Poslední věcí, co spatřilo 79 obětí z jugoslávského letadla, byl ohromný masiv Sedlecké skály

05. 11. 202216:33
Poslední věcí, co spatřilo 79 obětí z jugoslávského letadla, byl ohromný masiv Sedlecké skály
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Vzpomínková deska na místě největší letecké katastrofy na území České republiky - v Praze v Suchdole

Na místě největší letecké katastrofy, která se odehrála na území České republiky, dnes najdeme jen nenápadný železný sloupek s téměř neznatelnou cedulkou. Ta upomíná na 79 mrtvých a 41 zraněných.

Už dlouhá léta se vedou diskuze o tom, zda by si řada Čechů nezasloužila důstojnější pomník tragického skonu. O zřízení hodnotnějšího pietního místa usiluje občanská iniciativa Pomník pro Suchdol.

Suchdolská letecká tragédie patří k jedné z nejprobádanějších katastrof v dějinách našeho státu. Ovšem všechny vnitřní sondy do událostí toho smutného předposledního říjnového dne roku 1975 přinášejí a potvrzují jen to, co bylo už dávno a mnohokrát řečeno. Takové fatální chyby, kterých se dopustila jugoslávská posádka, nemohly skončit jinak než děsivým střetem se suchdolskou zemí.

Oficiální označení tohoto charterového spoje je JP-450 a 30. října 1975 vzlétal z jugoslávského přímořského letoviska Tivat. Toto město po rozpadu federativní Jugoslávie najdeme na území Černé Hory. Ještě složitější je to s tehdejším dopravcem. Let zajišťovala společnost Inex Adria Avioproment. Ani ta dnes neexistuje, přetransformovala se ve slovinského národního dopravce Adria Airways.

Na Jadranu jasno, v Praze mlha

Nicméně v 7:55 téhož dne byl čtyři roky starý americký letoun DC-9 připraven v Tivatu k tomu, aby se pomalu vznesl na oblohu a začal mizet na obzoru. Na palubě je celkem 120 lidí, z toho je pět členů posádky. Kapitánem stroje je 40letý Miodrag Marovič. Rozhodně nepatří mezi žádné začátečníky, má nalétáno více než 5 000 letových hodin. Druhý pilot má zkušenosti ještě větší. Má za sebou o 1 500 nalétaných hodin víc a jmenuje se Jovan Popov. Pasažéry jsou výhradně Češi, kteří se vracejí domů od moře. Jsou šťastni. V době děsivé normalizace získat možnost vycestovat do Jugoslávie, která díky Titově lavírujícímu režimu stála rozkročená mezi kapitalistickým a socialistickým táborem, se rovná skoro výhře v loterii. Předpokládejme, že drtivá většina z cestujících je opálených, a to i přesto, že na konci října už nejsou podmínky ke koupání v Jaderském moři ideální. Nicméně českoslovenští občané by tehdy dali cokoliv za dovolenou ve Středomoří, a to třeba i uprostřed ledna.

Místo, kde podvozek jugoslávského letadla narazil do stromů a stal se neovladatelným

Místo, kde podvozek jugoslávského letadla narazil do stromů a stal se neovladatelným        Zdroj: historiesuchdola.cz (se svolením)

Vzlet a výstup do cestovní letové hladiny se zdařil, naposledy se turisté koukají z okénka na mizející Jadranské moře kdesi v hloubce, jugoslávské skály se zmenšují a dovolená snů začíná být jen vzpomínkami. V Jugoslávii je v tu chvíli jasno, okolní svahy zalévá paprsky slunce. V Praze je tou dobou situace zcela jiná. Je sychravo. Typický říjen, vlhko. Už se ale začíná i tady mezi mraky prodírat slunce. Rozdíly mezi denními a nočními teplotami jsou ale velké, a to po ránu způsobuje vznik téměř celistvé hmoty mlhy, která se v průběhu dne s přibývající teplotou poměrně rychle stahuje k vodním tokům, tedy hlavně k Vltavě. Tragédie rozehrála první dějství.

Do vzdušného prostoru Československé socialistické republiky vstupuje stroj po 65 minutách letu, přesně v 9:00. Tehdy letí v letové hladině 22 000 stop, což odpovídá zhruba výšce 6 700 metrů. Řídící letového provozu v Praze se spojuje s piloty a povoluje provést klesání do výšky 10 000 stop, což je výška jen mírně přesahující tři kilometry.

