit ani na velké televizi. Takhle to fungovat nikdy nebude. I tenhle posun tam je, lidé vědí, že když počkají několik měsíců, maximálně rok, tak ten film uvidí. A někomu ta velká díla nejsou zapotřebí vůbec a sledují reels.
A jak to máte s Českou televizí? Už můžete prozradit, kdy bude film dostupný na iVysílání?
To vůbec nemáme pod kontrolou. Většinou se to pouštělo někdy kolem Silvestra, což nám vždy dělalo radost, Cimrmani a pak my.
Tudíž to nebude jako v některých případech, kdy je český film na Netflixu tři měsíce po uvedení do kin?
To si nemyslím, určitě ne, ale to je o přístupu České televize, je to věc, na kterou se nás nikdo neptá, nemáme žádnou kontrolu. My se to často dozvíme z programu, velmi často nám to řeknou fanoušci.