foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/Jídlo, ilustrační foto
ROZHOVOR: „Letos je to již několikátý rok, co jsem si všiml, že lidé počítají každou korunu a snaží se ušetřit, kde to jde,“ přiznal redakci provozovatel restaurace a penzionu nedaleko Pece pod Sněžkou. V rozhovoru pro PrahaIN.cz popsal případy, kdy jsou snahy o ušetření největší.
Vzhledem k tomu, že se obává negativní kritiky, která by mohla jeho byznys ohrozit, nepřeje si uvádět název podniku ani své jméno, což budeme respektovat. Budeme mu říkat Josef.
V Peci pod Sněžkou a jejím okolí funguje celá řada restaurací, a i díky tomu, že se nachází na území turisticky oblíbených Krkonoš, o návštěvníky nemají nouzi. Ceny má srovnatelné s těmi v okolí.
Během obědů i večeří mají většinou plno, i tak si ale Josef všímá, že se zákazníci snaží šetřit. „V posledních letech je běžné, že když přijde na jídlo pár, dá si třeba jenom jedno pití. Děje se to hlavně během obědů, kdy se hosté zdrží jen chvíli, rychle se nají a pokračují dál. Samozřejmě je to věc, kterou nemohu zakázat. I kdyby si nedali pití žádné, tak je to v pohodě, není to jejich povinnost. Vlastně je to i dobrý způsob, jak ušetřit, ale dříve se to nestávalo,“ popisuje Josef.
Konzumace vlastního jídla v restauraci
Druhým nešvarem, který pozoruje, je donos vlastního jídla přímo do restaurace. „Není to tak, že by si hosté vyložili na stůl vlastní krabičky, to ne, ale dělají to vlastně automaticky. Pár si třeba objedná polévku a hlavní chod a z tašky po jídle vyndají toust, řízek nebo třeba sušenku a prostě si to dají,“ říká. Ačkoliv má na dveřích ceduli, že je v jeho podniku zákaz konzumace vlastního jídla, někteří na to nedbají.
„Obsluha si toho ani nevšimne, nebo to dělají, když si myslí, že se nikdo nekouká. Já ale často v restauraci sedím s papíry nebo počítačem a pracuji, lidi mě neznají, takže neví, kdo jsem,“ říká. Pokud něco takového vidí, většinou to nechá být. „Ničemu bych si nepomohl, útratu zaplatí a akorát bych jim pobyt znepříjemnil a mohl bych u nich vyvolat trapný pocit,“ popisuje Josef.
Podobné věci se prý stávají i v případech, kdy zákazníci přijdou jen na kávu nebo na čaj. „A v batůžku nebo kabelce mají něco vlastního sladkého, co přikusují.“ I oni si myslí, že je nikdo nevidí, bohužel, jsou často na omylu. „Nedávno přišla rodina na horkou čokoládu a paní dětem vyndala na stůl krabičku s palačinkami, ti zrovna štěstí neměli. Obsluha si jich všimla a upozornila je, že je to zakázané. Paní se hájila tím, že je to pro děti a my pro děti nic sladkého nemáme,“ popsal provozní.
U dětí záleží na věku
To ale prý není pravda. „V jídelním lístku máme několik druhů sladkého. Svádí to na dítě, ale je potřeba rozlišit, kolik tomu dítěti je. Samozřejmě nemáme problém tolerovat příkrm ve skleničce nebo ohřát mléko, ale tvrdit u desetiletého dítěte, že pro něj nic nemáme, je nesmysl,“ říká.
Pro hosty penzionu připravují v restauraci snídaně formou švédských stolů. Že si lidé dělají svačinky a odnášejí ven, je prý běžné. Nezakazují to, ale tolerují.
„Nedělají to ale všichni, to vůbec ne, jedno pití ve dvou je běžnější než vlastní jídlo. Ale setkáváme se s tím na týdenní bázi, někdy možná denní,“ uzavírá Josef. Jestli jde spíše o cizince, rodiny, páry nebo skupinky lidí, nedokáže určit. Podobných zvyků si ale všímají i jeho kolegové z oboru, kteří mu potvrdili, že jde o běžnou věc.