„Praha? Co to je?“ ptal se zaměstnanec letiště v Ammánu

REPORTÁŽ: Naše redakce se vydala na týdenní cestu po nejznámějších památkách blízkovýchodního státu Jordánsko. Pro místní je však Praha neznámým pojmem. O to hůře pak působila otázka zaměstnance ammánského letiště, který ani nevěděl, kde že to ta Praha vlastně leží.

Pro cestu do hlavního města Jordánska jsme zvolili přímou linku nízkonákladové společnosti Ryanair. Zpáteční linka z Prahy do Ammánu létá pravidelně dvakrát týdně v neděli a ve čtvrtek. Let trvá asi 4 hodiny a jedna cesta vyjde na zhruba 700 korun.

Při cestě tam jsme neměli jediný problém. Odbavení na pražském letišti proběhlo hladce, letadlo odletělo včas a cesta byla poměrně klidná. Zpáteční cesta ale představovala spíš komické vystoupení. Problémem byli zejména zaměstnanci místního letiště. Obstojně anglicky z nich neuměl asi žádný. A když už jeden z nich několik vět z arabštiny přeci jen přelouskal, vůbec netušil, kam to vlastně jedeme.

Kontrola podle sympatií

První zádrhel se vyskytl už při příchodu na letiště. Ještě před odbavovacími přepážkami totiž musí každé zavazadlo projít kontrolou. Včetně velkých kufrů směřujících do nákladního prostoru. A kontrola je to věru zajímavá. Místní zaměstnanci se totiž spíš než na obsah zavazadel zaměřují na sympatie či nesympatie s pasažérem a co se do letadla nakonec smí vzít, je spíše otázkou loterie.

V době naší přítomnosti si kontroloři vybrali tři zavazadla k zevrubnému prozkoumání. Shodou okolností byla všechna majetkem blonďatých mladých cizinek. V jednom z kufrů, který byl určen k odbavení, se jim nelíbilo tužidlo na vlasy a deodorant. V jiném měli problém s fénem a někde se cestující vlastně ani nedozvěděli, co že bylo s jejich zavazadlem špatně.

Jinak než arabsky to nejde

„Asi pětkrát se mě zeptal, jestli mluvím arabsky. Vždycky jsem jim odpověděl, že ne. Pak přišel další zaměstnanec a zase se hned jako první zeptal, jestli umím arabsky. Byla to vážně groteska. Potom všichni pořád opakovali to samé dokola, ale nerozuměl jsem jim. Nakonec nás nechali jít, ten kufr ani neotevřeli,“ pozastavil se nad situací jeden z našich spolucestujících.

I my jsme v kufru deodorant měli. Nás ale nikdo nezastavil a ani nám nekladl další otázky. Mohli jsme proto směle přistoupit k odbavení a dalším kontrolám, které k našemu překvapení celkem odsýpaly. Až po další skeny, kterými tentokrát procházela pouze příruční zavazadla.

Další kontroly

Fronta nejprve několik dlouhých minut úplně stála. Dvě zaměstnankyně u obrazovek se bavily spolu a zřejmě čekaly na vedoucího. Ten konečně dorazil. Obrazovkám ale stejně vůbec nevěnoval pozornost. My jsme měli jen radost, že se fronta konečně pohnula.

Poté, co naše batohy úspěšně prošly skenem, ještě se nás místní policejní příslušník ptal na několik otázek. S tím, jak se jmenujeme, odkud jsme a s jakou společností letíme, nebyl problém. Pak ale přišla řada na otázku, kam to vlastně letíme. Odpověděli jsme, že do Prahy.

„Praha? Kde to je?"

„Praha?“ reagoval na naši odpověď. To jsme potvrdili. „Praha? Kde to je? Co to je?“ ptal se dál. To nás velice překvapilo, do té doby jsme si mysleli, že zaměstnanci letiště by měli mít přehled o linkách, které odsud pravidelně odlétají. „Praha. Hlavní město České republiky,“ upřesnili jsme. Tato informace mu stačila, Českou republiku nejspíš zná. „Takže jedete domů,“ uzavřel a nechal nás jít.

Další postup už byl v klidu.

I přes jazykovou bariéru, zvláštní pravidla i neznalost místního personálu musíme uznat, že letiště v Ammánu je moc pěkné. Jedná se o moderní budovu ze skla a betonu, která nabízí veškerou základní vybavenost včetně restaurací a obchodů. Je navíc poměrně přehledné a pohyb po něm byl jinak snadný. Jen je třeba se obrnit trpělivostí a dorazit včas. Ani tři hodiny totiž nemusí pro průchod všemi kontrolami stačit.