foto: Felicie na cestách, se svolením /Momentka
ROZHOVOR: Parta vysokoškoláků se rozhodla, že procestuje svět ve starších Feliciích, za sebou již mají cestu na Balkán, letos plánují Skandinávii, v budoucnosti možná třeba i Afriku. PrahaIN.cz se čtyřmi ze sedmi členů posádky hovořila. „Už jsme tolikrát slyšeli, že by někdo nejel Felicií ani na nákup. Chceme ukázat, že i takovým starým autem to jde, že dokáže objet takové trasy,“ vypráví cestovatelé, kteří by rádi inspirovali a třeba také ukázali, že ačkoli jsou z generace Z, netráví všechen svůj volný čas jen na mobilu.
Parta nadšenců, dnes už vysokoškoláků, se poznala ve skautu už v dětství. A myšlenka na to začít cestovat automobily se zrodila ještě předtím, než chlapci vůbec měli řidičský průkaz.
„Že jsme neměli řidičák a auto, byla docela nevýhoda,“ usmívá se jeden z členů posádky, Martin Nikl, jemuž nikdo neřekne jinak než Nik.
Právě on je jedním z hrdých majitelů Felicie. Vzniklo to ale vlastně náhodou, protože když se rozmýšleli, čím se vydají na road trip, jeho známý se tohoto vozu zrovna zbavoval.
Felicie na cestách
A druhou Felicii už vlastnil Denis „Tranďák“ Mazur. Nebylo co řešit. Sedmičlenná posádka se začala připravovat na dlouhou cestu po Balkánu ve dvou Feliciích. A vznikla tak i značka a hlavní motiv. Felicie na cestách, seznamte se.
„Felicia byla svého času jedno z nejobvyklejších aut na českých silnicích. A je fakt, že je to jedno z posledních aut z mladoboleslavské Škodovky, které si ve většině případů můžeš dát do kupy sám. Motory máme stejné, takže náhradní díly jsou většinou identické. Krásně to spolu ladí,“ pochvaluje si Nik.
Srbsko, Bosna, Rumunsko...
Sedmičlenná posádka se účastnila organizované akce s názvem Gumbalkan, v rámci něj je nutné mít pro start vůz v hodnotě pod 25 tisíc korun.
„Základ je se nebát a věřit tomu, že to všechno vydrží,“ směje se Tranďák po dotazu, jak se vlastně takové auto musí připravit na extrémně náročnou a dlouhou cestu, jednalo se mimochodem o více než čtyři tisíce kilometrů. Auta bylo nutné připravit po servisní stránce, většinu úkonů posádka zvládla sama.
„Cestu jsme si dopředu naplánovali. Od pořadatelů jsme dostali seznam míst, které se mohou projet, ale každý večer jsme si plánovali trasu sami. Tím, že jsme skauti, tak nám nevadí spát v přírodě. Do toho nám vycházelo počasí, takže jsme vždy našli místo na spaní pod širákem. V zemích jako Srbsko, Bosna či Rumunsko se tohle moc neřeší, takže nebyl problém,“ vypráví další člen posádky, Martin Jeleň alias Dřevolezec.
„Je trochu nevýhoda, že člověk ráno neví, kde bude večer spát, ale zase je aspoň volný. Můžeme jet, kudy chceme, jak dlouho chceme. Kdyby se auto někde rozbilo, nejsme limitovaní zarezervovaným ubytováním, což je fajn,“ přidává se Matěj Štark.
Servis neví, soused poradí
Posádka tak v Rumunsku potkala i divoké medvědy, kteří turistům doslova jedí z ruky. Tyhle scény byly k vidění nedaleko od jedné z nejkrásnějších silnic světa Transfăgărășan. Srbsko je zase známé množstvím toulavých psů. A chlapci se museli popasovat i s celou řadou závad na autě.
„Bylo tam hodně zajímavých závad. Třeba nám kompletně upadl výfuk. Nebo se nám zasekl kamínek v brzdě, což bylo nepříjemné, když auto brzdilo, tak znělo jako lokomotiva,“ vzpomíná Nik.
„V těchto státech se člověk v servisech domluví rukama nohama. Angličtina je na škodu. Servisy tam vypadají asi tak, že tam přijedeš k člověku domů do garáže, on vytáhne zvedák a svářečku, něco se pokusí udělat a když neví, pošle tě k sousedovi,“ doplňuje se smíchem Tranďák.
Část posádky se během toho s notnou dávkou nostalgie usmívá. Mají za sebou nezapomenutelné zážitky, které chtějí sdílet i s veřejností. Z popisované cesty vznikl více než hodinový dokument, kluci také aktivně přispívají na sociální sítě a hledají sponzory.
Kolik?
Zábava to není zadarmo, benzín něco stojí. Zároveň se však jedná o levnější dovolenou, což může podle zástupců Felicie na cestách být i motivací a inspirací pro další lidi, třeba studenty univerzit jako jsou oni.
„Ubytování nic. Jídlo nakupujeme předem, většinou už v Praze. Trvanlivé věci, hromady těstovin, vaříme na vařičích. Je to akce, na kterou vyděláváme přes rok na brigádách,“ popisuje Matěj s tím, že největší výdajovou položkou je samozřejmě benzín.
„Samozřejmě je to low cost, ale zase bychom lhali, kdybychom řekli, že si nikdy nedopřejeme. Máme v týmu schopného kluka, který nám sestavuje jídelníček. V Rumunsku jsme si v podstatě jedli jako králové, dělali jsme si vlastní burgery. To je další skvělá věc, každý z posádky má něco na starosti a funguje to,“ pochvalují si chlapci z Felicie na cestách.
Odhalují i přesné částky. Minulý výlet je vyšel asi na sedmdesát tisíc, deset dní na cestách tak stálo zhruba do deseti tisíc na člověka. Během další plánované, zářijové, cesty, která povede přes Skandinávii až na úplný sever Norska, mladíci ujedou přibližně 8.500 až 9.000 kilometrů, budou náklady vyšší.
„Bude to dvacet až pětadvacet dnů. Doufáme, že se vejdeme do 200 tisíc korun,“ říká Matěj. „Myslím, že budeme i o dost níž, ale musíme si nechávat rezervu,“ doplňuje ho Nik.
Sny se mají plnit
Ze všech cest chtějí vytvářet dokumentární filmy. A ačkoli by si přáli, aby jejích snímky byly promítány v kinech, zároveň chtějí, aby byly dostupné pro všechny, tak jako je to nyní.
A další sny? Skandinávie prý nebude konečnou zastávkou. Tranďák by postupně chtěl Felicií projet celou Evropu.
Dřevolezec chce zase procestovat Afriku. „Nejen dvěma, ale třeba třemi Feliciemi. Podívat se do Tanzánie kolem Viktoriina jezera. Dojet tam trajektem našimi Feliciemi. To bude drahý výlet, ale je to něco, co si chci splnit,“ říká zasněně.
To Nik miluje severské země a rád by do budoucna s Felicií procestoval Island.
„Já se také těším na Island, kam reálně do dvou až tří let pojedeme. Chci hlavně procestovat Evropu, až pak se vydat třeba do Afriky či Asie,“ uzavírá jeho kolega Matěj.