foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Pohodě v koloně se vytratila v tomto úseku.
REPORTÁŽ: Ve středu 14. května PrahaIN.cz jela fotit Josefov, historické pevnostní město v Jaroměři. K tomu se teprve dostaneme. Největším zážitkem naší cesty se totiž nakonec stalo popojíždění na dálnici D11, jemuž jsme se nevyhnuli dopoledne kolem 11:00, ale ani odpoledne (okolo 15:00), kdy jsme se vraceli.
V případě první cesty jsme jakž takž vnímali, že u obce Nehvizdy zjevně docházelo k barvení bílých čar v jízdních pruzích. Stáli jsme maximálně patnáct minut, než se celá kolona plynule rozjela. Což trvalo de facto až na konec dálnice D11.
Po několika hodinách v terénu jsme se vraceli, pochopitelně stejnou cestou. Až do uvedeného místa před metropolí jsme si připadali jako širóni, oba pruhy byly průjezdné, kochali jsme se krásnou přírodou, sluníčko bezvadně hřálo.
Náraz s realitou nás potkal později, kdy jsme nakonec spolu se stovkami dalších šoférů zůstali v mnohakilometrové koloně. Popojíždělo se vždy tak nanejvýš padesát metrů, potom brzda, neutrál a nic.
Jako obvykle jsme se nebyli schopni dozvědět, co přesně se děje.
V jeden moment jsme si povídali s řidičem dodávky, který jel taktéž rychlostí metr za minutu. „Vůbec nevím, dispečink nic nehlásil, asi bouračka,“ řekl nám s výrazným úsměvem na tváři. Tohoto výrazu si nešlo nevšimnout ani u jiných řidičů. Všichni se klidně sunuli, automaticky tvořili uličku pro záchranné služby, kterou nakonec využily hned dvě sanitky. Jenomže nehoukaly.
Další kamioňák na nás pokynul, že prý opravují. „Kolega teď hlásí, že tam zase nikdo není, jen uzavřený pruh u mostu,“ doplnil.
To už jsme měli otevřené dveře a protahovali nohy. Po necelé hodině jsme se dostali na úroveň obce Nehvizdy, kde jsme stáli již dopoledne. Zdálky, cirka 500 metrů před stažením do jednoho pruhu, což byl ten důvod zdržení, jsme slyšeli hlasité troubení. Působilo to jen jako upozornění. Jelikož však zvuk klaksonu sílil, nakonec jsme okénka zavřeli a dovnitř naopak pustili klimatizaci.
Okolo 16:00 jsme se do zúžení dostali taky. Sláva! A až v něm pochopili naštvanost řidičů, kteří zde troubili. Dlouhý úsek byl ohraničen kužely, ale pracovat jsme zde neviděli nikoho. Chyběla i jakákoli informace na svítících panelech nad dálnicí či vedle ní. Ať jsme tedy přesní: v koloně jsme si přečetli, že kolona má asi pět kilometrů a abychom omezili rychlost na osmdesátku. To vymyslela hlava, zakleli jsme v duchu.
Musíme uznat, že jsme si nakonec taky zatroubili. Jednou a krátce, ale přeci.
V tu ránu jsme v pravém pruhu, kam se nesmělo, uviděli couvající dodávku. Na korbě seděl mladší muž, nohy i vlasy mu vlály a za jízdy sbíral kužele ze silnice. Spolujezdec kamioňáka z Pardubic, jehož jsme pustili, viditelně gestikuloval, jestli si údržbáři nedělají legraci. Nedělali.
Ještě děsivější situace byla k vidění po nájezdu na spojku. V protisměru totiž nebylo možné na D11 vůbec najet. Ano, důvod byl zcela stejný jako dopoledne.