'Hlavák' slaví 150 let. Fantova perla secese očima redaktora i objektivem

„Stala jsme se katedrálami průmyslového věku,“ zaznívalo v dokumentární sérii o nejslavnějších evropských nádražích, kterou v loňském roce vysílala i Prima Zoom. Pražské nádraží se do vybrané pětky nedostalo, což ale neznamená, že by to pro něj neplatilo také. 150 let historie nádraží, kterou si připomínáme právě 14. prosince 2021, je 150 historie města a země. Historie hospodářství, techniky, kultury i sportu. Historie zapsané do pražců i zdí.

Hlavák, dříve Wilsoňák. Jakou hovorovou přezdívku mělo pražské nádraží v časech, kdy neslo jméno císaře Františka Josefa, těžko říci. V každém případě právě tehdy přes železniční koleje a pražce spojilo Prahu se světem. A udělalo z ní moderní metropoli.

Kontext a atmosféru příchodu železnice do Prahy dobře znají čtenáři románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu. Nadšením a optimismem z otevření světa si nezadala s příchodem internetu na přelomu našeho tisíciletí.

V roce 1866 vydal císař František Josef I. rozhodnutí o zboření pražských hradeb, což umožnilo zahájení stavby za Václavským náměstím. A už v prosinci 1871 zde byl zahájen provoz na Dráze císaře Františka Josefa.

Honosné interiéry historické Fantovy budovy / foto: Patrik Pašek, PrahaIN.cz

Železnice z Vídně do Prahy byla lukrativní zakázkou, o kterou se mezi jednotlivými železničními společnostmi vedl tak ostrý souboj, že by se za něj nestyděli ani titáni dnešního byznysu.

Jako z jiného světa naopak dnes zní informace, že pět set kilometrů železnice bylo kompletně postaveno během pouhých pěti let. Dráha vedla z Českých Velenic, tedy od rakouské hranice v jižních Čechách.

Železnice zásadně ovlivnila život všude, kam přišla. Profesor Tomáš Masaryk v jedné ze svých přednášek na pražské univerzitě poznamenal, že „z jižních Čech se dnes dostanete rychleji do Vídně než do Prahy a taky je to tam teď samá rakouská novota“. S vlaky přijížděly technické novinky i peníze v takové míře, že bez nich nejsme schopni pochopit boom devatenáctého století, slavnou průmyslovou revoluci. Kromě dalších měst zásadně proměnila i Prahu.

Přispělo k tomu i zbourání hradeb, které proběhlo především kvůli stavbě nádraží a železnice. V důsledku ale přineslo expanzi výstavby především na Vinohradském kopci. I o tom pojednává Neffovo románové svědectví. Pokud se vám jej nechce číst, v Divadle na Vinohradech dávají Sňatky z rozumu i jako dramatický kus.

Fantova perla secese

Houstla doprava, houstlo i město. Na přelomu století už nádraží kapacitně nestačilo, takže muselo být zcela přestavěno. V letech 1901- 1909 vyrostla u kolejí nová nádražní budova od architekta Josefa Fanty. Tušíte správně, jedná se o Fantovu budovu, dodnes ikonu nádraží.

Pod monumentální zdobenou kopulí původně fungovala velkorysá ústřední hala s pokladnami. Dnes si zde můžete dopřát zážitek secesního stylu a atmosféry belle epoque u kavárenského stolku. Po jejích stranách vzniklo větší množství salónků, z nichž ty nejluxusnější byly stavěny pro císaře, využívali je prezidenti, a když se diplomatické cestování přesunulo z kolejí do vzduchu, pronajímají si je nárazově třeba sportovci a celebrity. Dnes tedy spíše pro komerční účely, protože tolik secese jinde po Praze nenajdete.

Současně byla v letech 1905-1906 kolejiště zastřešena. Právě tehdy byly vztyčeny dvě ikonické skleněné lodě, které jsou dnes hlavní vizuální značkou pražského nádraží.

Přímo před Fantovu budovu se tehdy dalo dojet další kolejovou novinkou- tramvají. To si lze připomenout právě dnes, kdy se před Hlavním nádražím začíná opět připravovat výstavba tramvajové trati, která zajistí, aby cestovatelé nemuseli cestou na MHD procházet divokým parkem, přezdívaným Sherwood.

Pohled na Pražské Hlavní nádraží od severojižní magistrály / foto: Patrik Pašek, PrahaIN.cz

Na ceduli císař i prezident

Svět se měnil, a nejen v technice. Přejmenování nádraží z Nádraží císaře Františka Josefa na Wilsonovo nádraží symbolizovala vznik republiky, která pojmenováním vyjadřovala vděčnost prezidentovi USA, který dal svými 14 body podklad české snaze o nezávislost na Rakousku.