Zmatky na palubě a v éteru

Přesně v 9:02:40 dostávají piloti do sluchátek nezbytné informace o dočasných problémech na ruzyňském letišti. Dispečer říká: „Znovu opakuji, dráha 31 v Praze je uzavřena, na dráze 25 nefunguje ILS ani PAR.“ ILS je přístrojový přistávací systém a PAR je přesný přibližovací radar, oba systémy jsou velmi důležité v konečné fázi přistání.

Trosky jugoslávského letounu DC-9 po dopadu do suchdolské zahrádkářské kolonie

Trosky jugoslávského letounu DC-9 po dopadu do suchdolské zahrádkářské kolonie             Zdroj: historiesuchdola.cz (se svolením)

Zmatená posádka se ptá: „Co máme dělat?“ Z Ruzyně míří do letadla odpověď: „Doporučuji vyčkávat nad Prahou, nebo požádat o odklonění na jiné letiště!“

Další zpráva do kokpitu směřuje přesně za devadesát sekund: „Dohlednost na dráze 25 je v současné chvíli 1 100 metrů.“ Dispečer v tu chvíli cítí v hlase jugoslávských pilotů, kteří zprávu potvrzují, nejistotu.

Za dalších třicet sekund, tedy v 09:40:40, zazní z Ruzyně další informace: „Dráha 25, přibližovací světla i NDB jsou v pořádku.“ Dodáváme, že NDB jsou nesměrové majáky, které mohou pilotům zjednodušit situaci během vlastního přistávacího manévru. To je chvíle, kdy se váhající Jugoslávci definitivně rozhodli, že se budou držet plánu a pokusí se přistát na Ruzyni. Přelet radiomajáku Benešov hlásí letadlo v 9:09 minut a v tu chvíli kokpit dostává povolení klesat do letové výšky 60 stop, tedy zhruba 1 800 metrů.

Poslední vteřiny před katastrofou

DC-9 s českými turisty se blíží k metropoli od jihovýchodu. Běžnou praxí pro přistání na dráze 25 je, že letadlo přeletí přes celou Prahu a za jejími severními hranicemi se stočí na letiště. Dispečer žádá piloty, aby nahlásili přelety majáků PR a L. Kokpit zprávu odsouhlasí. V 9:14 dostává jugoslávský letoun povolení sestoupat do výšky 550 metrů a zahájit přistávací proces. To je poslední vzájemná komunikace mezi letadlem a věží.

Letecký motor nedaleko rodinného domu

Letecký motor nedaleko rodinného domu Zdroj: historiesuchdola.cz (se svolením)

Na Ruzyni se dispečer mírně zneklidní. Letadlo se neozývá: „JP 450, potvrďte přelet majáku PR!“ Na hodinách je 9:20. Sluchátka dispečera však vysílají pouze ticho. „JP-450, slyšíte mě?“ A za chvíli znovu: „450, slyšíte?“

Důvod k panice ale zatím není. Koneckonců absenci komunikace mohla způsobit pouhá porucha rádia, což už se předtím mnohokrát stalo. „JP-450, slyšíte nás?“ Zmatek nastane po sedmiminutovém vysílání naslepo. V 9:21 totiž letadlo zmizí dispečerům z radaru.

Celkový pohled na pole trosek po pádu jugoslávského letadla v Suchdole

Celkový pohled na pole trosek po pádu jugoslávského letadla v Suchdole. Zdroj: historiesuchdola.cz  (se svolením)

Říjnová Vltava je malebná, člověk plující na lodi vidí vše v měkkém světle, které způsobuje převalující se mlha. Melancholii podzimu dohrávají plovoucí listy na hladině. Ten člověk se ale stane očitým svědkem děsivé havárie. Situaci později popíše do protokolu: „Najednou byl slyšet řev leteckých motorů. Není to nic nezvyklého. Letadla tu běžně lítají hodně nízko nad hladinou, ale tohle bylo moc. Zvuk motorů se odrážel od skal. Letadlo směřovalo těsně pod horizont skály, tedy asi do tří čtvrtin svahu. Řekl jsem si, že ten chlap to už nemůže vybrat.“

Nestihl to

Mezi cestujícími vracejícími se z dovolené v Jugoslávii sedí i letecký technik ruzyňského letiště Vladimír Vedlich s manželkou. Jeho žena po katastrofě při výslechu řekla: „Vláďa byl při přistání hodně neklidný, neustále se díval z oken. Poznala jsem, že je něco špatně, ale on nic neříkal. Najednou si odepnul pásy a rozeběhl se do kokpitu, chtěl varovat piloty. Nestihl to.“ Vladimír Vedlich na suchdolském svahu zahynul, jeho manželka přežila.

