-->

„Je to boží hněv,“ neslo se od domu k domu, když došlo k největší železniční tragédii na území Prahy

19. 12. 202221:29
„Je to boží hněv,“ neslo se od domu k domu, když došlo k největší železniční tragédii na území Prahy
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Poboření jedné z těchto kapliček na Via sancta stálo údajně za tragickou železniční nehodou

Je s podivem, jak málo stačí někdy k tomu, aby věci začaly fungovat jako padající kostky domina. Jedna vyvolá pád druhé a na konci je zborcení celého obrazu. Tak lze chápat největší železniční neštěstí, které se odehrálo na území Velké Prahy. Zemřelo při něm 42 lidí.

Železniční trať vedla přes Kbely už od jejího vzniku v roce 1872. Jedná se o starou habsburskou linku zvanou Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Jenže ta přes Kbely nikdy vést neměla. Podle původních plánů byl její koridor vytyčen z Čakovic přes Vinoř do Chval. Tady se měla napojit na významnější severozápadní dráhu vedoucí z Prahy do Lysé nad Labem. Jenže majitelé vinořského panství - rod Černínů - si postavili hlavu, protože nechtěli, aby supící parní lokomotivy jezdily přes zdejší oboru, a tak se hledala nová trasa. Ta nakonec byla zaměřena z Čakovic přes Kbely do Satalic s napojením na severozápadní dráhu o kousek blíž k Praze.

Jenže, i když byly Kbely hustěji osídlené než Satalice, zastávka vyrostla v Satalicích. Lidé z Kbel tak museli každý den chodit na vlak do této obce. První vlak projel po trati 28. října 1872. Nádraží v Satalicích se postupně rozrůstalo a ve 20. letech 20. století zde už před nádražní budovou stály čtyři koleje, ze kterých se rozebíhaly vlečky do okolních závodů a fabrik. Malebnost satalického nádraží využili dokonce i filmaři, kteří zde natočili dovolenkové záběry filmu Trampoty oficiála Tříšky.

Lidé z Kbel však i nadále chodili každý den téměř dva kilometry pěšky na satalické nádraží. Trpělivost přetekla v roce 1923, kdy vznikl výbor pro zřízení nádraží v obci Kbely. Devět let se odrážely požadavky od zdi, až byly prosby vyslyšeny v roce 1932. Jenže nevzniklo žádné nádraží, jen zastávka. Trať tedy zůstala i nadále jednokolejná. Na místě nevznikl ani žádný přístřešek, jen byla tato část trati označena jako zastávka Kbely. Z počátku nebylo místo ani pořádně osvětlené.

Byl na vině protektorát?

Brzy nastala okupace a z původního Československa se stal protektorát. V budově Lidového domu v Kbelích zřídily protektorátní úřady opravnu nacistických nákladních automobilů. Nedaleko se nacházelo zabrané kbelské letiště s velmi čilým nepřetržitým provozem a ne příliš vzdálené Vysočany byly známé velkou koncentrací fabrik chrlících nezbytné propriety nacistického válečného režimu.

Je jasné, že Turnovsko-kralupsko-pražská dráha nabývala v době protektorátu na svém významu. Svážela stovky pracujících z obou směrů. V rámci zlepšení podmínek těžce pracujících ve válečném průmyslu byl alespoň na začátku jara 1943 zřízen na stanici Kbely nenápadný přístřešek proti rozmarům počasí.

Nicméně jednokolejná trať v oblasti, kde se musely střídat osobní vlaky s nákladními a zásobovacími, byla brzy nad limit přepravních možností.

Bylo rozhodnuto o tom, že se ve stanici Kbely za pomoci výhybek vytvoří dvoukolejný úsek. V původním projektu nebyla dvoukolejná trať příliš dlouhá, nicméně na zrychlení dopravy to stačilo. Nebylo tak nutné čekat až celým úsekem z Vysočan do Satalic projede vlak. Plánovaně by se mohly spoje míjet i v Kbelích.

Protektorátní dráhy rychle vytvořily projekt. Na jaře postavený přístřešek šel k zemi a v Kbelích se začala stavět nová nádražní budova. Rozšíření o druhou kolej se provádělo směrem do obce.

Jenže tady stála XXI. kaplička Svatováclavské poutní cesty. Tato Via sancta vedla ve stopách svatého knížete Václava z Prahy až na hradiště v Boleslavi. Stejnou cestou putovaly i ostatky zavražděného knížete v roce 938, tedy tři roky po vraždě, zpět do Prahy. Jezuité v roce 1676 postavili podél cesty celkem 44 unifikovaných kapliček. Každou z nich zaplatila slavná šlechtická rodina a dlouhá staletí tu každoročně vedly kroky tisíců poutníků. Pobožní věřící při cestě z Prahy do Boleslavi měli všechny kapličky po levé ruce.

