Pražský číšník: „Lidi okradu o 15 tisíc denně. Dva triky, ani na jeden nepřijdeš…“

Nemá problém s popisem toho, co dělá. Má problém s odhalením tváře. Martin S. není ledajaký pingl. Pohyboval se v těch spíše dražších restauracích v metropoli. Abychom byli přesní, jeho útočištěm byla výhradně Praha 1.

Práce ho prý chvíli bavila. Pak ale přestal počítat s penězi, které na něho zbyly ze spropitného, a našel si vlastní způsob obživy. Jistě, klasické okrádání zákazníků.

Jde prý o zcela běžné způsoby, které se mají používat roky.

Do jedné z pastí se před dvěma týdny chytili také redaktoři PrahaIN.cz. Stálo je to tisícovku a na trik jsme přišli až druhý den, kdy už nemělo cenu jít si stěžovat.

Jak to tedy ve světě drahých vín, sektů a čerstvých ryb chodí? Poslechněte si.

„Především musíš mít oko na zákazníka. Když někdo sedí a vybírá dlouho, dej si pozor, poněvadž to bude škrt a tam to nemá smysl,“ říká Martin. „Potom je důležité, aby bylo v podniku hodně lidí, to je základ, ale neplatí to vždy, oblafnout je můžeš i s poloprázdným lokálem!“ doplňuje bez uzardění.

Interiér luxusní restaurace. Foto: Pixabay.com, licence

Z vyprávění dále vyplývá, že je na to, co dělal, vlastně hrdý. Denně to prý vyneslo až 15 tisíc korun navíc.

„Tak co, nikdo mě u toho nikdy nechytil, když se to stalo, tak jsem se omluvil a lidi mi ještě poděkovali,“ připomíná.

Po půlhodinovém vyprávění o pražských barech jsme přešli na konkrétní zkušenosti, vlastně bychom měli říct, že na podfuky.

První je opravdu neuvěřitelný.

Fakt tolik, to se strašně omlouvám…

„To je tak jednoduchý a blbý, že to lidem vůbec nedojde. Prostě jim dáš dražší nápoj. Objednají si něco za 200 korun, ty jim tam ale naúčtuješ za tisícovku. Dají si druhou, tak to zopakuješ. Když se rozjedou, pokračuješ. Když pak odejdou, máš v kapse nejmíň 1.600 korun,“ podotýká s nefalšovaným úsměvem.

„Když to uděláš na několika stolech, tak si to vynásob. Nejlepší jsou cizinci a bohatí Češi, to poznáš už ve dveřích,“ doplňuje znalosti z prostředí, kam většina z nás nedohlédne. „Když se něco provalí? Tak jsem se spletl, strašně se omlouvám, dávám dvě skleničky na sebe a hned se nechám seřvat kolegyní, která o tom samozřejmě dobře ví…“

Komedie, ale jen těžko čitelná.

A trik číslo dva? „Ten je zase k uplatnění pro skupiny. Vždycky je nějaký limit. Třeba řeknou, že chtějí upozornit u šesti tisíc. Tak jdeš, řekneš jim, že je to na 5.900 a hotovo, ale realita je třeba na 4.500 korun, ve skupině to taky nikdo neřeší. Horší je, když si řeknou o lístek, kde je vidět realita, že to není těch šest tisíc, ale 4.500 korun. To se dělá tak, že na ně mluvíš, přečmáráš to, nebo to zmačkáš,“ usmívá se Martin při svých vzpomínkách.

Okrádat zákazníky prý není jeho běžná agenda. „Ale děláme to tak dlouho, že se to ztratí, jinak bych nebyl takový blb, abych o tom mluvil,“ uzavřel svůj příběh.

V další části vyprávění nám Martin popíše, jak se kromě zákazníků okrádají majitelé jednotlivých podniků… To už je ovšem o docela jiných sumách a nejednou z toho měli aktéři těchto zlodějin velké potíže.