Děsivé peklo se muselo v tu chvíli odehrávat v očích pilotů. V oblasti Suchdola kleslo letadlo do husté mlhy. V okamžiku, kdy se z ní vylouplo, hleděli oba letci přímo do masivu Sedleckých skal. Ruce vystřelí na knipl, letadlo letí strmě vzhůru, přetížení je obrovské a snaha o záchranu stroje marná. Podvozek je už vysunut, což je tím příslovečným kamenem úrazu a poslední kapkou do poháru tragédie. Samotné letadlo Sedlecké skály přeletí, ale vysunutý podvozek zavadí o strom a o malou chatku v zahrádkářské kolonii.

Mohutný stroj s vysunutými klapkami a podvozkem nemůžeme velikostně s chatkou o několika metrech čtverečních ani porovnávat, nicméně zákony fyziky jsou neúprosné. Monstrum s obrovskou kinetickou silou se rozkolísá, zavadí levým křídlem o zem, čumák spadne k zemi a začíná apokalypsa. Trup se ještě několikrát odrazí od země, ale s každým nárazem se tříští na kusy. Každá z částí nabírá jiný směr a v klouzavém pohybu po zemi ničí vše, co jim přijde do cesty. Některé trosky za sebou nechávají v zemi rýhu dlouhou 350 metrů. Nejdravější silou se pohybují utržené letecké motory.

Neuvěřitelné štěstí měli obyvatelé rodinného domu na hraně Sedlecké skály

Neuvěřitelné štěstí měli obyvatelé rodinného domu na hraně Sedlecké skály. Zdroj: historiesuchdola.cz  (se svolením)

Největší kus trupu doklouže až k blízkosti mohutného rodinného domu, který dodnes stojí na hraně Sedleckých skal. Doutnající trup se zastaví jen devět a půl metru od domu, ve kterém se v tu chvíli nachází řada obyvatel.

Peklo Hieronyma Bosche

Očitým svědkem tragických událostí se stává i jeden z tehdejších nejvýznamnějších výtvarných umělců republiky Jaroslav Šerých. Jeho dům byl jen pár metrů od místa dopadu: „Bylo to mnohem děsivější než děsivé obrazy Hieronyma Bosche. On ale nemá ve svých dílech mrtvá těla či jejich kusy. Byly to vlastně obludné akty. Ti lidé byli nazí nebo polonazí a brouzdali krajinou zmaru. Je mě z toho těžko, když si to znovu představím,“ vzpomínal umělec Jaroslav Šerých na události z roku 1975 v pořadu České televize Osudové okamžiky.

V nádržích DC-9 zůstává více než pět tun kerosinu, ten se rozleje po zemi a přiživuje ohniska požáru. Charakteristický pach leteckého benzinu je v Suchdole cítit ještě čtrnáct dní po neštěstí.

Deset chatek v zahrádkářské kolonii už nikdo nikdy nenajde, dalších pět je vážně poškozených. Vypukne několik ohnisek lokálních požárů. „Je to zázrak,“ říkají jednohlasně místní zahrádkáři, „kdyby nebyla mlha a tak sychravo, už by tu byla řada těch, co chtěli zazimovat. Nepříznivé počasí jim zachránilo život.“

Nicméně už brzy se zjistí, že to není zase až taková pravda. Jedna žena se v suchdolské zahrádkářské kolonii v tu chvíli přeci jen nacházela. Zraněnou ji objevili jedni z prvních záchranářů. Zvedli kus plechu z trupu letadla a pod ním našli ženu, která byla oblečená v teplácích a v zástěře. Přišlo jim to podezřelé. Nicméně žena se ze zranění zotavila a přežila. Měla ohromné štěstí.

To ale neplatí o cestujících v letadle. Ti uposlechli nařízení pilotů, posadili se na sedadla a zapnuli bezpečnostní pásy. „Následovaly dva nárazy, zhasla světla, všude byl prach a cítila jsem, že mě omotávají plechy,“ řekla do protokolu při pozdějším výslechu letuška Tatiana Rijaveca, jediný člověk z pětičlenné jugoslávské posádky, který přežil.

Záchranná akce, která vstoupila do dějin

O pár minut později dispečink pražské záchranky zažije erupci, rozezvučí se okamžitě všechny telefonní linky. Dispečerky nestačí odpovídat. Spadlo malé letadlo, říká jeden z volajících, aniž by si v mlhavém počasí uvědomil dalekosáhlost tragédie. K Suchdolu vyjíždějí všechny záchranné vozy, které jsou k dispozici. Městem se rozezvučí sirény. Zdravotní sestry i lékaři, kteří nejsou právě ve službě, se nechávají taxíky dovézt na místo nehody. Jiní tam jedou vlastními vozy. Obyvatelé Prahy přicházejí do nemocnic a spontánně chtějí darovat krev.

