foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Hadovka
REPORTÁŽ: Venku je dvacet nad nulou, všechno zelená, auta netroubí a široko daleko voní omáčky. A tak jsme se rozhodli jít právě po čichu, až jsme se objevili v netypické jídelně v rámci kancelářského komplexu Hadovka v Praze 6, v Dejvicích.
Nikdy předtím jsme zde nejedli, ale už teď se těšíme, až sem zavítáme znovu. Obsluha, porce, přívětivé prostředí, ale i ceny, to jsou faktory, které podtrhují kumšt a úctu k zákazníkovi.
Cenami začneme, abychom náhodou někoho neodrazili „klasikou“ známou z centra metropole. Čerstvé těstoviny s rajčatovou omáčkou a kuřecími kousky stojí 165 korun, kynuté borůvkové knedlíky s tvarohem, cukrem a máslem potom 155 korun, kuřecí plátek quattro formaggi vychází na 159 korun, rozlítaný španělský ptáček byl za 165 korun a vegetariánské Pad Thai za 155.
Nabídka se denně obměňuje, je k ní k dispozici teplý a studený bufet. Vynechat nesmíme ani polévky (hrachová s uzeninou, slepičí vývar se zeleninou a tarhoňou anebo čínská kuřecí), stojí podle objemu 45 a 65 korun. Ceny bychom měli.
Samostatnou pozornost si zaslouží rovněž prostředí. Tato restaurace šéfkuchaře Jakuba Lva je kromě všeho ještě navíc hezká. Sedět se dá uvnitř, zhruba dvacet míst je potom venku. Pokud přeje počasí, nemá smysl se ukrývat před sluncem za sklem. Seděli jsme proto na vzduchu a asi deset minut do sebe dostávali výše uvedeného španělského ptáčka. Obsluha nešetřila. Zřejmě proto, že viděla prázdný tác, nám naložila porci hodnou herce Jiřího Růžičky.
Na polévku jsme se nezmohli. Zeleninový salát stačil. Měli jsme problém dojíst. Limonáda byla mimochodem se sirupem a byla výborná.
Ceny byly super, prostředí krásné. Celou dobu se mezi strávníky pohybovala postarší dáma, která všechno pečlivě sklízela. Hotový Alcron, chtělo se nám říct. To jsme ještě nevěděli, že nejde o nadstandard, ale o typický polední mumraj. Alespoň to nám řekli čtyři lidé vedle u stolu. Protože jsme působili dost zmateně, nevěděli, kde si co vzít a co kam odnést, rázem se stali našimi společníky. Poradili, navigovali, poptali se, pochválili.
Všichni měli viditelné plastové karty opravňující ke vstupu do budovy, což my, kteří ji pokaždé obcházíme, můžeme leda tak závidět.
Jak byli milí a ochotní tito jedlíci, byl ochotný i kompletní personál. Jeho jsme se totiž museli ptát na základní věci. Třeba jsme netušili, kde se platí. Na spropitné ve výši čtyřicet korun jsme slyšeli třikrát díky. Další bonus a ukázka, že tady si zákazníků váží.
Nakonec jsme za dvě hlavní jídla, dvě domácí limonády, zeleninový a tři ovocné saláty platili cirka pět set korun. Zážitek byl zadarmo…