I další změna názvu v roce 1940 měla politické pozadí. Po zřízení protektorátu bylo jméno amerického prezidenta v názvu kolejového přístavu nepřijatelné, zvolil se tedy neutrální název Praha hlavní nádraží.

Po roce 1945 se Thomas Woodrow Wilson na cedule vrátil, ale jenom na osm let. Od ledna 1953 opět odjíždíme ze stanice Praha hlavní nádraží.

Měnily se názvy, měnilo se i město. A kvůli jeho rozvoji za nuselským údolím bylo nutné uvést v život dlouho (čtyřicet let) zvažované plány na realizaci pražského metra. V roce 1967 se pod Hlavním nádražím začala budovat vůbec první a nejstarší stanice pražského metra, která se měla stát součástí linky C, která v první fázi spojí autobusák na Florenci a Hlavní nádraží přes Nuselský most s Pankrácem, poté i se sídlišti na jihu města, a stane se nejvytíženější trasou metra.

V sedmdesátých letech byla nad stanicí otevřenou v květnu 1974 vystavěna nová nádražní hala, která lépe odpovídala požadavkům komfortu 20. století, ale o to více zaznívaly pochyby o jejím architektonickém zpracování. Na její střeše byla postavena magistrála, která se stane asi nejdiskutovanější dopravní komunikací v centru města. Starou Fantovu budovu magistrála prakticky odřízla od okolí.

V devadesátých letech byla vedle čtyř krytých nástupišť (která byla velkoryse zrekonstruována) vybudována tři další, takže od té doby se cestující třemi spojovacími tunely pohybují až na stometrovou vzdálenost. Napjaté masové čekání před velkou světelnou tabulí, na které nástupiště váš vlak přijede, patří také ke svéráznému koloritu Hlavního nádraží.

Součástí interiérů Hlavního nádraží jsou i originální detaily / foto: Patrik Pašek, PrahaIN.cz

Ruce na skle

Když procházíte prostředním z nich, musíte si dát pozor, abyste nenarazili do instalace dveří na mramorovém soklu. Ztvárnění vlakových dveří s otisky rukou na obou stranách je silnou připomínkou asi nejsrdceryvnějších událostí, které se na pražském nádraží odehrávaly.

Pár měsíců předtím, než byl poprvé z názvu odstraněn prezident Wilson, přišla do Prahy protektorátní správa z Hitlerova Německa. Dění v této zemi vyvolávalo u řady lidí celkem důvodné obavy nejen o kariéru a majetek, ale i o život. Zejména židovská menšina byla za hranicemi terčem celkem otevřené nenávisti.

V této situaci se každý kdo mohl snažil z obsazeného protektorátu utéct. Možnosti ale moc nebylo, takže mnozí vzali zavděk i tím, že zachrání své děti. V té době se v Praze pracovně objevil nenápadný britský bankovní úředník Nicolas Winton, který v naprostém utajení začal organizovat transport židovských dětí do Anglie a jejich umístění v tamních rodinách.

Říkalo se jim Wintonovy děti a podařilo se jich zachránit 669. Poslední vlak, který s nimi měl vyjíždět 1. září 1939, už byl kvůli začátku 2. světové války zastaven.

Ano, vlak. Právě na Wilsonově nádraží se tedy rodiče loučili se svými dětmi, s výhledem že už se nejspíš nikdy neuvidí. Mnoho tabulí vlakových oken s obtisknutýma rukama proti sobě. Z jedné strany velké dospělé, z té druhé malé dětské. Poslední kontakt, poslední pozdrav, poslední pohled zalitý slzami. A pak na jedné straně německé vyhlazovací tábory a na té druhé vyplakaná nová šance. 

Je to tak drásající symbol loučení, že to dodnes mnohým vhání slzy do očí. Tak pozor, ať do někoho takového při chvátání na peron nevrazíte.

Severním podchodem lze od letošního roku projít až na Žižkov. To ocení zejména studenti blízké Vysoké školy ekonomické, kteří si při chvátání z přednášky na vlak s oblibou zkracovali cestu přes koleje a mnohý za to zaplatil tučnou pokutu, což byla ještě lepší varianta oproti sražení vlakem.

Hlavní nádraží se těmito eskalátory po 150 letech spojilo se čtvrtí, k jejímuž vzniku celkem významně přispělo. Kruh se uzavřel.

Nádraží, to jsou tisíce příběhů, které se u odjiždějících a přijíždějících souprav spojují, trhají a znovu navazují. Jsou to dějiny rodin, měst a zemí.

Hlavní nádraží píše malou i velkou historii už 150 let. Sto padesát let, během kterých se i jeho zásluhou stověžatá Praha změnila k nepoznání.

Pohled na Hlavní nádraží z Vinohradské ulice / foto: Patrik Pašek, PrahaIN.cz