„Zlatý tygr, Pinkasovi, Černý vůl...“ Spisovatel předpověděl budoucnost hospod

ROZHOVOR: Spisovatel Lukáš Berný se věnuje českým hospodám, respektive jejich historii. Na toto téma vydal už několik knih, a tak má rozhodně co říct. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz mluví také o svém pohledu na pražské pivnice.

Co pro vás znamená česká hospoda?

Na jedné straně místo odpočinku, relaxace, zábavy, příjemných a nekonečných debat s kamarády o hudbě a lecčems jiném. Prostě všechno to, co tam asi hledá každý zákazník. U mě do toho vstupuje ještě druhá stránka, baví mě historie místa, jestli ta hospůdka má nějaký příběh. Jakmile vidím na stěnách třeba rodinné fotky zakladatelů nebo jen staré snímky místa, hned mě to chytne drápkem a začne zajímat. 

Dobře, a jaká jsou tedy specifika české hospody?

To je těžké, dneska už se nemůžeme jen ohlížet do minulosti. Když to stáhneme skutečně na ty, kde je hlavním artiklem pivo, tak nám zůstanou tři základní typy. Lokální hospůdky, takové ty malé na růžku, které cílí na stálé zákazníky z blízkého okolí. Jejich výhodou je rodinná atmosféra, lidé se tu znají, chodíte tam často bez domluvy, protože víte, že tam vždycky někoho známého potkáte. Pivo třeba někdy není prvoligové, ale vynahradí vám to atmosféra.

Protipól mě asi už napadá.

Tak trochu protipólem jsou ty větší, novotou svítící podniky, které vychází z moderních trendů. Nabízí většinou perfektně ošetřená piva, slušnou kuchyni a snaží se o velmi pozitivní přístup k hostům. Slabinou je, že jsou hodně zaměnitelné, chybí jim patina, kterou potřebuje místo, aby mělo takovou tu hřejivou, ale pro mě hlavně originální atmosféru. A potom jsou tu takové ty staré legendy, kolem kterých bývá aura jejich slavného jména a které se přikloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Zlatý tygr, Pinkasovi, Černý vůl, Medvídci, Jelínci... Některé mají kapku svéráznou obsluhu, kterou jim hodně lidí vytýká, není to pro každého. Jenomže všechny tyto hranice se často překrývají, nic není černobílé.

A nevytrácí se z Prahy tyto typické české hospody?

Jde o to, co si představujete pod pojmem typická česká hospoda. Mně to evokuje nějaký Ladův obrázek, ale to je minulost. Asi je to hodně individuální. Každopádně si myslím, že se nevytratily. V Praze jsou bez nadsázky stovky hospůdek všemožných zaměření, každý si tu najde takovou, která mu vyhovuje. Ať už je to lidově řečeno malý pajzlík, něco modernějšího, anebo cokoliv mezi tím.

A jak vidíte jejich budoucnost? Centrum Prahy hodně ovlivňuje turismus.

Z turismu strach nemám. Víc se bojím toho, co je pro současný svět typické, rostou podnikatelská impéria a pohlcují malé obchody, které přetavují ve své pobočky. Funguje to naprosto ve všech odvětvích. Od jídla, knih přes elektroniku po nevím co, rozhlasové stanice. V Praze už neexistují soukromé obchody s potravinami. Všechny patří řetězcům, včetně těch vietnamských obchůdků, které jsou jen dalším řetězcem. A to je asi budoucnost i hospod, bohužel nevidím důvod, jak by se jim to mohlo vyhnout. Ostatně ten trend už se rozjíždí. V tuto chvíli jsou ještě malé a zastrčené hospůdky pod rozlišovací schopností obchodních gigantů, ale ono to přijde, brzy si uvědomí, že i tam je velký business, když se z nich udělá síť. To je asi nevyhnutelné.

A to podle vás nutně musí být něco špatného?

Uniformita je nuda, rád střídám prostředí a atmosféru, asi proto nejsem klasický štamgast. Ale takto, ačkoliv píšu o historii hospod, nijak si ty staré časy neidealizuju. Ono by nás to zasnění po dávných dobách rychle přešlo, kdyby se zas obnovila plivátka, kouření bez ventilací anebo se zdi na záchodech natřely asfaltem. Takže já ani ty řetězce nijak programově neodsuzuji, ono se to nedá zobecnit, protože některé jsou opravdu hodně poctivé. Na jedné straně tu máte Lokály nebo podniky pana Mokrého (Demínka, Pod Petřínem, Šutka, Katr, pozn. red.), které jsou opravdu poctivě vymakané. O proměnlivé kvalitě to podle mě bylo s někdejší Matuštíkovou hospodskou rodinou (Antal, Bredovský dvůr, Kobyla, Na pláni, pozn. red.), ale nějak jsem se neskamarádil s řadou Švejk restaurantů, což je projekt, který má už z principu franšízy podniky proměnlivé kvality. Na straně druhé je nesmysl nějak globálně idealizovat hospůdky mimo řetězce, prostě vždycky záleží na lidech, kteří se o ně starají.