Pohled na to, co zbylo po zahrádkářské kolonii v Suchdole, když tam dopadlo letadlo s českými turisty

Pohled na to, co zbylo po kolonii v Suchdole, když tam dopadlo letadlo s českými turisty. Zdroj: historiesuchdola.cz (se svolením)

Zásah všech složek záchranného systému v Suchdole skončil bez nadsázky v učebnicích. Na školeních pro záchranáře po celém světě je ještě dnes dáván za příklad toho, co zvládne dokonalá koordinace. A to si musíme navíc uvědomit, že záchranná akce se odehrávala v době, kdy neexistovaly mobilní telefony, ale jen pevné linky. A i přesto od nahlášení nehody už po 35 minutách nebyl ve změti trosek jediný zraněný, všichni už byli v sanitkách na cestě do pražských nemocnic a dostávali nezbytné ošetření. A to je neuvěřitelné.

Nicméně na místě suchdolské zahrádkářské kolonie leželo i 75 mrtvých těl. Další čtyři lidé zemřeli na následky mnohačetných zranění během následujících dní. Teprve po odjezdu sanitek na všechny zúčastněné dopadl stres. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak může vypadat apokalyptická krajina. Plechy, kufry, oheň a mezi tím kusy těl a amputované končetiny,“ vzpomínal později jeden z lékařů zasahujících na místě. „Dokázal jsem si teoreticky představit, co udělá s člověkem okamžité ohromné přetížení v sekundě nárazu, jak je ale ta síla děsivá, mě došlo až v okamžiku, kdy jsem na trávě v zahrádkářské kolonii našel odtržená dámská ňadra. Daleko od těla.“

Hledání příčiny se nedaří

Rozeběhlo se pátrání. Suchdolské místo tragédie je hermeticky uzavřeno. Pátrá se po stopách, ohledávají se trosky, vyslýchají se svědci. Netrvá to dlouho a je vyloučena technická závada letounu, výbuch či požár na palubě i střet s jiným letadlem. Meteorologové potvrdí, že na vině nejsou ani turbulence či náhlý střih větru. Po pár dnech zdravotní pitva pilotů vyloučí i jejich ovlivnění drogami, alkoholem, léky či náhlou nemocí či nevolností. Otázka: Proč? tím ale nezmizela.

První věc, na kterou vyšetřovatelé upozorní, je fakt, že k nehodě došlo zhruba sto metrů pod úrovní přistávací dráhy, ačkoliv letadlo spadlo 8,5 kilometru od jejího začátku. Dispečeři na věži ruzyňského letiště byli vůči tomu bezbranní, protože tehdejší radary ukazovaly na obrazovce pouze polohu letadla, nikoliv výšku. Proč tedy letělo tak nízko?

Pozornost vyšetřovatelů se upne na černé skříňky. Ty jsou poměrně brzy v kupě trosek objeveny, nicméně rozluštění nepřinesou. Zapisovač hovorů z pilotní kabiny sice záznam obsahoval, ale protože zde byla nezvykle krátká páska, nahrávání skončilo patnáct minut před katastrofou, kdy bylo ještě vše v kokpitu v naprostém pořádku.

Příliš světla nevnesl do řešení nehody ani zapisovač letových údajů. Ten sice prozradil, že letadlo se mírně odchýlilo od stanovené trasy, nicméně tato změna nebyla rozhodně příčinou katastrofy. Zapisovač nedokázal také odpovědět na otázku, proč se stroj během této fáze letu nacházel tak nesmyslně nízko.

Odklízení trosek letecké katastrofy trvalo v Suchdole několik týdnů

Odklízení trosek letecké katastrofy trvalo v Suchdole několik týdnů. Zdroj: historiesuchdola.cz  (se svolením)

Po třinácti měsících vyšla závěrečná zpráva vyšetřovací komise. Jenže ani ona nepodala jasné vysvětlení. Závěrečné shrnutí znělo: „Posádka letadla nedodržela stanovený výškový profil letu v části středního přiblížení. Příčinu nedodržení této trajektorie se však zjistit nepodařilo.“

60. a 70. léta minulého století se ovšem po celém světě hemžila řadou podobných leteckých neštěstí, kdy došlo k nárazu plně řiditelného letadla do okolního terénu. Proto byl v průběhu 70. let vyvinut v USA systém, který upozorní piloty na blížící se nebezpečí přibližující se země. V kokpitu se rozezní varovný hlas a rozezvučí poplachový systém. Jugoslávské letadlo, ač americké výroby, však tento systém ještě nemělo.

