foto: Rudolf Komár pro PrahaIN.cz/Z Libeřských lahůdek
REPORTÁŽ: Typický český pokrm chlebíček každý z nás už někdy určitě viděl. A to buď ve výloze lahůdkářství, nebo už přímo na talíři. Naše redakce se teď podívala, jak tato dobrota vzniká, když jsme zavítali do zákulisí prodejny Libeřských lahůdek.
Je pár dnů před 24. prosincem. Prohlédnout si zázemí Libeřských lahůdek jsme vyrazili na pobočku v Praze 4, konkrétně se nachází v budově polikliniky Budějovická, která patří mezi jednu z nejvytíženějších v hlavním městě.
Je deset dopoledne a před pultem se tvoří tradiční fronta. Napočítáme přesně osmnáct lidí.
„Ale máme si aspoň kde sednout. Zájem o naše produkty nás samozřejmě těší a v tomto čase bývají fronty větší,“ usmívá se Lucie Jánská z Libeřských lahůdek. Usedáme a vedle nás si padesátník pochutnává na řízku s bramborovým salátem. Další už jedí to nejoblíbenější, tedy chlebíčky.
Ještě předtím, než se dostaneme za oponu, kde vzniká typický český chlebíček, mluví Jánská o historii populárních pražských lahůdek. „Zakladatelka Jindřiška Šindelářová se před nějakými třiatřiceti lety rozhodla, že inovuje to, co se prodává na hlavním nádraží a začala tam v malém stánku prodávat bagety. Dřív tam frčely hlavně langoše, tak lidé byli rádi, že se tam konečně prodávají čerstvé věci. Jednoho dne jí dodavatel nedodal oblíbený salát, a tak si ho vyrobila, další den zkusila udělat chlebíček. A to byl počátek chlebíčkového království. A její cesty se posunuly dál a otevřela si svůj první krám na Palmovce.“
Doba se opravdu dost změnila a Libeřské lahůdky dnes už najdeme ve všech koutech Prahy. Po bagetách se staly populárními briošky a postupně přišly i chlebíčky, kterých dnes mají Libeřské lahůdky kolem třiceti druhů a jsou jejich hlavním symbolem. „Jindřiška nikdy neměla myšlenku mít velkou firmu a společnost. Vždy chtěla, aby to byla firma s rodinnou atmosférou, a o to se snažíme dodnes.“ říká Lucie Jánská.
Nahlédněte
Po úvodním povídání se konečně dostáváme k tomu hlavnímu při naší návštěvě Libeřských lahůdek, a to k prohlídce prostorů, kde vzniká chlebíček. Chlebíčky zde připravují milé slečny a dámy. A krásně se u toho usmívají. Pokud to takhle opravdu probíhá i mimo naši návštěvu, musí se tady pracovat takříkajíc jedna báseň.
„Máme fofr,“ usmívá se jedna z pracovnic, když maže chleba hořčicí. Pod jejíma rukama vzniká smaženka, další typicky české bufetové - lahůdkové jídlo. Její kolegyně zase připravuje kanapky Libeřských lahůdek. „Moc lidí to zatím nezná. Jednohubku ale ano. Snažíme se tak dělat osvětu, že je to pro lidi i cenově výhodnější a testujeme to na třech prodejnách,“ popisují nám.
My se však zajímáme hlavně o chlebíčky. Těch před sebou ostatně vidíme vůbec nejvíc. Jedna z pracovnic, Máša, prý dokáže vyrobit jeden za šestnáct sekund. Bravo. Nechápeme. Šunkový, vaječný, rostbíf, gurmán, je to jedno. Za jejími zády jsou papíry na zdi s technologickými postupy na jednotlivé chlebíčky, koukat na ně ale nemusí, protože to zná z hlavy. Když se chlebíčky dodělají, předpřipraví, umísťují se do velké průhledné lednice.
„Výroba na prodejnách začíná již brzy ráno. Ráno si chlebíček ze včerejška samozřejmě nekoupíte,“ provází nás Lucie Jánská a dodává, že nejprodávanějším je ten nejklasičtější, šunkový na bramborovém salátu.
Na závěr naší prohlídky pokládáme jednoduchou otázku, co je vlastně klíčem k úspěchu. Zástupkyně Libeřských lahůdek má jasno, je to prý kvalita a čerstvost. „Kvalita je nejdůležitější. Začíná to u výběru dodavatelů, dodržování rodinných receptur a postupů. Předvařené brambory v gastro kýblech u nás nenajdete. Brambory sami spařujeme a necháváme je loupat, stejně jako to dělaly naše babičky a maminky. Chceme, aby to u nás bylo jako doma. Poctivé.“