A kam tedy v Praze zajdete nejraději, jaká je vaše nejoblíbenější hospoda? A proč?

Tato otázka je asi hodně pocitová věc. Nevím, vždy potřebuji, abych se tam zkrátka cítil dobře. Jsou hospody, kde si sednete a hned víte, že ne. Nevíte proč, ale víte, že se necítíte. A naopak. Hodně taky dělá obsluha, pro mě dokonce asi víc než kvalita piva. Tím nemyslím, že musí být nějak urputně milá.

A konkrétně? Mám rád hospůdky z celého spektra, o kterém jsem předtím mluvil. Jsem ale limitovaný tím, že preferuji plzeňské pivo. Rád chodím do legend, k Jelínkům nebo na kozla k Černému volovi. Častým hostem jsem ve vinohradské Demínce. Skvělé pivo mají v Malostranské besedě, U Parlamentu, taky v Lucerně, my tomu dodnes říkáme U Koníka, Lucerna je nešťastný název, protože v každém podniku té firmy je hospoda nebo bar. Z těch malinkých hospůdek moc rád posedím U Jeníčka v Hostivaři, v centru třeba U Kruhu, nedávno mě zaujalo U Blekotů v Kobylisích.

Někam jste z různých důvodů přestal chodit?

Určitě ano, ale aniž by to mělo hlubší význam. Že by se vysloveně zkazilo nějaké místo, kam jsem chodil rád, mě teď asi nenapadá. Občas mě zklame nějaká ta legenda, když jsem dělal příběh hospody U Schnellů, psalo se to skvěle, hrozně zajímavé místo. O té současné hotelové hospodě se to říct nedá.

Když přijdete do hospody s přáteli, jaká je vaše typická objednávka?

Bude to znít banálně, ale pivo. Pro mě je to společenský nápoj číslo jedna. Ale skutečně společenský. Mě nenapadne si sám doma otevřít lahvové, případně si dojít se džbánkem. Pro mě je pivo zkrátka společenská věc. A z jídla mám slabost pro takové ty hospodské malé klasiky, jako jsou matjesy, utopenci, taliány, zavináče, tlačenka.

Jak se vlastně člověk dostane k tomu, aby psal o hospodách knihy?

Spustila to u mě banální debata u piva, jestli byl legendární krejčí Pinkas první hostinský, který čepoval plzeňské v Praze, anebo nebyl. Řekl jsem tehdy, že to zjistím, že to bude brnkačka. Ale nebyla, to pátrání mě naprosto pohltilo, připadal jsem si, že objevuji něco, o čem nikdo nic neví. No, nemůžu pochopitelně říct úplně nikdo, ale málo lidí. Objevil jsem příběh hospůdky U Modré štiky, kde to první plzeňské čepoval Karel Knobloch, sepsal jsem ho pro kamarády, od toho už byl jen krůček k tomu začít zjišťovat, jak to bylo s ostatními. Zatím mi hospody vyšly na šest knih, dva časopisecké seriály a pořád mám pocit, že jsem hodně na začátku.

Zanedlouho vám vyjde nová publikace Kde se pivo pije. Můžete ještě před vydáním našim čtenářům prozradit nějakou zajímavost z jedné ze čtyř hospod, kterých se dílo týká?

Bude tam čtyřlístek Demínka, Balbínka, historická Choděrova a legenda U Pinkasů. Myslím, že nejzajímavější pro čtenáře bude část o Pinkasech, vnesu do toho příběhu o slavném krejčím trochu víc světla. Ale konkrétně? Počkejte. Tak třeba se lidé dočtou, jak kvůli starému Pinkasovi málem nedostavěli Národní divadlo. Nebo kam chodil profesor T. G. Masaryk přednášet studentům do hospody, ale také, který dům s hospodou majitel odkázal chudým nevěstám anebo příběh Josefa Demina, který vyletěl k podnikatelskému nebi a pak se zřítil až na dno, musel prodat všechno včetně nábytku a umřel v bídě. Já vím, říkal jste jeden, ale to víte, kniha vyjde v březnu, jsem toho plný.