Množí se teorie příčin nehody

Řada odborníků začala hovořit o tom, že příčinou nehody by mohl být s největší pravděpodobností rozdílný systém při nastavování výškoměrů. Systém QNH pracuje s tlakem vzduchu přepočteným na hladinu moře a ukazuje skutečnou nadmořskou výšku letiště. S tímto systémem pracují ve svých letadlech veškeré světové aerolinie kromě ruských. Ty používají systém QFE, kdy je tlak vzduchu přepočtený na místo letištní plochy. Výškoměr pak ukazuje ne reálnou nadmořskou výšku letiště, ale letiště má vždy výšku 0 metrů. V době suchdolské tragédie však byl tento systém nastavení výškoměrů typický pro celý východní sovětský blok. Jenže i tuto celkem logicky znějící variantu rozcupovalo ohledání místa katastrofy. Byly nalezeny výškoměry a ty byly nastaveny správně v souvislosti s pokyny z ruzyňské řídící věže.

Druhá teorie příčiny pádu jugoslávského letadla s českými civilisty hovořila o záměně údajů o výšce v metrech a stopách ze strany posádky při klesání. Ani to však není pravděpodobné, protože přidělenou výšku, a to i ve správných hodnotách, piloti několikrát řídící věži slovně potvrdili.

S další teorii přišli přímo přeživší z letadla, kteří seděli v blízkosti pilotní kabiny. Musíme si uvědomit, že v roce 1975 nebyla ještě kabina od zbytku trupu hermeticky oddělena, to se stalo až po vlně leteckých únosů v 80. letech, a tak bylo možné slyšet, co si piloti říkají. Přeživší zaslechli, jak jeden z pilotů říká, že vidí ranvej a zahajuje přistání. Tuto teorii by mohl potvrdit fakt, že pod Sedleckou skálou se nachází frekventovaná silnice a železnice, nicméně těsně před nárazem letadla do skalního masivu zde žádný vlak nejel, a tak by nemohl pilot vidět světla. Navíc nad Vltavou, a tedy i nad zmiňovaným dopravním úsekem, ležela mlha, kvůli které do posledních chvil neviděli piloti samotnou skálu.

Tragédie znovu ožívá v seriálové podobě

O devět let později scénárista Jiří Hubač nechává v roce 1984 pro seriál Sanitka znovu oživit suchdolskou leteckou tragédii. Na barrandovskou pláň je dopraveno staré vysloužilé letadlo. Bude hrát hlavní roli v posledním jedenáctém díle první řady seriálu. Starý nepoužívaný stroj je však nutné zničit. Tento úkol připadne na bedra jednomu z nejzkušenějších českých střelmistů a klíčovému zaměstnanci pardubického podniku Synthesia Semtín Bohumilu Šolemu. Ten stroj rozstřílel za pomoci plastické trhaviny tak dokonale a věrohodně, že řada posádek prolétajících letadel informovala ruzyňskou letovou věž o tragédii na jihu Prahy. Ta plastická trhavina se jmenovala semtex.

Fatální dohra

Za další čtyři roky semtex ničí další letadlo. Tentokrát nad skotským městem Lockerbie. Tohle americké letadlo je ale ve vzduchu na trase mezi Londýnem a New Yorkem. 21. prosince 1988 si smrt, která na sebe vzala podobu české trhaviny v rukou libyjských teroristů, vyžádala celkem 259 mrtvých na palubě Boeingu a jedenáct dalších v ulicích skotského města.

Střelmistr Bohumil Šole začíná po skotské tragédii propadat depresím. Návštěvy lékaře nepomáhají. V červenci 1997 Šole odjíždí vlakem z Pardubic do Lázní Jeseník. Tyto lázně zná, prožil tu šťastné chvíle, každý rok tam jezdil na rekreaci. Vstoupí do haly sanatoria Priessnitz. Sedne si do koženého křesla a na klín si položí kufřík. Má v něm vlastní rukou vyrobenou výbušninu. Cvakne zámek a detonace se prožene lázeňským městem. Léčebný dům Priessnitz je v plamenech. Útok nepřežije jen jediný muž. Ten, který měl kufřík na klíně.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných