foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Kolona u letiště.
REPORTÁŽ: Jako velmi hloupý nápad se ukázal redakční tip, abychom si na začátku podzimních prázdnin přijeli nafotit davy na ruzyňské Letiště Václava Havla. Zpočátku krásný plán totiž začal dostávat trhliny už krátce po nájezdu na Jižní spojku u sjezdu na Vídeňskou.
K našemu nepublikovatelnému překvapení všechno stálo. A to byla sobota 25. října 10:00. Kleli jsme, ale nebylo zbytí. Říkali jsme si, že se to časem rozjede, ale chyba lávky. Popojížděli jsme zhruba dvacet minut na Barrandovský most, než jsme odbočili a přes Barrandov se vydali na D0.
Abychom nezapomněli, v sobotu dopoledne to na Barrandově vypadalo jako v pondělí po ránu. Celou jízdu jsme drželi nanejvýš padesátikilometrovou rychlost. Kdo místo zná, ví, že zde platí sedmdesátka. V sobotu ovšem neplatila. Nebylo kam spěchat. To nejhorší máme za sebou, říkali jsme si v duchu poblíž nově postaveného Kauflandu. Teď už to profrčíme, opakovali jsme si v duchu a najížděli na rychlostní komunikaci.
Hle, další chyba lávky. Všechno stálo. Informační tabule zavěšená nad dálnicí hlásala, že je silný provoz. To jsme skutečně velmi ocenili. Nebýt této tabule, určitě bychom si nekonečné kolony nevšimli.
Všichni sledovali nehodu
Popojížděli jsme asi tři kilometry, než jsme si všimli moře majáků. „Aha,“ poznamenali jsme sami pro sebe. „Nehoda. Tím to bude.“ Čím víc jsme se blížili inkriminovanému místu, tím nám celá scenérie přišla podivnější. Ano, viděli jsme sanitku, hasičský vůz a policisty, jenomže ne v tom našem pruhu. Bouračka pěti osobáků se stala v protisměru. Důvod naší kolony byl prozaický. Všichni brzdili, aby si prohlédli, co se stalo. Jeli jsme dál želvím tempem a po padesáti minutách od startu (Arkády) jsme se konečně blížili k letišti.
Srdce nám začala tlouct jako o závod v okamžiku, kdy jsme viděli, co se děje u sjezdu z Ruzyně. Kolona se táhla pomalu až na startovací dráhu. Důvod? Pohodovým tempem zde projížděla údržba a stříhala ošklivé stromečky. Dva pruhy se stahovaly do jednoho, k tomu si přidejte auta z letiště. Hrůza. Na druhý terminál jsme přijeli asi v 11:00. Vystoupili jsme, nasáli čerstvý vzduch a vynervovaní z toho, co nás čeká, vzápětí odjeli.
U závor jsme chvíli čekali, v nepřehledné zatáčce málem sjeli do zákazu vjezdu. Pruhy ani šipky jsme nevnímali. Vlasy se nám ježily především z blížící se kolony. Jistě, nešla minout. Starší řidiči dokonce nechávali odstavené vozy a vykonávali potřebu u silnice. Docela jsme jim záviděli, že nemusí sedět za volantem.
Příště už ne?
Trvalo patnáct minut, než nám jeden ústecký šofér uvolnil místo. Právě koukal do mobilu, takže jsme mu tam prostě najeli. Vracet se stejnou cestou, nás ani nenapadlo. Odbočili jsme na Řepy. Sláva, teď už to pojede. To byla naše první myšlenka. Chyba lávky číslo tři. Z Řep jsme jeli krokem pomalu až do Střešovic. Cestou minuli „jen“ dvě nehody, několik zmatených Němců a jednoho šíleného popeláře. Bylo asi 11:35, kdy jsme uviděli další kolonu. Regulace tunelů. „To snad ne! Teď?“
Beznaděj dosahovala vrcholu, a stále jsme nebyli doma.
Tunely relativně jely. O nehodách před nimi nemluvě. Už nás nemohlo nic rozhodit. A to jsme se zase spletli. Před sjezdem na Modřany blokovala jeden pruh dodávka, těsně za ní to odstavil osobák. K tomu si připočtěte tisíce a tisíce aut spěchajících na chalupy, troubení, přejíždění i předjíždění.
Už jsme ani nevnímali, co je vlastně za den.
„Jo, po dvou hodinách jsme zase tam, odkud jsme vyjížděli!“
Takové radosti… než nám došlo, že jsme na letišti zapomněli skočit do haly, abychom vyfotili jediný důvod, kvůli němuž jsme šílenou sobotní cestu absolvovali.