Je potrestána zpupnost člověka za zbourání kaple?

Jenže na podzim roku 1943 jedenadvacátá kaple v pořadí jednoduše zmizela. Byla zbourána, musela ustoupit výstavbě nové koleje, která vznikala před kbelským nádražím. Hlavně věřící ženy z obce to považovaly za rouhání a při modlitbách zmiňovaly, že si Kbely na sebe přivolávají boží hněv.

Protektorátní úřady a dráhy však měly jiné starosti. Válečná situace na východě se obrátila a hrdí nacisté začínali dostávat na frak a stahovali se ze Sovětského svazu. Bylo rozhodnuto o navýšení pracovních míst ve zdejších továrnách a veškerá výroba jela víc než na plné obrátky.

O půlnoci z 19. na 20. prosince 1943 byl zahájen provoz na dvoukolejném vyhýbkovišti v Kbelích. Ve stejný čas se otevřela i nová nádražní budova.

Způsob obsluhy nového drážního systému a vzájemná komunikace zaměstnanců železnice mezi jednotlivými úseky trati byla probrána s příslušnými členy obsluhy jen ústně a názorně předvedena. Na zaučování nebyl čas, nebyl stanoven žádný zkušební provoz. Přišel ostrý start. Dvoukolejné vyhýbkoviště fungovalo necelých šest hodin. Pak udělal výpravčí Antonín Pospíšil ze železniční stanice Kbely osudovou chybu.

Nedorozumění na výhybně, totální absence zácviku – to byly nejdůležitější okolnosti a příčiny osudové chyby výpravčího. Z Kbel vypustil přes vyhýbku vlak s číslem 1111, aniž by si uvědomil, že proti němu supí další osobní vlak s číslem 1160. Obě soupravy byly přecpané totálně nasazenými, hlavně mladými pracujícími, kteří směřovali do vysočanských, letňanských nebo čakovických továren. Těsně před Vánoci byla před šestou hodinou ranní v podstatě ještě tmavá noc, válečný čas nutil všechny k zatemnění a nevyhnuly se tomu ani čelní světla obou lokomotiv, která musela svítit jen sporadicky. Obsluhy obou vlaků neměly šanci nehodě zabránit. Ke srážce došlo v blízkosti přejezdu u dnešní Hornopočernické ulice.

Náraz byl ohlušující a okamžitě vymrštil na nohy všechny obyvatele ospalé obce Kbely. Bylo jasné, co se stalo. Pára, jiskry a oheň osvětlovaly děsivé inferno. Na místě bylo nalezeno 23 osob bez známek života. Kbelští poskytli prvotní ošetření mnoha zraněným, nicméně některá zranění byla tak vážná, že během následujícího vánočního týdne zemřelo dalších 19 osob v pražských nemocnicích. Nacistické úřady se dopočítaly také 110 zraněných. Někteří z nich skončili s amputovanými končetinami.

„Byl to boží hněv. Boží odplata za zbouranou kapličku,“ neslo se od úst k ústům nejen v Kbelích, ale i v sousedních obcích.

Pozůstalým bylo nařízeno jen mlčet

Pohřeb obětí železničního neštěstí byl společný a konal se na hřbitově v nedalekém Vinoři. Rozloučení s oběťmi tragédie se zúčastnil i ministr vnitra protektorátní vlády Richard Bienert a ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Pozůstalí neměli možnost pronášet žádná slova rozloučení, mluvit mohl pouze římskokatolický kněz. Pozůstalí mohli jen plakat.

V pozdějších letech se nechal železniční tragédií v Kbelích inspirovat i Bohumil Hrabal. Klíčovou scénu železniční srážky v knize Ostře sledované vlaky však umístil do traťového úseku mezi vysokými skalami.

Největší železniční neštěstí na území Prahy v Kbelích nepřipomíná ani jediná pamětní deska či připomínka 42 válečných obětí.

V létě 2022 se jednadvacátá kaplička Svatováclavské poutní cesty vrátila do Kbel. Občanské sdružení usilující o obnovu zbouraných a pobořených kapliček Svaté cesty splnilo další slib. Kapli ale nenajdeme na přesně totožném místě. Stojí zhruba o sto metrů jižněji od původního místa. Nicméně všichni v Kbelích věří a doufají, že boží hněv byl už jednou provždy zažehnán.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných